ECLI:CZ:NS:2016:25.CDO.2361.2016.1
sp. zn. 25 Cdo 2361/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně SPGroup a. s. , IČO 63078571, se sídlem Praha 1, Masarykovo nábřeží 235/28, zastoupené Mgr. Davidem Belhou, advokátem se sídlem Praha 2, náměstí Jiřího z Poděbrad 1382/2, proti žalovaným 1) JUDr. L. F. , zastoupenému JUDr. Ing. Jiřím Tauberem, advokátem se sídlem Ústí nad Labem, Mírové náměstí 207/34, 2) JUDr. M. R. , zastoupenému Mgr. Petrem Saskou, advokátem se sídlem Ústí nad Labem, Mírové náměstí 207/34, o 1.434.718,54 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 90/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2016, č. j. 55 Co 295/2015-131, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaných domáhala zaplacení 1.434.718,54 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, která jí měla vzniknout v důsledku činnosti žalovaných, coby správců konkursní podstaty úpadce Šroubárna Žatec a.s.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 8. 12. 2014, č. j. 13 C 90/2010-95, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 1. 2016, č. j. 55 Co 295/2015-131, potvrdil rozsudek obvodního soudu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel přitom ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem, že nebylo prokázáno protiprávní jednání žalovaných ani vznik škody, což jsou základní a objektivní předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu. Neshledal odvolání důvodným ani ohledně náhrady nákladů řízení. Jestliže se právní zástupce prvního žalovaného nechal zastoupit na základě substituční plné moci právním zástupcem druhého žalovaného, tak je tento postup přípustný a v souladu s právními předpisy. Výše nákladů řízení tak byla mimo jiné snížena o cestovní výdaje.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, neboť se domnívá, že při posouzení předpokladů vzniku odpovědnosti správce konkursní podstaty za způsobenou škodu porušením povinnosti postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí, a to existence protiprávního jednání a vzniku škody, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolacímu soudu dovolatelka vytýká především nesprávné závěry o skutkovém stavu, když podle ní porušením kupní smlouvy ze strany správců konkursní podstaty nedošlo ke zvětšení majetku konkursní podstaty, ačkoliv sjednané smluvní podmínky byly pro konkursní podstatu jednoznačně ekonomicky přínosné. Žalovaní tak dle dovolatelky nejednali s náležitou odbornou péčí, což přikazuje §8 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, čímž došlo k protiprávnímu úkonu (porušení kupní smlouvy) a vzniku škody (nezvětšení majetku konkursní podstaty). Dále namítá, že soud přiznal žalovaným náhradu nákladů řízení, které nebyly potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva, neboť byli zastoupeni dvěma advokáty, fakticky je však zastupoval na základě substitučního zmocnění pouze jeden, čímž dle názoru dovolatelky bylo obcházeno ustanovení advokátního tarifu o snížení odměny při zastupování více osob. Odvolací soud se též nevyjádřil ke všem námitkám obsaženým v odvolání. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z čl. II bodů 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. Nejvyšší soud proto o dovolání rozhodl podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., avšak není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatelka sice uvedla, že uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., z vylíčení důvodů dovolání však vyplývá, že nesouhlasí zejména s tím, jak soudy obou stupňů na základě provedených důkazů učinili závěr o skutkovém stavu. Správnost právního názoru, z něhož odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel, dovolatelka zpochybňuje na základě vlastního hodnocení důkazů a vlastní skutkové verze případu, když především polemizuje se závěrem, že žalovaným by vznikly náklady spojené s následným prodejem předmětu koupě, přičemž by ani nemuseli potenciálního kupce nalézt, a konkursní podstata by byla zatížena náklady na údržbu a posléze likvidaci předmětu koupě. Polemizuje také se závěrem, že úvaha, podle které by žalovaní za předmět koupě získali shodnou kupní cenu, za kterou ji majitel věci později prodal, je pouze hypotetická. Pouhý odlišný názor dovolatelky na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani z něj vycházející právní posouzení odvolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 777/2009, publikovaný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 9036). To se týká i hypotetické prognózy vývoje skutkového stavu (dopadu postupu žalovaných na majetkovou podstatu úpadce), jíž se soudy obou stupňů musely zabývat při úvaze o porušení povinnosti odborné péče žalovanými.
V otázce posouzení předpokladů odpovědnosti správce konkursní podstaty za způsobenou škodu porušením povinnosti postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí, a to posouzení existence protiprávního jednání a vzniku škody, se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, podle které za škodu vzniklou účastníkům konkursního řízení nebo třetím osobám v důsledku porušení povinnosti uložené správci konkursní podstaty zákonem nebo soudem v souvislosti s výkonem této funkce odpovídá správce konkursní podstaty podle §420 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2123/2001, uveřejněný pod číslem 88/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Soud prvního stupně i odvolací soud správně vycházely z posouzení předpokladů vzniku obecné občanskoprávní odpovědnosti správce konkursní podstaty za způsobenou škodu a na základě zjištěného skutkového stavu dospěly k právním závěrům, které se neodchylují od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, včetně té, kterou dovolatelka cituje.
Z uvedených důvodů nelze za právní otázky zakládající přípustnost dovolání považovat dovolatelkou formulované otázky 1) (v obecné rovině) posouzení předpokladů pro vznik odpovědnosti správce konkursní podstaty za způsobenou škodu porušením povinnosti postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí, a to existence protiprávního jednání a vzniku škody, ani (konkrétně) 2) zda lze za protiprávní úkon, respektive za porušení povinnosti při výkonu funkce správce konkursní podstaty považovat porušení kupní smlouvy ze strany správce konkursní podstaty, který nezaplatí sjednanou kupní cenu a v důsledku toho nedojde k předpokládanému zvětšení majetku konkursní podstaty (nabytí předmětu koupě).
Ke třetí dovolatelkou předestřené otázce účelnosti nákladů potřebných k uplatňování nebo bránění práva, když právní zástupce prvního žalovaného se nechal zastoupit na základě substituční plné moci právním zástupcem druhého žalovaného, lze konstatovat, že o účelně vynaložené náklady právního zastoupení ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř. by nešlo v případech, jestliže by zastoupení nesledovalo svůj hlavní účel, tj. poskytování ochrany porušeným nebo ohroženým skutečným subjektivním právům a právem chráněným zájmům, ale bylo by zneužito ve snaze o zvětšení obohacení zastoupeného účastníka (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3190/2014). V daném případě mělo zastoupení obou účastníků jako svůj hlavní účel poskytování ochrany porušeným nebo ohroženým skutečným subjektivním právům a právem chráněným zájmům těchto účastníků, když šlo o skutkově i právně složitější věc. Je zcela na volbě účastníka, jakého právního zástupce si pro dané řízení zvolí. Podle §25 odst. 2 o. s. ř. je advokát oprávněn dát se zastupovat jiným advokátem, to ho však nezbavuje odpovědnosti z právního zastupování a je jen na něm, případně po domluvě se svým klientem, jakým způsobem klientovi fakticky zajistí právní služby (zastoupení advokátním koncipientem, jiným advokátem na základě substituční plné moci, svým zaměstnancem jako dalším zástupcem).
Námitkou, že se odvolací soud nevyjádřil ke všem námitkám obsaženým v odvolání, uplatňuje dovolatelka vadu řízení. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že vady řízení samy o sobě nemohou být důvodem přípustnosti dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4644/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. 25 Cdo 2355/2015). Pro úplnost lze dodat, že judikatura Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2008, sp. zn. 33 Odo 1255/2006) i Ústavního soudu (srov. odůvodnění nálezu ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 266/03, uveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 33, pod č. 67) v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozhodnutí V. d. H. proti Nizozemí, 1994, rozhodnutí R. T. a H. B. proti Španělsku, 1994, a rozhodnutí H. proti Finsku, 1997) vychází z názoru, že požadavek řádného odůvodnění soudního rozhodnutí nemůže být vykládán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a proto rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu, přičemž odvolací soud se v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu.
Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, náklady prvnímu žalovanému nevznikly žádné a náklady druhého žalovaného spojené s podáním vyjádření, jehož argumentace je velmi skrovná a ve vztahu k výsledku řízení je nepodstatná, nelze považovat za účelně vynaložené náklady k uplatňování práva (§142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 9. 2016
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu