ECLI:CZ:NS:2016:25.CDO.3193.2016.1
sp. zn. 25 Cdo 3193/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně A. P. , zastoupené JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Bolzanova 1, proti žalované Generali Pojišťovně, a.s. , IČO 61859869, se sídlem Praha 2, Bělehradská 132, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 31/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2016, č. j. 35 Co 13/2016-140, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 24. 9. 2015, č. j. 15 C 31/2015-88, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 479.700 Kč s příslušenstvím, co do částky 54.400 Kč s příslušenstvím řízení zastavil, dále zamítl žalobu v částce 1.500.000 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze skutkových zjištění, že žalobkyně utrpěla dne 22. 2. 2011 při dopravní nehodě těžká zranění s trvalými následky a že z tohoto důvodu jí vyplatila žalovaná celkem 996.000 Kč. Žalobkyně utrpěla mnohočetná zranění zahrnující pohmoždění hlavy, jehož následkem oslepla na pravé oko, trpí organickým psychosyndromem, posttraumatickou stresovou poruchou, tinitem a úzkostnými stavy. Úraz utrpěla ve věku 56 let, před poruchou byla aktivní, sportovně a společensky založená, zaměstnaná na pozici odborného ekonoma. Po úrazu je v invalidním důchodu, pobírá příspěvek na péči ve výši 800 Kč měsíčně. Trvalé následky úrazu spočívají v omezené pohyblivosti, v roztržitosti, poškozená potřebuje pomoc osoby blízké v domácnosti i dozor při péči o sebe. Po právní stránce dospěl soud k závěru, že již částka vyplacená žalovanou mimosoudně dle bodového ohodnocení byla navýšena o 50 % z důvodu zvlášť těžkých následků ve smyslu §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky 440/2001 Sb. Tato částka se jeví soudu jako přiměřená trvalým následkům žalobkyně. Dle konstantní judikatury dovolacího i Ústavního soudu je rozhodné pouze to, zda výsledná částka odškodnění je s ohledem na následky poškození zdraví pro uplatnění poškozeného ve všech sférách života přiměřená či nikoli. Po srovnání aktivit poškozené před a po úrazu neshledal soud případ žalobkyně zvlášť výjimečným, hodným mimořádného zřetele (§7 odst. 3 citované vyhlášky). Přiznal žalobkyni též 479.700 Kč s příslušenstvím za péči poskytovanou jí jejími dcerami v období od 25. 3. 2011 do 31. 1. 2015.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 3. 2016, č. j. 35 Co 13/2016-140, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku II co do částky 369.900 Kč s příslušenstvím, v zamítavém výroku III a ve výroku o nákladech řízení IV s upřesněním, že se jejich náhrada žalované nepřiznává, a nepřiznal žalované náhradu nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými závěry i s právním hodnocením soudu prvního stupně a zdůraznil, že při posuzování nároku na mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění (dále jen ZSU) dle §7 odst. 3 vyhlášky 440/2001 Sb. je rozhodující hledisko přiměřenosti. Dle názoru odvolacího soudu je v posuzovaném případě mezi výší odškodnění za ZSU a způsobenou škodou na zdraví žalobkyně dán vztah přiměřenosti.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dovolání do části výroku I, ve které se potvrzuje zamítavý výrok III rozsudku soudu prvního stupně, neboť se domnívá, že se odvolací soud při řešení otázky zvýšení odškodnění za ZSU postupem dle §7 odst. 3 vyhlášky 440/20001 Sb. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Důvodem dovolání je nesprávné právní posouzení. Dovolatelka se domnívá, že v jejím případě je nepřiznání mimořádného navýšení náhrady za ZSU zjevně nepřiměřené současné rozhodovací praxi a uvádí tzv. právní věty z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1200/2013, či rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 25 Cdo 290/2012. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil v zamítavém výroku III na vyhovující anebo jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) posoudil dovolání a shledal, že bylo podáno včas, účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť se odvolací soud při řešení otázky mimořádného zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Vzhledem k ustanovení §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“) a vyhlášky č. 440/2001 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť k porušení právní povinnosti stanovené právními předpisy došlo před 1. 1. 2014.
Dovolatelka nesouhlasí s tím, že soudy neshledaly předpoklady pro mimořádné zvýšení náhrady za ZSU podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., když má za to, že základní bodové ohodnocení ZSU stanovené ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, včetně navýšení podle ustanovení §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky o 50 % dostatečně nevyjadřuje trvalé následky poškození jejího zdraví.
Při určení výše náhrady za ZSU odvolací soud správně vycházel z toho, že již sama základní výměra odškodnění ZSU představuje náhradu za trvalé nepříznivé důsledky poškození zdraví pro životní úkony poškozeného a pro uspokojování jeho potřeb a že zvýšení podle §7 odst. 3 vyhlášky je na místě jen ve zcela výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy ani zvýšení základního odškodnění podle §6 odst. 1 vyhlášky dostatečně nevyjadřuje možnosti uplatnění, které jsou do budoucna v důsledku poškození zdraví trvale omezeny nebo ztraceny. Ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky přenechává soudu, aby pak v každém jednotlivém případě posoudil, jaké zvýšení náhrady za ZSU je v konkrétní posuzované věci „přiměřené“ povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti. Úvaha soudu není libovůlí, neboť právní předpis tím, že rámcově stanoví předpoklady pro vznik nároku na základní výměru náhrady za ZSU a pro její zvýšení (§6 odst. 1 a zejména §7 odst. 3 vyhlášky), stanoví zároveň hlediska, ke kterým je třeba přihlížet a jimiž (jejich vzájemnou návazností a kombinací) je usměrňována úvaha soudu o míře „přiměřenosti“ zvýšení v jednotlivých případech hodných mimořádného zřetele. Přiznaná výše náhrady za ZSU musí být s ohledem na následky poškození zdraví pro uplatnění poškozeného ve všech sférách života přiměřená, a to zejména se zřetelem k významu zdraví v hierarchii obecně uznávaných hodnot, k potřebě naplnění satisfakční i preventivní funkce náhrady a k požadavku srovnatelnosti s výší náhrad přiznávaných soudy v obdobných případech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4826/2009). Musí zde existovat vztah přiměřenosti mezi přiznanou výší náhrady a způsobenou škodou (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/2003, ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 50/2005, nebo ze dne 12. 8. 2008, sp. zn. I. ÚS 1919/2008).
Ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., které umožňuje mimořádné zvýšení odškodnění ZSU, patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není konkrétně stanovena přímo právním předpisem, ale závisí v každém jednotlivém případě na úvaze soudu. Uvedené ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, a aby sám podle svého uvážení posoudil, zda se jedná o „zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele“. V takových případech, ve kterých právní předpis poskytuje soudu možnost uvážení, může dovolací soud zpochybnit úvahu odvolacího soudu, jen je-li zjevně nepřiměřená (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5164/2007, nebo ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2046/2009). O takový případ se však v souzené věci nejedná.
V daném případě právní posouzení zjištěného skutkového stavu (jenž dovolacímu přezkumu nepodléhá) odpovídá shora uvedeným právním závěrům vyplývajícím z ustálené judikatury. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) po zhodnocení individuálních okolností skutkově jedinečného případu dospěl k závěru, že se v případě žalobkyně nejedná o výjimečný případ hodný mimořádného zřetele. Vycházel zejména ze zhodnocení, jak se následky úrazu žalobkyně projevily v jejím životě a nakolik jsou její možnosti pro uplatnění v životě a ve společnosti omezeny či ztraceny v porovnání s předchozím rozsahem a kvalitou společenského i jiného uplatnění.
Tento závěr dovolací soud činí při vědomí kritiky bodového systému odškodnění nemajetkových újem na zdraví podle podzákonného předpisu, kterou vyslovil Ústavní soud v pracovněprávním sporu v odůvodnění nálezu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3122/15. I v nyní projednávané věci byl sice použit bodový systém stanovený vyhláškou, avšak způsobem, který nevyvolává pochyby o jeho vhodnosti, neboť odvolací soud s jeho pomocí provedl objektivizaci obtíží poškozeného a neopomenul takto zjištěnou částku podrobit úpravě a individualizoval ji odpovídajícím způsobem s přihlédnutím ke konkrétním poměrům poškozené, čímž dospěl k odůvodněné a proporcionální výši náhrady srovnatelné s případy podobného charakteru. Takový přístup jako ústavně konformní ostatně akceptoval Ústavní soud například i v usnesení ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 1162/15.
Rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za rozporné ani s judikaturou Nejvyššího soudu, na niž dovolatelka odkazuje. Především je tomu tak s ohledem na výše uvedený závěr, že dovolací soud je oprávněn zasáhnout do úvahy o interpretaci relativně abstraktní hypotézy právní normy pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti, což vylučuje možnost podrobného srovnávání dovoláním napadeného rozsudku s obdobnými, nicméně skutkově jedinečnými případy.
Poukázala-li dovolatelka na případ žalobkyně v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1200/2013, jehož právní větu citovala, po srovnání tohoto případu s posuzovanou věcí lze shledat základní skutkové okolnosti obou případů, výši bodového ohodnocení i věk poškozených obdobnými. Ani v citovaném rozsudku však neshledal dovolací soud okolnosti hodné mimořádného zřetele odůvodňující mimořádné zvýšení ZSU podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb, a výši odškodnění ZSU částkou 672.000 Kč bez spoluzavinění pokládal za přiměřenou. Za přiléhavý naopak nelze považovat poukaz dovolatelky na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 25 Cdo 290/2012, jímž bylo zamítnuto dovolání žalobkyně, která požadovala další mimořádné zvýšení náhrady za ZSU, a dovolací soud zkoumal, zda jsou dány předpoklady pro případné další zvýšení ZSU, a to s negativním závěrem.
Jak vyplývá z výše uvedeného, rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, což činí dovolání žalobkyně nepřípustným, a proto je dovolací soud odmítl (§243c odst. 1 o. s . ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobkyní a žalovanou bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §150 o. s. ř. s tím, že žalované nebyla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení, neboť s ohledem na okolnosti vzniku škody na zdraví žalobkyně a na majetkové poměry na obou stranách sporu jsou v daném případě dány důvody hodné zvláštního zřetele pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 10. 2016
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu