ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.5642.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 5642/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně SCHLIKE – DOMI, spol. s r.o. , se sídlem v Mostu, Průjezdná 1958/20, PSČ 434 01, IČO 44569564, proti žalovanému J. K. , zastoupenému Mgr. Petrou Hrubou, advokátkou, se sídlem v Mostu, Čsl. armády 1676/86, PSČ 434 01, o zaplacení částky 24 804 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 27 Cm 385/96, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 2016, č. j. 4 Cmo 244/2015-179, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 5. listopadu 2015, č. j. 27 Cm 385/96-159, rozhodl, že žalovanému se advokát zástupcem neustanovuje.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. dubna 2016, č. j. 4 Cmo 244/2015-179, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud se zabýval posouzením toho, zda jsou splněny předpoklady pro ustanovení advokáta žalovanému k jeho žádosti o ustanovení zástupce z řad advokátů „pro podání řádného či mimořádného opravného prostředku“, kterým by žalovaný mohl napadnout pravomocný rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. července 2005, č. j. 4 Cmo 237/2004-85. Tento rozsudek byl doručen zástupkyni žalovaného dne 14. září 2005 a byl jím potvrzen rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. května 2003, č. j. 27 Cm 385/96-47, kterým bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 24 804 Kč s příslušenstvím a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; tento rozsudek byl žalovanému doručen dne 16. června 2003.
Podle §30 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků (§138 o. s. ř.), předseda senátu ustanoví na jeho žádost zástupce, jestliže je to nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů. O tom, že může tuto žádost podat, je předseda senátu povinen účastníka poučit.
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný splňuje první podmínku pro ustanovení advokáta podle §30 odst. 1 o. s. ř., neboť jsou u něho splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Pokud jde o druhou podmínku ustanovení §30 odst. 1 o. s. ř., a to potřebnost ochrany jeho zájmů, dospěl k závěru, že tato podmínka naplněna není, a to s ohledem na marné uplynutí lhůt k podání řádných i mimořádných opravných prostředků. Objektivní tříletá lhůta pro podání posledního v úvahu připadajícího mimořádného opravného prostředku – žaloby pro zmatečnost (žaloba žalovaného na obnovu řízení již byla usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. března 2015, č. j. 27 Cm 385/96-147, pro opožděnost zamítnuta), která běží od právní moci napadeného rozhodnutí, již taktéž uplynula, takže jde podle závěru odvolacího soudu ze strany žalovaného o zřejmě bezúspěšné uplatňování jeho práva. Odkázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 26. února 2014, sp. zn. 21 Cdo 987/2013, podle něhož se zpravidla jedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva ve smyslu §138 odst. 1 o. s. ř. zejména tehdy, jestliže již ze samotných údajů (tvrzení) účastníka nebo z toho, co je soudu známo z obsahu spisu nebo z jiné úřední činnosti nebo co je obecně známé, bez dalšího nepochybné, že požadavku účastníka nemůže být vyhověno. O zřejmě bezúspěšné uplatňování (řádného nebo mimořádného) opravného prostředku jde zejména tehdy, jestliže byl podán opožděně.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, kdy vyřešená právní otázka má být posouzena dovolacím soudem jinak než jak vyplývá z dosavadní judikatury.
Důvodnost dovolání spočívá podle dovolatele v porušení zásady předvídatelnosti rozhodování, spočívající v tom, že tentýž soud – soud prvního stupně v předchozím řízení usnesením ze dne 27. května 2003, č. j. 385/96-72, žalovanému advokáta k zastupování v odvolacím řízení ustanovil, aniž by zkoumal, zda se nejedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Výklad §30 o. s. ř. aplikovaný odvolacím soudem v napadeném rozhodnutí považuje dovolatel za porušení práva na právní pomoc a nedůvodně znemožňuje osobám bez právního vzdělání domoci se práva na spravedlivý proces. Odvolacímu soudu také vytkl, že opomněl zohlednit možnost podání ústavní stížnosti jako posledního v úvahu přicházejícího prostředku k uplatnění práv dovolatele. Žalovaný namítl nesprávné právní posouzení věci a navrhl zrušení rozhodnutí v obou stupních a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou zastoupenou advokátem, posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241b odst. 3 prvé věty o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
Jak již Nejvyšší soud dříve judikoval (usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), dovolací námitka, že „vyřešená právní otázka v této věci má být dovolacím soudem posouzena jinak“, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ani v režimu §238a o. s. ř., ani v režimu §237 o. s. ř. Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak než jak vyplývá z dosavadní judikatury“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit.
Tomuto požadavku dovolatel v dovolání (posouzeném z obsahového hlediska i v jiných jeho částech) nedostál, přičemž tuto vadu dovolání nelze odstranit ani posouzením dovolání podle obsahu podání, neboť kromě toho, že dovolatel neuvedl, od kterého svého řešení právní otázky se má dovolací soud odchýlit, není z dovolání ani zřejmé, o jakou otázku má jít.
V části svého dovolání dovolatel sice výslovně zmínil rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2014, sp. zn. 21 Cdo 987/2013, avšak nevyjádřil, že by se dovolací soud měl od závěrů přijatých v tomto rozhodnutí odchýlit. Pokud snad dovolatel byl toho názoru, že se odvolací soud při řešení otázky hmotného nebo procesního práva odchýlil od tohoto rozhodnutí, takovou otázku nevymezil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. listopadu 2013, sp. zn. 2394/2013), neboť ani při posouzení obsahu dovolání nelze vyvodit, o jakou otázku by v takovém případě mělo jít.
To, že má dovolatel jiný názor na skutkové a právní závěry odvolacího soudu, eventuálně nesouhlasí s jeho procesními postupy, nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ani v režimu §238a o. s. ř. (o žádné z tam označených rozhodnutí ostatně ve věci nejde), ani v režimu §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť v dovolacím řízení nelze pro uvedenou vadu pokračovat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. prosince 2016
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu