ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.5524.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 5525/2015
sp. zn. 23 Cdo 5524/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně D. K. , proti žalovaným 1) Ing. T. M. , 2) Ing. M. C. , 3) Ing. J. D. , 4) Mgr. M. G. , 5) Š. H., žalovaní 1) až 5) zastoupeni Mgr. Tomášem Roubíkem, advokátem se sídlem Praha 7, Dukelských hrdinů 34, 6) RNDR. T. T., Ph.D., 7) SC Servis, s. r. o. , se sídlem v Praze 3, Soběslavská 48, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 46709088, 8) Ing. J. Š. , žalovaní 7) a 8) zastoupeni Mgr. Zbyškem Jarošem, advokátem se sídlem Praha 4, Pobočná 1395/1, 9) Ing. L. L. , 10) R. Š. , žalovaní 9) a 10) zastoupeni Mgr. Karlem Sedláčkem, advokátem se sídlem Zákupy, Veselí 30, 11) Mgr. S. H. , zastoupenému Mgr. Martinem Círem, advokátem se sídlem Mochov, Na Rybníčku 332, 12) Cleverlance Enterprise Solutions a. s. , se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 564/34, PSČ 170 00, identifikační číslo osoby 27408787, zastoupené Mgr. Tomášem Roubíkem, advokátem se sídlem Praha 7, Dukelských hrdinů 34, 13) Raiffeisenbank a. s. , se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, PSČ 140 78, identifikační číslo osoby 49240901, 14) České spořitelně, a. s. , se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 45244782, zastoupené JUDr. Karlem Muzikářem, LL.M., advokátem se sídlem Praha 1, Křižovnické nám. 193/2, a 15) Citibank Europe plc , se sídlem v Irsku, Dublin, North Wall Quay 1, organizační složka v České republice Citibank Europe plc, organizační složka, se sídlem v Praze 5, Bucharova 2641/14, PSČ 158 02, identifikační číslo osoby 28198131, zastoupené JUDr. Přemyslem Váchou, advokátem se sídlem Praha 2, Rumunská 29, o ochranu proti jednání nekalé soutěže, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 Cm 17/2007, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2014, č. j. 3 Cmo 101/2014-645, a o dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 5. 2015, č. j. 3 Cmo 88/2015-696, takto:
Dovolací řízení o dovoláních proti usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2014, č. j. 3 Cmo 101/2014-645 a ze dne 29. 5. 2015, č. j. 3 Cmo 88/2015-696, se zastavují.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze (odvolací soud) usnesením ze dne 24. 11. 2014, č. j. 3 Cmo 101/2014-645, potvrdil usnesení Městského soudu v Praze (soudu prvního stupně) ze dne 14. 1. 2014, č. j. 41 Cm 17/2007-532, kterým nebylo žalobkyni přiznáno osvobození od soudních poplatků (výrok pod bodem I) a byl zamítnut návrh žalobkyně na ustanovení zástupce z řad advokátů podle ustanovení §30 občanského soudního řádu (výrok pod bodem II).
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že u žalobkyně neexistují předpoklady pro přiznání osvobození od soudního poplatku za odvolání, když i podle jeho názoru se nic podstatného nezměnilo v poměrech žalobkyně od doby, kdy jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací její poměry prozkoumávaly a dospěly k závěru, že jí osvobození od soudních poplatků nenáleží. Za správný považoval totiž závěr soudu prvního stupně, že žalobkyni nelze považovat za osobu nemajetnou, když žalobkyně disponuje nemovitým a movitým majetkem a v úvahu připadá další její příjem z titulu odměny za výkon funkce předsedkyně představenstva společnosti XIO.CZ, a.s., přičemž v případě žalobkyně se může jednat o případ svévolného či zřejmě bezúspěšného uplatňování práva s ohledem na vystupování žalobkyně v průběhu celého řízení a povědomí o četnosti dalších sporů týkajících se dědictví po zemřelém synovi a společnosti XIO.CZ, a.s. Odvolací soud zdůraznil, že posuzovaný návrh žalobkyně není ničím jiným, než dalším v řadě návrhů na přiznání osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů, aniž by žalobkyně brala v úvahu, že totožně byly její poměry již posuzovány a jako předpoklad pro přiznání osvobození od soudních poplatků byly shledány nedostatečnými. Odvolací soud s ohledem na obsah spisu dospěl dále k závěru, že žalobkyně se v právním řádu orientuje a je schopna svá práva v soudním řízení hájit sama, přičemž přihlédl i k tomu, že žalobkyně dříve ustanoveným advokátům opakovaně vyslovila nedůvěru s poukazem na údajný jejich nedostatek odbornosti a profesionality. Odvolací soud uzavřel, že krom toho, že u žalobkyně nejsou dány předpoklady pro její osvobození od soudních poplatků, což samo o sobě je důvodem, pro který nelze žalobkyni ustanovit zástupce podle §30 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), není podle odvolacího soudu splněn ani druhý nutný předpoklad, že ustanovení zástupce je třeba k ochraně zájmů žalobkyně.
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2014, č. j. 3 Cmo 101/2014-645, napadla žalobkyně dovoláním, v němž navrhla zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2014, č. j. 3 Cmo 101/2014-645 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2014, č. j. 41 Cm 17/2007-532. Ke svým majetkovým poměrům uvedla, že je starobní důchodkyně, že její domek je zatížen exekucí, je ve spoluvlastnictví s jejím bývalým manželem, nelze jej prodat, a že podle judikátů Nejvyššího soudu nelze po účastníkovi žádat prodej nemovitosti z důvodu úhrady soudního poplatku. Zdůraznila, že nemá žádné úspory a žádný další příjem mimo důchodu, a rovněž poukázala na její dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, když do starobního důchodu přešla z důchodu invalidního. Na závěr uvedla, že dovolání doplní, až jí bude ustanoven zástupce.
K dovolání žalobkyně padanému proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2014, č. j. 3 Cmo 101/2014-645, se vyjádřila žalovaná 15), v němž navrhla jeho odmítnutí, neboť se domnívá, že dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné. Podle jejího názoru žalobkyně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. a dovolání tak nesplňuje podstatné obsahové náležitosti uvedené v §241a odst. 2 o. s . ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací, postupoval v dovolacím řízení a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud již v rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 4/2014, uvedl, že pokud může být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (posouzeném z obsahového hlediska i v jiných jeho částech) však dovolatelka v projednávané věci nedostála, přípustnost dovolání v podaném dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2014, č. j. 3 Cmo 101/2014-645, ve smyslu §237 o. s. ř. nevymezila.
Dovolatelka podala dovolání rovněž proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 5. 2015, č. j. 3 Cmo 88/2015-696, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2015, č. j. 41 Cm 17/2007-680, kterým bylo zastaveno řízení o žádosti žalobkyně o osvobození od soudních poplatků a ustanovení advokáta zástupcem pro dovolací řízení.
Vrchní soud v Praze uvedeným usnesením ze dne 29. 5. 2015, č. j. 3 Cmo 88/2015-696, potvrdil žalobkyní napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2015, č. j. 41 Cm 17/2007-680, neboť se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že za situace, kdy z obsahu spisu je zřejmé, že žalobkyně v další žádosti o přiznání osvobození od soudního poplatku a ustanovení zástupce z řad advokátů netvrdí nic nového (oproti opakovaným předchozím žádostem), nelze jinak, než řízení zastavit. Odvolací soud konstatoval, že ani v odvolání žalobkyně nenamítá, že by předmětem nové žádosti o přiznání osvobození od soudního poplatku a ustanovení zástupce měly být nové skutečnosti týkající se jejích majetkových a sociálních poměrů. Uzavřel, že její současná žádost, o níž rozhodl soud prvního stupně napadeným usnesením, je totožná s žádostí, o níž bylo rozhodnuto dříve, a nelze než řízení pro nedostatek podmínky řízení spočívající v překážce věci pravomocně rozhodnuté zastavit. Odkázal přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013 a usnesení ze dne 29. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 803/2011 a v něm citované usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. IV. ÚS 766/10.
Dovolatelka v dovolání podaném proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 5. 2015, č. j. 3 Cmo 88/2015-696, navrhla jeho zrušení, stejně jako zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2015, č. j. 41 Cm 17/2007-680, neboť má za to, že odvolací soud nerespektoval, resp. se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, č. j. 22 Cdo 1939/2014. Poukazuje na to, že v uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud odkázal na další svá usnesení (ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1359/2013, ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013 a ze dne 9. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 603/2014), v nichž Nejvyšší soud řešil otázku důsledků nedostatku finančních prostředků na možnost osvobození od úhrady soudního poplatku. Dovolatelka v této souvislosti zdůraznila závěr Nejvyššího soudu, podle něhož: „Nemá-li účastník řízení dostatečné prostředky k úhradě poplatku, lze přihlížet i k jeho ostatnímu majetku včetně vlastnictví nemovitostí. Prohlášení žadatele o vlastnictví nemovitosti však není samo osobě ještě dostatečným podkladem pro závěr o schopnosti uhradit soudní poplatek. Znamenalo by to totiž, že prostředky k úhradě poplatku mohou být „prostřednictvím“ těchto nemovitostí získány. Tak tomu může být jen u osob, které nemovitosti vlastní za účelem obchodování s nimi či za účelem pronájmu. Plní-li však nemovitost nezbytného rodinného bydlení či rekreace, nelze po účastníku spravedlivě žádat, aby zpeněžil či zastavil nemovitosti kvůli zaplacení poplatku.“
Dovolatelka poukázala i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, v němž Nejvyšší soud vyložil, že účastníku nesmí být jen pro jeho nepříznivou majetkovou situaci znemožněno uplatňovat nebo bránit své právo u soudu a naplnit své právo na právní pomoc v občanském soudním řízení od počátku řízení.
Dovolatelka je přesvědčena, že jsou u ní splněny obě podmínky stanovené ustanovením §138 odst. 1 o. s. ř. pro osvobození od soudního poplatku. Nepřiznání osvobození považuje za obstrukci ze strany soudu a poškozování jejích práv, starobní důchodkyně, odkázané na příjmy v podobě starobního důchodu. Má za to, že její majetkové poměry odůvodňují plné osvobození od placení soudních poplatků a že za takové situace splnila i předpoklady pro ustavení právního zástupce k ochraně jejích zájmů. Podle jejího názoru byl soud povinen její žádosti o ustavení zástupce (advokáta) vyhovět, když ustanovení zástupce účastníku nezávisí podle ustálené rozhodovací praxe a judikatury na úvaze soudu. Nesouhlasí tedy s právním posouzením věci odvolacím soudem.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolatelka v dovolání podaném proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 5. 2015, č. j. 3 Cmo 88/2015-696, sice již uvedla, v čem spatřuje přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., namítá-li, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, č. j. 22 Cdo 1939/2014 a v něm odkazovaná další rozhodnutí Nejvyššího soudu; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013), avšak dovolatelkou poukazované závěry o posuzování objektivního nedostatku finančních prostředků žadatele o osvobození od soudního poplatku na danou věc nedopadají, jestliže odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně ze skutkových zjištění dovodil, že žalobkyni nelze považovat za osobu nemajetnou, na rozdíl od závěrů přijatých na základě jiných skutkových okolností v poukazovaném usnesení. Nutno uvést, že dovolací soud se v uvedeném rozhodnutí zabýval postupem rozhodování o žádosti o osvobození od soudních poplatků a požadavky na odůvodnění rozhodnutí o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku podle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, přičemž dovolací soud v nyní projednávané věci neshledal, že by se odvolací soud od závěrů uvedených v tomto usnesení a ani v dalších rozhodnutích, ze kterých v něm Nejvyšší soud vycházel, nějak odchýlil. Naopak rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s uvedeným rozhodnutím v závěru, že po zamítnutí návrhu na osvobození od soudních poplatků je soud povinen v rozhodnutí o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku podle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích uvést, že další návrh na osvobození od soudních poplatků neuvádí žádné nové skutečnosti o majetkových poměrech účastníka, jinak musí o jeho návrhu rozhodnout. V dané věci oba soudy dospěly k závěru, že obsahu spisu je zřejmé, že žalobkyně v další žádosti o přiznání osvobození od soudního poplatku a ustanovení zástupce z řad advokátů netvrdí nic nového (oproti opakovaným předchozím žádostem), a odvolací soud navíc uvedl, že ani v odvolání žalobkyně nenamítá, že by předmětem nové žádosti o přiznání osvobození od soudního poplatku a ustanovení zástupce měly být nové skutečnosti týkající se jejích majetkových a sociálních poměrů.
Odkazuje-li žalobkyně v dovolání podaném proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 5. 2015, č. j. 3 Cmo 88/2015-696, na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1031/2014, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2014, Nejvyšší soud setrvává na svém právním názoru, že za situace, kdy dovolání směřuje proti rozhodnutí, jímž odvolací soud (případně ve spojení s rozhodnutím soudu prvního stupně) nepřiznal dovolateli zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků (§138 o. s. ř.), soudní poplatek z takového dovolání se neplatí.
Podle ustanovení §30 o. s. ř. účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků (§138), předseda senátu ustanoví na jeho žádost zástupce, jestliže je to nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů. O tom, že může tuto žádost podat, je předseda senátu povinen účastníka poučit (odstavec 1). Vyžaduje-li to ochrana zájmů účastníka nebo jde-li o ustanovení zástupce pro řízení, v němž je povinné zastoupení advokátem (notářem), ustanoví mu předseda senátu v případě uvedeném v odstavci 1 zástupce z řad advokátů (odstavec 2).
Podle ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však nevracejí.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je správný právní závěr Vrchního soudu v Praze přijatý v usnesení ze dne 24. 11. 2014, č. j. 3 Cmo 101/2014-645, kdy Vrchní soud v Praze potvrdil usnesení Městského soudu v Praze o nepřiznání osvobození od soudního poplatku za odvolání, vycházeje ze zjištění, že žalobkyni nelze považovat za osobu nemajetnou, disponuje-li nemovitým a movitým majetkem, a za situace, že u žalobkyně se nic podstatného nezměnilo v jejích poměrech od doby, kdy jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací její poměry prozkoumávaly a žalobkyně nebyla úspěšná ani s ústavní stížností podanou proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2011, č. j. 41 Cm 17/2007-229, který odňal žalobkyni dříve přiznané osvobození od soudních poplatků a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 9. 2001, č. j. 3 Cmo 175/2011-239, jímž bylo uvedené usnesení Městského soudu v Praze potvrzeno. Nejvyšší soud dále dospěl k závěru, že odvolací soud rovněž správně ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že v řízení o ustanovení advokáta žalobkyni pro odvolací řízení nebyly splněny podmínky pro ustanovení zástupce z řad advokátů, jestliže z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně se v právním řádu orientuje a že s ohledem na vystupování žalobkyně v průběhu celého řízení je schopna svá práva v soudním řízení hájit sama. Navíc žalobkyně dříve ustanoveným advokátům opakovaně vyslovila nedůvěru s poukazem na údajný jejich nedostatek odbornosti a profesionality. Nebyl-li tedy naplněn ani další předpoklad pro ustavení zástupce z řad advokátů pro odvolací řízení, tj. že ustanovení zástupce je třeba k ochraně zájmů žalobkyně, odvolací soud ve svém rozhodnutí nepochybil, potvrdil-li rozhodnutí soudu prvního stupně, který zamítl návrh žalobkyně na ustanovení zástupce z řad advokátů pro odvolací řízení.
Závěr odvolacího soudu, že nebyly naplněny podmínky pro osvobození žalobkyně od soudního poplatku za odvolání a nebyly naplněny předpoklady pro ustanovení advokáta žalobkyni pro odvolací řízení, je tedy správný, je v souladu s ustanovením §138 a §30 o. s. ř.
Za situace, kdy je správný závěr odvolacího soudu, že nebyly naplněny podmínky pro osvobození žalobkyně od soudního poplatku za odvolání a nebyly naplněny předpoklady pro ustanovení advokáta žalobkyni pro odvolací řízení, je na místě učinit závěr, že je správný i závěr Vrchního soudu v Praze, který usnesením ze dne 29. 5. 2015, č. j. 3 Cmo 88/2015-696, potvrdil žalobkyní napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2015, č. j. 41 Cm 17/2007-680, o zastavení řízení o žádosti žalobkyně o ustanovení advokáta pro dovolací řízení z důvodu, že nebyly naplněny předpoklady pro ustanovení zástupce žalobkyni z řad advokátů pro dovolací řízení, jestliže z obsahu spisu bylo zřejmé, že žalobkyně v další žádosti o ustanovení zástupce z řad advokátů netvrdí nic nového (oproti opakovaným předchozím žádostem), a že nelze jinak, než řízení zastavit. V daném případě je ze všech okolností zřejmé, že žalobkyně uplatňuje zřejmě bezúspěšné právo. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2169/2016, 33 Cdo 2170/2016, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že účastník řízení zřejmě bezúspěšně uplatňuje právo zpravidla tehdy, je-li již ze samotných údajů účastníkem tvrzených nebo z toho, co je soudu známo z obsahu spisu nebo z jiné úřední činnosti nebo co je obecně známé, bez dalšího nepochybné, že jeho požadavku nemůže být vyhověno.
Namítá-li žalobkyně, že u Nejvyššího soudu je zastoupení povinné a odvolací soud měl její žádosti o ustanovení zástupce pro dovolací řízení vyhovět, je třeba odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 31 NSČR 9/2015, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 78/2015, v němž bylo judikováno:
„1/ Směřuje-li dovolání účastníka, jenž není zastoupen advokátem, ani nemá sám odpovídající právnické vzdělání, proti usnesení, jímž odvolací soud nevyhověl (ve spojení s usnesením soudu prvního stupně) žádosti účastníka o ustanovení zástupce pro řízení o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, pak je namístě, aby to, zda jsou splněny předpoklady pro ustanovení advokáta pro řízení o dovolání proti onomu usnesení odvolacího soudu, zhodnotil přímo Nejvyšší soud jako soud dovolací.
2/ Dospěje-li Nejvyšší soud jako soud dovolací k závěru, že v řízení o dovolání účastníka, jenž není zastoupen advokátem, ani nemá sám odpovídající právnické vzdělání, proti usnesení, jímž odvolací soud nevyhověl (ve spojení s usnesením soudu prvního stupně) žádosti účastníka o ustanovení zástupce pro řízení o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, jsou ve smyslu §30 o. s. ř. splněny předpoklady pro ustanovení zástupce z řad advokátů, pak tohoto zástupce dovolateli sám ustanoví .
3/ Dospěje-li Nejvyšší soud jako soud dovolací k závěru, že v řízení o dovolání účastníka, jenž není zastoupen advokátem, ani nemá sám odpovídající právnické vzdělání, proti usnesení, jímž odvolací soud nevyhověl (ve spojení s usnesením soudu prvního stupně) žádosti účastníka o ustanovení zástupce pro řízení o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, nejsou splněny předpoklady pro ustanovení zástupce z řad advokátů a byl-li dovolatel předtím řádně vyzván (v řízení o dovolání proti onomu usnesení) k odstranění tohoto nedostatku, je to důvodem pro zastavení dovolacího řízení (§104 odst. 2, §241 a §241b odst. 2 o. s. ř.).“
Nejvyšší soud s přihlédnutím k závěru v uvedeném rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 31 NSČR 9/2015, žalobkyni zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení neustanovil, protože splnění předpokladů pro ustanovení zástupce z řad advokátů žalobkyni pro dovolací řízení neshledal, neboť dovolatelka uplatňuje zřejmě bezúspěšné právo. V řízení před soudy nižších stupňů bylo spolehlivě prokázáno, že poměry dovolatelky neodůvodňují ustanovení zástupce žalobkyni z řad advokátů, rozhodnutí odvolacího soudu o potvrzení usnesení soudu prvního stupně o neustavení zástupce žalobkyni pro odvolací řízení a potvrzení usnesení o zastavení řízení o žádosti žalobkyně o ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení je správné.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6. 8. 2015, č. j. 41 Cm 17/2007-700, které bylo žalobkyni doručeno dne 24. 8. 2015, byla žalobkyně vyzvána, aby si pro podání dovolání, které žalobkyně podala proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2014, č. j. 3 Cmo 101/2014-645, zvolila zástupcem advokáta a jeho prostřednictvím v určené lhůtě podala řádné dovolání. Zároveň byla poučena o tom, že nepředloží-li plnou moc zvoleného advokáta a jím sepsané dovolání, bude dovolací řízení zastaveno. Žalobkyně plnou moc advokáta proto toto dovolací řízení nedoložila.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2015, č. j. 41 Cm 17/2007-727, které bylo žalobkyni doručeno dne 10. 11. 2015, byla žalobkyně vyzvána, aby si pro podání dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 5. 2015, č. j. 3 Cmo 88/2015-696, zvolila zástupcem advokáta a jeho prostřednictvím v určené lhůtě podala řádné dovolání. Zároveň byla poučena o tom, že nepředloží-li plnou moc zvoleného advokáta a jím sepsané dovolání, bude dovolací řízení zastaveno. Žalobkyně plnou moc advokáta pro uvedené dovolací řízení nedoložila.
Povinné zastoupení podle §241 odst. 1 o. s. ř. představuje zvláštní podmínku dovolacího řízení, a to odstranitelnou. Bez jejího splnění však nelze vydat rozhodnutí, jímž se řízení končí. Podle ustanovení §104 odst. 2 o. s. ř., jde-li o nedostatek podmínky řízení, který lze odstranit, učiní soud k tomu vhodná opatření. Přitom zpravidla může pokračovat v řízení, ale nesmí rozhodnout o věci samé. Nezdaří-li se nedostatek podmínky řízení odstranit, řízení zastaví.
Neodstranila-li dovolatelka v určené lhůtě nedostatek povinného zastoupení a dovolatelka tedy není zastoupena ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř. jak v dovolacím řízení o dovolání podaném žalobkyní proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2014, č. j. 3 Cmo 101/2014-645, tak v dovolacím řízení o dovolání podaném proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 5. 2015, č. j. 3 Cmo 88/2015-696, Nejvyšší soud podle ustanovení §241b odst. 2 a §104 odst. 2 o. s. ř. řízení o dovoláních podaných proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2014, č. j. 3 Cmo 101/2014-645 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 5. 2015, č. j. 3 Cmo 88/2015-696, zastavil.
O nákladech řízení v obou dovolacích řízeních nebylo dovolacím soudem rozhodováno, neboť ve smyslu §151 odst. 1 o. s. ř. nebyla přezkoumávána konečná rozhodnutí ve věci samé. O případných nákladech obou dovolacích řízení rozhodne soud prvního stupně v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. srpna 2016
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu