ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.893.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 893/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobce J. F. , zastoupeného Mgr. Petrem Nesporým, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Puklicova 1069/52, proti žalované UNIQA pojišťovna, a. s. , se sídlem v Praze 6, Evropská 136/810, identifikační číslo osoby 49240480, zastoupené JUDr. Pavlem Bergerem, advokátem se sídlem v Praze 10, Bělocerkevská 1037/38, o zaplacení 231.500 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 257/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2015, č. j. 90 Co 228/2015-113, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 1. dubna 2015, č. j. 10 C 257/2014-72, zamítl žalobu s návrhem, aby žalovaná zaplatila žalobci částku 231.500 Kč s příslušenstvím ve výroku upřesněným (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci.
Žalovaná se dle obsahu spisu k dovolání žalobce nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatel tvrdí, že při posouzení otázky, „zda likvidátor je oprávněn posuzovat to, jaká je výše škody a zda je pojištěný takovým posouzením likvidátora vázán“, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, přičemž poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 2013, sp. zn. 32 Cdo 1205/2012. Poukaz na toto rozhodnutí však na řešení nyní projednávané věci nedopadá. V citovaném rozhodnutí se Nejvyšší soud zabýval řešením otázky, co je třeba považovat za „přiměřené náklady na opravu poškozeného vozidla“. Dovolatel přitom přehlíží, že určující pro závěr soudů obou stupňů bylo, že na základě smluvních ujednání žalovaná splnila svou smluvní povinnost ve smyslu §26 zákona č. 37/2004 Sb. plněním autorizovanému servisu, když výše plnění byla určena v souladu se smluvními ujednáními v leasingové i pojistné smlouvě. Skutečnost, že vozidlo bylo zakoupeno za 350.000 Kč, zatímco oprava vozidla byla stanovena na částku 382.561 Kč, tedy v částce vyšší než by byla případná tzv. totální škoda, je pro vztah žalobce a žalované nerozhodná.
Stejně tak není v dané věci relevantní odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2012, sp. zn. 25 Cdo 2189/2011, či ze dne 28. června 2012, sp. zn. 25 Cdo 3729/2011. I v těchto rozhodnutích se Nejvyšší soud zabýval zcela odlišnými otázkami, než je otázka dovolatelem předložená. V rozsudku ze dne 30. srpna 2012, sp. zn. 25 Cdo 2189/2011, Nejvyšší soud řešil otázku počátku subjektivní promlčecí lhůty pro uplatnění nároku na náhradu škody a v rozsudku ze dne 28. června 2012, sp. zn. 25 Cdo 3729/2011, se pak vyslovil k tomu, zda je škůdce povinen hradit náklady přesahující prostředky nezbytné k obnovení poškozené věci do předešlého stavu (do stavu, v jakém byla bezprostředně před poškozením).
Ostatní námitky dovolatele rovněž nemohou založit přípustnost dovolání, neboť na řešení otázek předložených dovolatelem napadené rozhodnutí nespočívá, tyto otázky nebyly pro rozhodnutí odvolacího soudu určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, jež je veřejnosti dostupné na jeho webových stránkách). Dovolatel pomíjí, že podle dikce ustanovení §237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující. Poukazuje-li tedy dovolatel u těchto svých předložených otázek na rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu, pak nejsou tyto výtky v dané věci na místě.
Dovolání žalobce směřuje výslovně i proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, aniž by však oproti požadavku na obligatorní náležitosti dovolání stanovené v §241a odst. 2 o. s. ř. uvedl, který z předpokladů přípustnosti dovolání stanovených v §237 o. s. ř. má být naplněn (srov. k tomu např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116).
Z důvodů shora uvedených Nejvyšší soud dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. pro jeho nepřípustnost odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. srpna 2016
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu