ECLI:CZ:NS:2016:25.CDO.3299.2016.1
sp. zn. 25 Cdo 3299/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobkyně České kanceláře pojistitelů , se sídlem Praha 4, Na Pankráci 1724/129, IČO 70099618, zastoupené JUDr. Jiřím Gregůrkem, advokátem se sídlem Beroun, Husovo náměstí 82/10, proti žalovaným 1) J. S., zastoupenému Mgr. Jiřím Jaruškem, advokátem se sídlem České Budějovice, Radniční 489/7a, 2) J. V., o 127.849 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 34 C 243/2014, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 2. 2016, č. j. 19 Co 158/2016-220, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 2. 2016, č. j. 19 Co 158/2016-220, pokud jím bylo výrokem II. uloženo prvnímu žalovanému zaplatit žalobkyni 11.622 Kč s úrokem z prodlení, se odmítá .
II. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 2. 2016, č. j. 19 Co 158/2016-220, se ve výroku II. mění tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrzuje .
III. Žalobkyně je povinna zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů 134.507 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. Jiřího Jaruška.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 12. 11. 2015, č. j. 34 C 243/2014-181, zamítl žalobu vůči prvnímu žalovanému (výrok I), druhému žalovanému uložil zaplatit žalobkyni 127.849 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (část výroku II a výrok III). Vzal za prokázané, že dne 22. 4. 2011 při dopravní nehodě zaviněné druhým žalovaným, který řídil nákladní vůz Avia, RZ 5B6 7347, jehož vlastníkem a provozovatelem byl první žalovaný, došlo ke škodě na vozidle Mazda, RZ 9C8 9373. K nákladnímu vozidlu Avia nebylo ke dni nehody uzavřeno povinné pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla podle §1 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon“). Škoda na vozidle Mazda byla uhrazena z garančního fondu žalobkyně a představuje věcnou škodu na tomto vozidle ve výši 116.227 Kč (náklady za opravu vozidla v autorizovaném servisu bez DPH), poplatek za vyřízení škodné události představující 10 % věcné škody vozidla uhrazené žalobkyní České pojišťovně a.s., celkem tedy bylo vyplaceno 127.849 Kč. Soud dovodil, že žalobkyně má podle §24 odst. 9 zákona právo na náhradu toho, co plnila za druhého žalovaného, který je osobou bez pojištění odpovědnosti podle §24 odst. 2 písm. b) zákona a jako řidič za škodu odpovídá podle §420 obč. zák. (zákon č. 40/1964 Sb.). Odpovědnost prvního žalovaného (provozovatele vozidla) za škodu však není dána, neboť před vznikem škodní události svěřil na základě ústní dohody nákladní vozidlo Avia k provedení opravy druhému žalovanému provozujícímu opravárenský podnik, a nemohl proto s vozidlem po dobu opravy disponovat (§430 odst. 2 obč. zák.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 16. 2. 2016, č. j. 19 Co 158/2016-220, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výši náhrady nákladů řízení a ve lhůtě k plnění ve vztahu k druhému žalovanému (výrok I), v zamítavém výroku rozsudek změnil tak, že i ve vztahu k prvnímu žalovanému žalobě vyhověl (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (části výroků I a II). S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3874/2008 a „stanovisko“ Nejvyššího soudu SSR Cpj 10/83 se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že předáním vozu do opravy druhému žalovanému došlo podle §430 odst. 2 obč. zák. k přesunu odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla z prvního žalovaného na druhého žalovaného. Dle odvolacího soudu je při aplikaci §430 odst. 2 obč. zák. podstatné a rozhodující, zda ten, kdo provádí opravu vozidla, má k této činnosti příslušné živnostenské oprávnění či nikoliv, tedy zda je podnikatelem dle §2 odst. 2 obch. zák.; pro přesun odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla na toho, kdo provádí opravu, nestačí, že provádí opravárenskou činnost soustavně a za účelem zisku.
Proti výroku II rozsudku odvolacího soudu v rozsahu podal první žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje podle §237 o. s. ř. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla dovolacím soudem řešena, případně má být dovolacím soudem posouzena jinak, a která spočívá v tom, zda lze neoprávněného podnikatele, tj. podnikatele fakticky podnikajícího bez příslušného oprávnění, považovat za subjekt provozující opravárenský podnik ve smyslu §430 odst. 2 obč. zák. Pakliže ne, zda lze dojít k takovému závěru i vzhledem k vývoji právní úpravy, související s účinností nového občanského zákoníku (zákona č. 89/2012 Sb. – dále jen „o. z.“), a k §5 o. z., který na předmětnou věc dopadá na základě §3030 o. z. Dle dovolatele není významné, zda v předmětné době druhý žalovaný podnikal na základě živnostenského oprávnění, neboť v případě absence tohoto oprávnění se jedná pouze o veřejnoprávní nedostatek, když naopak je významné, že jeho činnost naplňovala zákonné znaky podnikání ve smyslu §2 odst. 1 obch. zák. a ve vztahu k veřejnosti vystupoval jako profesionál v daném oboru. Dále je namítáno nesprávné právní posouzení přechodu odpovědnosti z prvního žalovaného na druhého žalovaného dle §430 odst. 1 obč. zák., když druhý žalovaný použil vozidlo bez vědomí a proti vůli prvního žalovaného a ten mu to svojí nedbalostí neumožnil. Rovněž jsou namítány vady řízení spočívající v tom, že soud prvního stupně a odvolací soud nesprávně rozhodly o tvrzených nárocích souhrnnou částkou, jako by šlo o jediný nárok, ačkoliv v dané věci jde o dva samostatné nároky, a odvolací soud se nevypořádal zcela s námitkami odvolatele v souvislosti s účinností nového občanského zákoníku, čímž je jeho rozhodnutí v tomto nepřezkoumatelné. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se žaloba vůči prvnímu žalovanému zamítá, a rozhodl, že žalobkyně je povinna mu nahradit náklady řízení před soudem prvního stupně, odvolacím soudem a dovolacím soudem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání co do částky 11.622 Kč s příslušenstvím není přípustné.
V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2236, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3238/2013). Bylo-li odvolacím soudem uloženo prvnímu žalovanému zaplatit žalobkyni částku 127.849 Kč (k příslušenství se při posouzení přípustnosti dovolání z hlediska peněžního limitu podle §238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nepřihlíží), sestávající ze dvou samostatných nároků – náhrady škody na vozidle ve výši 116.227 Kč a poplatku za vyřízení škodné události ve výši 11.622 Kč, nepřesahuje druhý z těchto nároků 50 000 Kč, a proto je dovolání v tomto rozsahu nepřípustné, a dovolací soud je proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Dovolání co do částky 116.227 Kč s příslušenstvím je podle §237 o. s. ř. přípustné k řešení otázky, zda předáním vozidla k opravě osobě, která podniká v oboru oprav vozidel, avšak nemá k této své činnosti příslušné veřejnoprávní oprávnění, dochází k přenosu odpovědnosti za škodu způsobenou zvláštní povahou provozu vozidla z jeho provozovatele na tuto osobu (§430 odst. 2 obč. zák.), neboť tato otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena. Dovolání je důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř., může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Rozhodné hmotné právo se podává z ustanovení §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále opět jen „o. z.“), věc se tudíž posuzuje podle dosavadních právních předpisů, tj. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále opět jen „obč. zák.“) a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“).
Vznik právních vztahů (poměrů) a práva a povinnosti z nich vzniklé v době do 31. 12. 2013 se i v době od 1. 1. 2014 řídí dosavadní právní úpravou a v tomto smyslu je třeba používat rovněž ustanovení §3030 o. z., neboť žádné z ustanovení §1 až 14 o. z. - i když nepochybně (také) vyjadřují základní zásady soukromého práva, které byly vlastní českému právnímu řádu rovněž podle (do 31. 12. 2013 účinných) "dosavadních právních předpisů" - není přípustné aplikovat způsobem, který by vedl k tomu, že "dosavadní právní úprava" nebude v právních vztazích vzniklých v době do 31. 12. 2013 náležitě respektována (tedy že zejména nebude buď používána vůbec, nebo že bude vykládána odlišně, v rozporu s ustálenou judikaturou); ustanovení §3030 o. z. nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost ustanovení §1 až 14 o. z. na dříve (do 31. 12. 2013) vzniklé právní vztahy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněný pod číslem 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).
Podle §430 odst. 2 obč. zák. je-li dopravní prostředek v opravě, odpovídá po dobu opravy provozovatel podniku, v němž se oprava provádí, a to stejně jako provozovatel dopravního prostředku.
Z dikce §430 odst. 2 obč. zák. je zřejmé, že k přesunu odpovědnosti za škodu způsobenou zvláštní povahou provozu dopravního prostředku z provozovatele vozidla na provozovatele podniku, kde se jeho oprava provádí, dochází výlučně v případě, že je vozidlo za účelem opravy svěřeno opravárenskému podniku, tj. podnikateli, který opravu vozidla provádí v rámci své podnikatelské činnosti. Po dobu, po níž se opravované vozidlo nachází v dispozici podnikatele (§2 odst. 2 obchodního zákoníku), který opravu vozidla provádí v rámci své podnikatelské činnosti, nese on objektivní odpovědnost za škodu způsobenou jeho provozem. Jen v takovém případě na provozovatele vozidla z důvodu, že vozidlo nemá ve své dispozici, odpovědnost za škodu způsobenou jeho provozem podle §427 obč. zák. nedopadá.
Ve vztahu k aplikaci §430 odst. 2 obč. zák. je přitom třeba za podnikatele považovat i toho, kdo provozuje podnik, v němž se oprava provádí, ačkoliv k této činnosti nemá příslušné veřejnoprávní oprávnění. Z hlediska soukromého práva je podstatné, zda tato osoba (fyzická či právnická) fakticky provozuje opravárenský podnik, tedy opravuje vozidla soustavně za účelem zisku, a to vlastním jménem a na vlastní odpovědnost. Povolení určité činnosti z hlediska veřejného práva není rozhodné pro výklad a aplikaci ustanovení soukromého práva. Závěrem, že za podnikatele provozujícího opravárenský podnik nelze považovat toho, kdo k této činnosti nedisponuje příslušným veřejnoprávním oprávněním, by byl zcela obejit institut neoprávněného podnikání (§3a obch. zák.). Takový podnikatel by navíc těžil ze svého protiprávního jednání a byl by nedůvodně zvýhodněn oproti podnikateli, který veřejnoprávní oprávnění k podnikání má, což by bylo v rozporu s §2 odst. 2 obč. zák. (rovnost účastníků občanskoprávních vztahů) a §3 odst. 1 obč. zák. (zákaz výkonu práv v rozporu s dobrými mravy).
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že druhý žalovaný opravoval vozidla soustavně, za účelem zisku, pro prvního žalovaného i pro jiné osoby, původně měl na opravy vozidel živnostenské oprávnění, o něž přišel v souvislosti s odsouzením za trestný čin. Ze skutkových zjištění obou soudů vyplývá, že druhý žalovaný opravoval předmětné vozidlo prvního žalovaného v rámci svého (byť nepovoleného) podnikání jako osoba provozující opravárenský podnik. První žalovaný mu svěřil své vozidlo na základě ústní dohody jako profesionálovi, aby provedl za úplatu opravu v rámci své soustavné opravárenské činnosti konané za účelem zisku. Právě v těchto okolnostech se projednávaná věc liší od věci řešené v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3874/2008, kde majitel předal vozidlo do opravy svému známému, který neprovozoval opravárenství v rámci své podnikatelské činnosti a který předal vozidlo za účelem výměny pneumatik další osobě, jež s ním havarovala.
Za uvedeného skutkového stavu je opodstatněn závěr, že po dobu opravy došlo k přenosu odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla z prvního žalovaného na druhého žalovaného ve smyslu §430 odst. 2 obč. zák., neboť právní závěr odvolacího soudu, že je rozhodující, zda ten, kdo provádí opravu vozidla, má k této činnosti příslušné živnostenské oprávnění, je nesprávný, a žaloba proti prvnímu žalovanému tedy důvodná není.
Námitkou nesprávného právního posouzení přechodu odpovědnosti z prvního žalovaného na druhého žalovaného dle §430 odst. 1 obč. zák. se dovolací soud nezabýval, jelikož přechod této odpovědnosti je již dán na základě odst. 2 téhož ustanovení, což je speciální norma ve vztahu k obecné normě obsažené v odst. 1. V této námitce navíc dovolatel polemizuje se zjištěným skutkovým stavem. Hodnocení důkazů, na jehož základě odvolací soud dospěl k určitému závěru, je otázkou skutkovou, nikoli právní, a námitky proti němu nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3154/2011).
K námitce, že soud prvního stupně a odvolací soud nesprávně rozhodly o uplatněných nárocích souhrnnou částkou, jako by šlo o jediný nárok, ačkoliv v dané věci jde o dva samostatné nároky (náhrada škody vzniklé na vozidle a delegační poplatek vyplacený žalobkyní osobě pověřené vyřízením škodní událostí), dovolací soud uvádí, že se nejedná o jinou vadu řízení mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §242 odst. 3 o. s. a. Rozhodnutí soudu o několika nárocích s odlišným skutkovým základem jediným výrokem není v rozporu se žádným zákonným ustanovením a je v soudní praxi zcela běžné (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2626/2013, ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3860/2013, ze dne 12. 7. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2362/2014, nebo ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4169/2015).
Námitka, že se odvolací soud nevypořádal s argumentací odvolatele, kterou poukazoval na změny způsobené účinností nového občanského zákoníku, ačkoliv si je vědom toho, že se na projednávaný případ neaplikují, rovněž není vadou řízení. Judikatura Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2008, sp. zn. 33 Odo 1255/2006) i Ústavního soudu (srov. odůvodnění nálezu ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 266/03, uveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 33, pod č. 67) v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozhodnutí V. d. H. proti Nizozemí, 1994, rozhodnutí R. T. a H. B. proti Španělsku, 1994, a rozhodnutí H. proti Finsku, 1997) vychází z názoru, že požadavek řádného odůvodnění soudního rozhodnutí nemůže být vykládán tak, že vyžaduje odpověď na každý argument, a proto rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu. Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)
V dané věci je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na takovém právním posouzení, pro které není zmíněná argumentace prvního žalovaného významná, toto rozhodnutí obsahuje dostatečné důvody a není nesrozumitelné, takže ani jeho případná stručnost nezkracuje účastníku v možnostech obrany proti němu, a nepředstavuje tudíž rovněž vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí a která by byla důvodem pro jeho zrušení.
Jelikož však rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), když ve vztahu k §430 odst. 2 obč. zák. spojuje provozovatele opravárenského podniku výlučně s podnikatelem podnikajícím legálně na základě příslušného veřejnoprávního oprávnění, Nejvyšší soud jej bez jednání ve výroku II podle §243d písm. b) o. s. ř. změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I (zamítajícím žalobu proti prvnímu žalovanému) potvrzuje, a to i co do částky 11.622 Kč, ohledně níž bylo dovolání odmítnuto, neboť výrok přiznávající žalobkyni tuto částku z titulu úhrady poplatku za vyřízení škodní události pověřenou pojišťovnou je z povahy věci závislý na výroku o náhradě škody způsobené na vozidle vyplacené z garančního fondu (§242 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Dovolací soud též podle §243c odst. 3, §224 odst. 2 a §142 odst. 2 o. s. ř. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů mezi žalobkyní a prvním žalovaným. Odmítnutí dovolání je z hlediska celkového výsledku řízení, v němž měl první žalovaný plný úspěch, zanedbatelné. V prvním stupni vznikly prvnímu žalovanému náklady zastoupení advokátem v částce 110.840 Kč (jejíž podrobný výpočet podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, k němuž nebyly uplatněny žádné námitky, je obsažen v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). V odvolacím řízení vznikly prvnímu žalovanému v souvislosti s podáním vyjádření k odvolání prostřednictvím advokáta a účastí advokáta u odvolacího jednání náklady, které spočívají v odměně za dva úkony právní služby ve výši 12.440 Kč (§1 odst. 2, §7 bod 5, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. g/ a k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb.), v paušální částce náhrady výdajů za dva úkony právní služby po 300 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a dále v částce odpovídající 21% dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 2.738 Kč, celkem tedy náklady ve výši 15.778 Kč. V dovolacím řízení přísluší prvnímu žalovanému náhrada za jeden úkon zastoupení (dovolání), paušální náhrada hotových výdajů a náhrada DPH, tedy náhrada v poloviční výši oproti odvolacímu řízení, tj. 7.889 Kč. Celková výše náhrady nákladů řízení tedy činí 134.507 Kč. Žalobkyně je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který prvního žalovaného v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.) v běžné zákonné třídenní lhůtě k plnění (§160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. října 2016
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu