ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.967.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 967/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové, ve věci žalobců a) V. J. , a b) M. J. , zastoupených Mgr. Davidem Novákem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 320/49, proti žalovanému JUDr. M. Č ., advokátovi se sídlem v Praze 2, Balbínova 224/3, identifikační číslo osoby 13102885, zastoupen ému JUDr. Jarmilou Pokornou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Balbínova 224/3, o zaplacení částky 33.452 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C 393/2014, o dovolání žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2015, č. j. 72 Co 246/2015-81, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2015, č. j. 72 Co 246/2015-81, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 18. 2. 2015, č. j. 31 C 393/2014-40, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně částku 33.452 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku) a dále rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).
Soud prvního stupně rozhodoval o žalobě, kterou se žalobci domáhali zaplacení částky 33.452 Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Dle žalobních tvrzení žalobci uzavřeli dne 14. 8. 2012 s žalovaným smlouvu označenou jako mandátní, v níž se žalovaný zavázal pro žalobce zprostředkovat uzavření kupní smlouvy o prodeji blíže určené bytové jednotky. Jelikož nebyl prodej bytu zajištěn, žalobci smlouvu dne 27. 11. 2013 vypověděli, nicméně dne 6. 1. 2014 uhradili žalovanému částku 33.452 Kč. K vrácení této částky, na níž žalovanému dle názoru žalobců nárok nevznikl, jej žalobci posléze vyzvali. Z mandátní smlouvy soud prvního stupně zjistil, že smlouva byla uzavřena na dobu do prodeje předmětného bytu, obě strany ji mohly vypovědět s šestiměsíční výpovědní lhůtou, v čl. II bodu 2.3 bylo ujednáno: „Ve smyslu ustanovení §574 odst. 4 obchodního zákoníku má mandatář v případě výpovědi smlouvy mandantem nárok na úhradu účelně vynaložených nákladů a přiměřenou část úplaty. V takovém případě uzavírají strany dohodu, že mandatáři náleží úhrada nákladů ve výši 1/3 odměny podle čl. 4.1 a poměrná část odměny ve výši 1/3 odměny dle čl. 4.1 této smlouvy.“ Odměna mandatáře byla stanovena v čl. IV. tak, že činí 3 % z realizované kupní ceny s připočtením 20% DPH. Mezi účastníky nebylo sporu o skutkovém ději o tom, že byla uzavřena předmětná smlouva, že během jejího trvání nedošlo k prodeji předmětné bytové jednotky, a že tato smlouva byla žalobci vypovězena. Spornou zůstala otázka vzniku práva mandatáře k úhradě vynaložených nákladů, které žalobci uhradili ve výši 33.452 Kč, a jejichž vrácení se soudně domáhají.
Soud prvního stupně se zabýval tím, zda volba režimu obchodního zákoníku učiněná účastníky je dle §262 odst. 1 obch. zák. neplatná, a dospěl k závěru, že tomu tak je, neboť relevantní ustanovení smlouvy svou nejasností zhoršují postavení spotřebitelů. Smlouvu proto soud prvního stupně posuzoval dle ustanovení o zprostředkovatelské smlouvě podle §774 a násl. obč. zák. Soud prvního stupně uvedl, že z předmětné zprostředkovatelské smlouvy jasně neplyne, zda žalovaný měl, či neměl nárok na náhradu svých nákladů. Na první větu čl. II. bodu 2.3., z níž by se tento nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů podával, navazuje totiž věta druhá uvozená slovy „v takovém případě“, kdy následně v této druhé větě je vznik nároku na náklady spojen se vznikem nároku na odměnu, a takto je upravena i výše nákladů. Dle soudu prvního stupně nicméně odměnu vypočítat nelze, neboť ta by se měla odvíjet od realizované kupní ceny bytu - k tomu však během trvání smlouvy nedošlo. Obdobně je to s nárokem žalobce na odměnu v případě výpovědi smlouvy. Žalobcům v tomto kontextu nutno přisvědčit, že odměna zde uvedená je nevypočitatelná, tudíž neurčitě stanovená. S ohledem na §55 odst. 3 obč. zák. ale i na §776 obč. zák. proto soud prvního stupně uzavřel, že žalovanému nárok na úhradu nákladů jím vynaložených nevznikl. Nadto soud prvního stupně doplnil, že ujednání o nároku žalovaného na úhradu účelně vynaložených nákladů je neplatné podle §55 odst. 2 obč. zák., protože v rozporu s požadavkem dobré víry znamená k újmě spotřebitelů značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.
K odvolání žalovaného odvolací soud usnesením v záhlaví uvedeným zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud se neztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně o tom, že smlouva uzavřená účastníky dne 14. 8. 2012, byť označená jako smlouva mandátní, je svou povahou smlouvou o zprostředkování ve smyslu §774 a násl. obč. zák. Dle odvolacího soudu soud prvního stupně v rozporu s ujednáním stran nepřípustně zúžil předmět uzavřené smlouvy pouze na činnost zprostředkovatelskou. Žalovaný se však v uvedené smlouvě nezavázal pouze k zprostředkovatelské činnosti ve vlastním slova smyslu, kterou lze charakterizovat tak, že vyhledá osoby se zájmem o uzavření smlouvy, seznámí zájemce s třetí osobou a umožní zájemci vyjednávat o smlouvě, nýbrž se zavázal jménem žalobců uskutečnit veškeré právní úkony, které budou směřovat k prodeji předmětné bytové jednotky, včetně právního poradenství, zajištění veškeré dokumentace, uzavření smlouvy o smlouvě budoucí kupní a přijetí kupní ceny do úschovy. Takto vymezený závazek žalovaného však již nelze subsumovat pod hmotněprávní úpravu zprostředkovatelské smlouvy, nýbrž svojí povahou odpovídá vymezení mandátní smlouvy upravené v §566 a násl. obch. zák.
K samotnému nároku na úhradu účelně vynaložených nákladů odvolací soud uvedl, že podle §572 obch. zák. je mandant povinen uhradit mandatáři náklady, které mandatář nutně nebo účelně vynaložil při plnění svého závazku, ledaže z jejich povahy vyplývá, že jsou již zahrnuty v úplatě. Z uzavřené smlouvy, konkrétně z ustanovení upravujících nárok žalovaného na úhradu účelně vynaložených nákladů pro případ ukončení závazkového vztahu výpovědí, přitom zcela jasně vyplývá, že nárok na úhradu nákladů měl žalovanému vzniknout vedle nároku na úplatu. Přestože za situace, kdy nedošlo k prodeji bytu, nelze dle ujednání stran výši takové náhrady nákladů stanovit, neznamená to, jak se soud prvního stupně domnívá, že by mandatáři nárok na náhradu nutně a účelně vynaložených nákladů neměl vzniknout. Zmíněný nárok lze totiž subsidiárně posoudit podle dispozitivní zákonné úpravy obsažené v §574 odst. 4 obch. zák. Odvolací soud proto uzavřel, že co do základu je tedy nárok žalovaného na úhradu nákladů, který uplatnil vůči žalobcům poté, co předmětnou smlouvu ukončili výpovědí, po právu. Otázkou jejich výše se však pro nedostatek skutkových zjištění soudem prvního stupně v odvolacím řízení soud nezabýval.
Proti usnesení odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost spatřují v ustanovení §237 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) spatřují dovolatelé v posouzení otázky týkající se typu smlouvy uzavřené mezi účastníky, tj. zdali se jedná o smlouvu zprostředkovatelskou, mandátní nebo smíšenou, pokud smlouva obsahuje závazek zajistit zájemce o koupi, a vedle toho i poskytnutí právních služeb, když na straně dodavatele takového plnění stojí advokát. Dále dovolatelé předkládají otázku právního posouzení nároku na náhradu účelně vynaložených nákladů dle uzavřené smlouvy, když zájemce o koupi nebyl zajištěn.
Žalovaný se dle obsahu spisu k podanému dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť jestliže odvolací soud v projednávané věci smlouvu posoudil jako smlouvu mandátní ve smyslu §566 a násl. obch. zák., je tento jeho právní názor v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovolání je též přípustné dle §238 odst. 1 písm. c), neboť v projednávané věci bylo rozhodnuto o právním vztahu ze spotřebitelské smlouvy.
Odvolací soud svůj závěr o vzniku nároku žalovaného na úhradu vynaložených nákladů odůvodnil s odkazem na §574 odst. 4 ve spojení s §572 obch. zák. s tím, že předmětná smlouva mezi žalobci a žalovaným je smlouvou mandátní, neboť se ve smlouvě žalovaný zavázal mimo zprostředkovatelské činnosti ve vlastním slova smyslu i k další činnosti, která již svojí povahou odpovídá smlouvě mandátní. Ze znění uzavřené smlouvy, konkrétně z ustanovení upravující nárok žalovaného na úhradu účelně vynaložených nákladů, dle odvolacího soudu plyne, že nárok na úhradu nákladů měl vzniknout žalovanému vedle nároku na úplatu. Protože nedošlo k prodeji předmětného bytu a nelze proto dle ujednání stran výši takové náhrady stanovit, odkázal odvolací soud na subsidiární aplikaci dispozitivní zákonné úpravy §574 odst. 4 obch. zák. Toto právní posouzení však není správné.
K samotnému posouzení smlouvy uzavřené mezi žalobci a žalovaným dovolací soud zdůrazňuje, že platí právní zásada, že smlouva se posuzuje podle svého obsahu, tj. podle práv a povinností, které pro smluvní strany ze smlouvy vyplývají, nikoli podle formálního označení.
V projednávané věci jsou aplikovatelné závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 25 Cdo 631/98, který ke vztahu smlouvy zprostředkovatelské a příkazní (byť v režimu občanského zákoníku) dovodil, že není vyloučena dohoda, podle níž má zprostředkovatel nejen vyhledat potencionálního kupce, ale též za zájemce zprostředkovanou smlouvu s třetí osobou uzavřít - v tom případě by ovšem šlo o smíšenou smlouvu zprostředkovatelskou a příkazní.
Obdobně v nyní projednávané věci se část obsahu smlouvy týkající se sporných nákladů vztahuje k výkonu činnosti směřující ke zprostředkování. Tato zprostředkovatelská činnost žalovaného vykazuje všechny pojmové znaky podle základního ustanovení §642 obch. zák., jmenovitě co do předmětu smlouvy a zaplacení úplaty (provize). Jde současně o smlouvu smíšenou, když zčásti má znaky smlouvy mandátní podle ust. §566 an. obch. zák., zvláště pokud jde o další práva a povinnosti mandatáře.
Pro posouzení práva na náklady zprostředkování není proto správný závěr odvolacího soudu, který vyšel z aplikace §572 obch. zák. vztahující se k mandátní smlouvě. Právo na náhradu nákladů zprostředkování řeší §647 odst. 2 obch. zák., podle něhož má zprostředkovatel nárok na úhradu nákladů spojených se zprostředkováním vedle provize, jen když to bylo výslovně sjednáno, a v pochybnostech jen při vzniku nároku na provizi.
Odvolací soud se přitom dosud nezabýval aplikací ustanovení na ochranu nepodnikatele. Odvolací soud sice v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že je přesvědčen o tom, že předmětnou smlouvu je nutno poměřovat ustanoveními o spotřebitelských smlouvách, avšak v dalších úvahách – na rozdíl od soudu prvního stupně – tyto pravidla dosud nikterak nezohlednil.
Podle judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2016, sp. zn. 31 Cdo 3737/2012) přitom platí, že ustanovení §262 odst. 1 obch. zák. prohlašuje dohodu o volbě obchodního zákoníku za neplatnou již tehdy, jestliže ke zhoršení postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem, teprve „směřuje“ [nevyžaduje, aby se s vlastním uzavřením dohody o volbě obchodního zákoníku v návaznosti na obsah závazkového právního vztahu, pro který byla tato volba vykonána, pojil následek spočívající v tom, že postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem, se (již) „zhoršilo“].
Z výše uvedeného vyplývá, že právní posouzení odvolacím soudem je nesprávné. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil.
Odvolací soud v dalším řízení přihlédne k úpravě nároku na úhradu nákladů zprostředkování podle §647 odst. 2 obch. zák. a porovná ji s úpravou v §776 obč. zák. Při posuzování konkrétního smluvního ujednání vázajícího výši nákladů zprostředkování na odměnu za zprostředkování dovolací soud připomíná judikaturu Nejvyššího soudu k ujednání práva na provizi mezi podnikatelem a nepodnikatelem (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2012, sp. zn. 23 Cdo 2589/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 41/2013.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 věta druhá a §226 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. prosince 2016
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu