ECLI:CZ:NS:2016:25.CDO.3273.2016.1
sp. zn. 25 Cdo 3273/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce HASSO, spol. s r. o., se sídlem v Aši, Mánesova 1620/1, IČO: 167 35 366, zastoupené Mgr. Petrem Šívarou, advokátem se sídlem v Brně, Zahradnická 223/6, proti žalovaným 1) Ing. B. P. , zastoupenému JUDr. Jindřichem Finkem, advokátem se sídlem v Brně, Pražská 675/10 a 2) S. S. F. , zastoupenému JUDr. Dušanem Srpem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Konviktská 291/24, o 5 524 493,52 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 37 C 149/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 11. 2015, č. j. 44 Co 357/2013-929, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 6. 12. 2012, č. j. 37 C 149/98-891, zamítl žalobu na zaplacení 5 234 360 Kč s příslušenstvím, řízení ohledně vydání věcí a zaplacení 5 230 360 Kč s příslušenstvím zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném řízení uzavřel, že žalobce neprokázal, že poškozené či nevhodně uskladněné věci, za něž požaduje náhradu, jsou právě ty, jež mu byly dne 8. 6.1889 zadrženy, ani zda a kým byly poškozeny. Pokud by se jejich vydání domáhal dříve, předešel by vzniku škody následkem jejich uskladnění, případně by odpovědnost nesl ten, kdo mu je odmítal vydat. Vzhledem k tomu, že žalobce nakonec na vydání věcí netrval, soud řízení o vydání věcí a o zaplacení 5 230 360 Kč zastavil podle §96 o. s. ř. Dovodil, že ten, jemuž je neprávem odňata věc, nemůže žádat náhradu za její hodnotu a za nemožnost prodeje, pokud se nedomáhá vrácení věci. Žalovaný 2) se zbožím nijak nenakládal, vyklizení se neúčastnil.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. 11. 2015, č. j. 44 Co 357/2013-929, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba o povinnosti obou žalovaných vydat žalobkyni zboží dle seznamu z 18. 10. 2010, eventuálně zaplatit 5 234 360 Kč se zamítá, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud s poukazem na své předchozí zrušující usnesení a na judikaturu dovolacího soudu vyložil postup při rozhodování o tzv. primárním a eventuálním petitu s tím, že nelze uložit povinnost k vydání věcí, jestliže je žalovaný v době rozhodování již nedrží. Vzhledem k tomu, že zboží bylo z provozovny vyklizeno 7. a 8. 6. 1998 a nejpozději v r. 2012 si žalobce uskladněné věci vyzvedl a zlikvidoval je, není důvod uložit povinnost k vydání věcí, když nárok na jejich vydání byl již splněn, a proto bylo třeba žalobu na vydání zamítnout, a to i ve vztahu k žalovanému 2), který věci žalobce nikdy nezadržoval. Není proto důvod rozhodovat o eventuálním petitu a žalobce neprokázal, že by došlo ke ztrátě, poškození nebo zničení některé z jeho věcí a jejich zničením se sám takového důkazu zbavil. Kromě toho ve skutkovém zjištění soudu prvního stupně nemá oporu závěr o tom, že odnětí zboží žalovaným 1) bylo protiprávní, neboť za situace, že žalovaný 1) měl pohledávku proti žalobci z důvodu nájemného, zadržel jeho věci v souladu s §672 obč. zák.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně podal žalobce dovolání, v němž navrhl, aby byl rozsudek zrušen a věc byla vrácena k dalšímu řízení s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení. Stručně shrnul dosavadní průběh řízení a vlastní skutková tvrzení s tím, že odůvodnění rozsudku nemá oporu v provedeném dokazování a že na základě provedených důkazů soud dospěl k nesprávným závěrům. Nesouhlasí s tím, že by závěr soudu prvního stupně o protiprávním odnětí zboží v r. 1998 neměl oporu ve skutkovém zjištění, a uvádí, že žalovaný 1) zadržením věcí nesledoval uspokojení své pohledávky prodejem zboží, ale pronajmutí prodejny novému nájemci. Dovozuje, že pokud došlo k vrácení zboží po 15 letech, je bezvýznamné prokazovat, které věci byly ztraceny a které jsou bezcenné. Rozpor s rozhodovací soudní praxí spatřuje v nerespektování názoru v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2194/2011, v němž je uvedeno, že úspěšnosti eventuálně uplatněného nároku na peněžitou náhradu nebrání, je-li vyloučeno, aby žalobce s nárokem na vydání věci uspěl. Tvrdí, že polemika odvolacího soudu ohledně primárního a sekundárního petitu je nesrozumitelná a poukazuje na obecná hlediska v judikatuře Ústavního soudu o mechanické aplikaci zákona, jež vede k absurdním výsledkům.
Podle ust. §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle §241a odst. 3 o. s. ř. se důvod dovolání vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Jako otázku, v níž se odvolací soud odchýlil o ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dovolatel vymezil otázku možnosti úspěchu nároku na náhradu škody uplatněného eventuálním petitem v případě, že primárnímu nároku na vydání nelze vyhovět.
Rozhodnutí odvolacího soudu stojí na závěru, že tzv. vindikační žalobě (tj. primární petit) nelze vyhovět za situace, že věci, jejichž vydání se žalobce domáhal, byly mu již vydány a tím uplatněný nárok na vydání věcí zanikl, neboť byl uspokojen, a není proto důvod rozhodovat o finanční náhradě za nevydané věci (tj. eventuální petit). Tento právní názor je plně v souladu s názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2194/2011, na nějž dovolatel poukazuje. I v tomto rozhodnutí je s odkazem na řadu dalších rozhodnutí dovolacího soudu uvedeno, že předpokladem úspěšnosti žaloby na vydání věci je kromě existence vlastnického práva žalobce i ta okolnost, že ke dni rozhodnutí soudu žalovaný neoprávněně věc skutečně drží, a pokud právě z důvodu, že žalovaný věc nemá, a nemůže ji proto vlastníkovi vrátit, nelze vlastnické žalobě vyhovět. Vlastníkovi tak zůstává možnost domáhat se náhrady škody vzniklé tím, že věc již nelze vydat. V nyní projednávaném případě jde o věc skutkově odlišnou v tom, že věci odňaté a zadržované byly žalobci vydány a on je coby jejich vlastník převzal, a nepřichází proto v úvahu náhrada škody za to, že nebyly vydány.
K požadavku na náhradu za poškození, ztrátu či zničení věcí, jež byly odňaty a posléze žalobci vráceny, odvolací soud uvedl, že žalobce neunesl břemeno tvrzení ani důkazní břemeno ohledně jejich znehodnocení, a tím, že je zlikvidoval poté, co je převzal, zbavil se možnosti tvrdit a prokázat jejich poškození; kromě toho samotné zadržení věcí žalovaným 1) nebylo protiprávní, takže chybí předpoklad vzniku nároku na náhradu škody, kterým je protiprávnost. Byť je odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu těžko srozumitelné pro nezvyklý způsob vyjadřování, otázka procesního postupu při uplatněném eventuálním žalobním petitu, jíž se zabýval, nijak nevybočuje z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to nejen v rozhodnutí, na něž dovolatel poukázal, i v dalších rozhodnutích v něm zmíněných. Dovolatel ale nevymezil žádnou jinou právní otázku, při jejímž řešení by se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a jeho další námitky, že odůvodnění nemá oporu v provedeném dokazování, že na základě provedených důkazů soud dospěl k nesprávným závěrům, nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Protože nejsou splněny podmínky přípustnosti uvedené v ust. §237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. prosince 2016
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu