ECLI:CZ:NS:2016:25.CDO.2385.2016.1
sp. zn. 25 Cdo 2385/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Robertem Waltrem v právní věci žalobkyně M. J. , zastoupené Mgr. Petrou Vytejčkovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Lublaňská 1319/7, proti žalovanému MUDr. F. S. , zastoupeného Mgr. Martinou Řehořovou, advokátkou se sídlem Hradec Králové, Československé armády 287/19, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 11 C 122/2013-123, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 12. 2015, č. j. 25 Co 197/2015-70, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobkyně podala dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 12. 2015, č. j. 25 Co 197/2015-170.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z čl. II bodů 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. Nejvyšší soud proto o dovolání rozhodl podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání neobsahuje řádné vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti podaného dovolání, přičemž v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat.
Pokud dovolatelka v projednávaném případě zdůvodňuje přípustnost dovolání pouhým konstatováním, že určitá právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak, tak se zjevně nejedná o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání, když neodpovídá ani jednomu z taxativně vymezených kritérií v §237 o. s. ř. Žádost, aby určitá právní otázka byla dovolacím soudem posouzena jinak (tj. odlišně od toho, jak ji posoudil odvolací soud) se zásadně významově odlišuje od požadavku (ve smyslu §237 o. s. ř.), aby dovolacím soudem již dříve vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Námitka dovolatelky, dle které soud prvního stupně a soud odvolací dospěly k nesprávnému závěru o zjištěném skutkovém stavu, nezdůvodňuje přípustnost dovolání. Přípustnost dovolání může založit pouze nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Námitky směřující proti zjištěnému skutkovému stavu nejsou předmětem dovolacího přezkumu.
Nejvyšší soud není oprávněn obecně určovat, jaké důkazy mají v rámci civilního řízení sloužit k prokázání té které skutečnosti (co je dostatečným důkazem a co ne). Uvedené by znamenalo popření zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) a její nahrazování zásadou legální teorie důkazní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4519/2014).
Požadavek, aby dovolatelka v dovolání uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatelka povinna v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace části textu ustanovení §237 o. s. ř., anebo odkaz na toto ustanovení. Spatřuje-li dovolatelka přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého konstantního řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má podle mínění dovolatelky dovolací soud odchýlit (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Výše uvedený požadavek však dovolatelka nesplnila. Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, náklady žalovaného spojené s podáním vyjádření, jehož argumentace je ve vztahu k výsledku řízení bez významu, nelze považovat za účelně vynaložené náklady k uplatňování práva (§142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. září 2016
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu