ECLI:CZ:NS:2016:25.CDO.2166.2016.1
sp. zn. 25 Cdo 2166/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Robertem Waltrem v právní věci žalobkyně M. Ch. , zastoupené JUDr. Igorem Honusem, advokátem se sídlem Ostrava, Sokolská třída 936/21, proti žalované Nemocnici s poliklinikou Havířov, příspěvkové organizaci, se sídlem Havířov, Dělnická 1132/24, IČO 00844896, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 109 C 130/2011, o dovolání právního zástupce žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 2. 2016, č. j. 8 Co 84/2016-522, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě k odvolání zástupce žalobkyně usnesením ze dne 16. 2. 2016, č. j. 8 Co 84/2016-522, potvrdil usnesení Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 2. 2. 2016, č. j. 109 C 130/2011-514, jímž okresní soud přiznal ustanovenému zástupci žalobkyně odměnu za zastupování v celkové výši 15.106,85 Kč, přičemž stanovil odměnu za jeden úkon právní služby částkou 1.200 Kč podle §9 odst. 1 advokátního tarifu (vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání zástupce žalobkyně neobsahuje všechny zákonné náležitosti ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., neboť v něm dovolatel neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 až 238a o. s. ř. Dovolatel konkrétně nevymezil, od jaké ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud odchýlil, ani která dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak.
Nezbytnou podmínkou projednatelnosti dovolání je především vymezení jeho přípustnosti, přičemž dovolání musí být formulováno tak, aby z něj bylo patrné, které z hledisek vyjmenovaných v §237 o. s. ř. má dovolatel za splněné a v jakých konkrétních okolnostech naplnění předpokladů přípustnosti spatřuje, přičemž nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. nebo jeho části (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, nebo usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněná na webových stránkách Nejvyššího soudu).
K otázce přípustnosti dovolatel – advokát – uvedl, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a „posuzovaná právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak“.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013).
Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného či procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit. Ani tak však dovolatel přípustnost dovolání nevymezil, neboť jeho formulace, že „posuzovaná právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak“, zjevně významově neodpovídá požadavku (ve smyslu §237 o. s. ř.), aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013).
Uvedeným požadavkům tedy dovolatel nedostál, uvedení právní otázky posouzení výše odměny za úkon právní služby dle advokátního tarifu, aniž by zároveň označil rozhodnutí dovolacího soudu a jeho příslušné závěry, od nichž se údajně odvolací soud odchýlil, ani závěry, které by měl dovolací soud v projednávané věci posoudit jinak, než je posoudil v jiném rozhodnutí, pro řádné vymezení přípustnosti nepostačuje. Dané náležitosti dovolání nejsou splněny tím, že dovolatel opíše ustanovení advokátního tarifu a zopakuje právní posouzení odvolacího soudu, s nímž nesouhlasí.
Jelikož dovolatel v dovolání nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 a §238a o. s. ř., trpí dovolání vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tato vada nebyla v průběhu trvání lhůty k dovolání odstraněna (§241b odst. 3 věta první o. s. ř.). Z ustanovení §241b o. s. ř. přitom vyplývá, že soud dovolatele k odstranění vad dovolání nevyzývá. Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Pro úplnost dovolací soud poznamenává, že i kdyby dovolání uvedenými vadami netrpělo, muselo by být rovněž odmítnuto vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., jímž je přípustnost dovolání limitována částkou 50 000 Kč. Pro posouzení, zda dovoláním napadenými výroky o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč, je určující výše nákladů řízení, jejichž náhradu takto dovolateli podle dovolání soudy odepřely (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněné pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jestliže dovolateli byla přiznána náhrada 15.106,85 Kč a on se domáhá přiznání částky 51.887 Kč, je rozdíl obou částek právě tou náhradou, kterou mu soudy odepřely, a protože je tato částka nižší než 50.000 Kč, dovolání není přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. září 2016
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu