ECLI:CZ:NS:2016:25.CDO.3304.2016.1
sp. zn. 25 Cdo 3304/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce J. M. , zastoupeného JUDr. Jakubem Špitálským, advokátem se sídlem Praha 5, Plzeňská 4, proti žalovanému J. Ch. , za účasti ČSOB Pojišťovny, a.s., člena holdingu ČSOB, IČO 45534306, se sídlem Pardubice, Masarykovo náměstí 1458, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, o 2.019.000 Kč, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 12 C 12/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 10. 2014, č. j. 10 Co 793/2013-231, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 23. 4. 2013, č. j. 12 C 12/2005-211, zamítl žalobu na zaplacení částky 2.019.000 Kč a rozhodl o nákladech řízení. Rozhodl tak o nároku na náhradu škody na zdraví (ztížení společenského uplatnění) vzniklé v důsledku dopravní nehody, kterou způsobil dne 10. 12. 2002 žalovaný pojištěný pro případ odpovědnosti z provozu vozidla u vedlejšího účastníka. Žalobce utrpěl úraz ve čtyřiceti letech, je v plném invalidním důchodu, trpí paraparézou, narušeným stereotypem chůze a psychickými potížemi. Dle znaleckého posudku bylo ztížení společenského uplatnění (dále jen „ZSU“) ohodnoceno na 7350 bodů včetně zvýšení dle §6 odst. 1 vyhlášky 440/2001 Sb., bolestné bylo ohodnoceno celkem na 971 bodů, celkem tedy 998.520 Kč. Soud vyšel ze zjištění, že vedlejší účastník mimosoudně vyplatil žalobci částku 1.086.000 Kč za ztížení ZSU a částku 116.520 Kč na bolestném. Pro zvýšení odškodnění postupem dle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. neshledal soud důvod, jelikož zdravotní stav žalobce byl sice významně ovlivněn, ale stále může řídit auto, tančit na plese či se pohybovat po zasněženém terénu s pomocí francouzských holí. Dosud vyplacené odškodnění se proto jeví soudu přiměřené následkům poškození zdraví žalobce.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 15. 10. 2014, č. j. 10 Co 793/2013-231, k odvolání žalobce potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud doplnil dokazování aktuálními zprávami o zdravotním stavu žalobce a přisvědčil názoru soudu prvního stupně, že zvýšení odškodnění za ZSU dle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. není na místě. Uvedl, že výše odškodnění za ZSU na základě ohodnocení lékařem představuje již sama o sobě náhradu za následky škody na zdraví, které jsou trvalé a prokazatelně nepříznivě ovlivňují uplatnění poškozeného v životě. Pokud zvýší lékař bodové ohodnocení ještě o 50%, znamená to, že dle úvahy lékaře základní bodové ohodnocení následků poškození žalobcova zdraví s ohledem na intenzitu, rozsah omezení a změny v jeho uplatnění, nepostačuje. Další možné zvýšení odškodění za ZSU jdoucí nad tento rozšířený rámec je podmíněno existencí takových výjimečných skutečností, které umožňují závěr, že vzhledem k uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, není základní odškodnění za ZSU přiměřeným. Srovnáním současných poměrů žalobce s jeho poměry před úrazem dospěl soud k závěru, že takové výjimečné skutečnosti dány nejsou, neboť žalobce byl v době úrazu dlouhodobě nezaměstnaný, vedl hezký rodinný život s občasnými pohybovými či společenskými aktivitami, z nichž však po úrazu není zcela vyloučen, mimořádné zájmy, aktivity či ambice neměl. Žalobce je schopen se bez větších obtíží sám pohybovat, běžně řídí vůz a není vyloučen ani ze společenského či veřejného života. Další výjimečné důvody hodné mimořádného zřetele pro zvýšení odškodnění proto dány nejsou a již vyplacená částka je přiměřená následkům škody na zdraví žalobce.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla řešena, a odůvodňuje jej tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel především nesouhlasí se závěrem, že v jeho případě nejsou dány důvody hodné zvláštního zřetele. Hodnocení svých poměrů považuje za nesprávné a neobjektivní, především vytýká odvolacímu soudu zlehčování faktických dopadů úrazu do jednotlivých oblastí jeho života a naopak zveličování několika světlých okamžiků jako tanec na maturitním plese dcery či řízení automobilu. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný a vedlejší účastník shodně uvedli ve vyjádření k dovolání žalobce, že považují rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhují zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) posoudil dovolání a shledal, že bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť se odvolací soud při řešení otázky existence okolností pro mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Vzhledem k ustanovení §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona
č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“) a vyhlášky č. 440/2001 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť k porušení právní povinnosti stanovené právními předpisy došlo před 1. 1. 2014.
Pokud dovolatel uvedl, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva dovolacím soudem dosud neřešené, tuto otázku nijak blíže nerozvedl, z obsahu dovolání je však zřejmé, že dovolatel nesouhlasí s tím, že soudy neshledaly předpoklady pro mimořádné zvýšení náhrady za ZSU podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. Má za to, že základní bodové ohodnocení ZSU stanovené ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, včetně navýšení podle ustanovení §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky o 50 % dostatečně nevyjadřuje trvalé škodlivé následky poškození jeho zdraví. Jak bude rozvedeno níže, jedná se o problematiku dovolacím soudem již vyřešenou s následujícími právními závěry.
Podle §444 odst. 1 obč. zák. při škodě na zdraví se jednorázově odškodňují bolesti a ztížení jeho společenského uplatnění.
Při určování výše náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění v jednotlivých případech se použije vyhláška č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění.
Jak konstatoval již odvolací soud, obecně platí, že již odškodnění v základní výměře představuje náhradu za nepříznivé důsledky, které poškození zdraví znamená pro běžné životní úkony poškozeného a pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb. Již toto odškodnění počítá s tím, že poškozený vlivem následků zranění (poškození zdraví) je v běžném životě omezen ve svých možnostech při naplňování svého uplatnění v zaměstnání, v rodinném životě, ve volném čase, v možnosti účastnit se kulturních akcí či v možnosti aktivně sportovat. Proto platí, že pouze tehdy, pokud základní odškodnění zjevně tuto újmu nepokrývá, protože jde o případ zvlášť závažný a hodný mimořádného zřetele, je možné ještě další zvýšení náhrady za ZSU nad rámec základního odškodnění resp. nad rámec odškodnění zvýšeného podle §6 odst. 1 vyhlášky.
Stanovení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění a její případné zvýšení podle §7 odst. 3 vyhlášky, je založeno na srovnání způsobu života a aktivit, kterým se poškozený věnoval či mohl věnovat v době před poškozením zdraví a po škodné události, a je proto závislé na zjištěních, zda a v jakém rozsahu je změněna (omezena) případně zcela ztracena schopnost poškozeného jednak zvládat běžné životní úkony, jednak uspokojovat životní a společenské potřeby, tedy realizovat se v životě rodinném, pracovním a společenském, počítaje v to možnost sportovních aktivit, účasti na kulturních akcích atp. Současně platí, že úvaha o zvýšení náhrady za ZSU nemůže být neomezená, nýbrž i v případě jejího zvýšení je nutné mít na paměti hlediska, k nimž je třeba přihlížet v každém jednotlivém případě, tedy půjde především o porovnání úrovně toho, jak se poškozený věnoval zmíněným aktivitám v době před vznikem škody s jeho možnostmi v době po zranění (srov. např. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, Cpjn 203/2010, uveřejněné pod č. 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přiměřená náhrada bude dána peněžní částkou vyjadřující jednorázovou kompenzaci ztráty lepší budoucnosti a imateriálních požitků, o které poškozený trvale přišel ve všech zmíněných sférách života, a současně musí být poměřována s obdobnými případy již v judikatuře řešenými (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1106/2008). Rozhodující přitom není počet násobků základního ohodnocení ZSU, nýbrž také reálná hodnota peněžní částky, jež má kompenzovat imateriální požitky, o které poškozený přišel, přičemž výše odškodnění má jisté hranice, nesmí nést znaky libovůle - nesmí zde být zjevný nepoměr s jinými obdobnými případy.
Ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., které umožňuje mimořádné zvýšení odškodnění ZSU, patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není konkrétně stanovena přímo právním předpisem, ale závisí v každém jednotlivém případě na úvaze soudu. Uvedené ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, a aby sám podle svého uvážení posoudil, zda se jedná o „zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele“, a – v případě kladného závěru – jaké zvýšení náhrady je v konkrétní posuzované věci „přiměřené“. V takových případech, ve kterých právní předpis poskytuje soudu možnost uvážení, může dovolací soud pochybnit úvahu odvolacího soudu, jen je-li zjevně nepřiměřená (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5164/2007, nebo ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2046/2009). O takový případ se však v souzené věci nejedná.
Dovolatel v rámci mimosoudního vyrovnání obdržel na odškodnění za ZSU celkem částku 1.086.000 Kč. Odvolací soud správně vyšel ze srovnání poměrů žalobce před úrazem a po něm, vzal v potaz věk žalobce v době úrazu (40 let), uvedl, že v době před úrazem byl dovolatel dlouhodobě nezaměstnaný, k tvrzenému záměru podnikat v oblasti ubytování nebyly předloženy žádné podklady, z nichž by bylo možno usuzovat, že takové plány žalobce měly reálnější základ. Jeho zdravotní omezení spočívající v paraparéze obou dolních končetin, poúrazové erektilní dysfunkci, stresové inkontinenci lehkého stupně a v psychických problémech, zasahují do všech sfér jeho života. Přes nepochybné omezení, které úraz na pohybovém aparátu ve spojení s psychickými problémy pro žalobce znamená, jde stále ve většině sfér jeho života toliko o omezení, byť významné, a nikoli o úplnou ztrátu možnosti činit běžné životní úkony resp. uspokojovat životní a společenské potřeby. Žalobce je soběstačný v péči o sebe, není vyloučen ze života rodinného ani z kontaktu se svým okolím, včetně možnosti účastnit se kulturních a společenských akcí. Při zohlednění těchto hledisek lze posuzovat odškodnění, které žalobci mimosoudně vyplatil vedlejší účastník, za přiměřené, neboť žalobce sice je oproti době před úrazem při uspokojování životních a společenských potřeb omezen, ovšem nikoli vyřazen a běžně zvládá životní úkony včetně řízení auta. Neshledal-li odvolací soud důvody hodné mimořádného zřetele pro další zvýšení odškodnění za ZSU dle §7 odst. 3 vyhlášky, nepovažuje tento názor dovolací soud za zjevně nepřiměřený. Tento závěr je také, pokud jde o posuzování přiměřenosti, v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, jak pokud jde o hlediska, k nimž nutno přihlížet, tak pokud jde o dodržení principu proporcionality (srov. např. rozhodnutí ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1200/2013, ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4764/2010 nebo ze dne 20. 9. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1032/2011).
Tento závěr dovolací soud činí při vědomí kritiky bodového systému odškodnění nemajetkových újem na zdraví podle podzákonného předpisu, kterou vyslovil Ústavní soud v pracovněprávním sporu v odůvodnění nálezu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3122/15. I v nyní projednávané věci byl sice použit bodový systém stanovený vyhláškou, avšak způsobem, který nevyvolává pochyby o jeho vhodnosti, neboť odvolací soud s jeho pomocí provedl objektivizaci obtíží poškozeného a neopomenul takto zjištěnou částku podrobit úpravě a individualizoval ji odpovídajícím způsobem s přihlédnutím ke konkrétním poměrům poškozeného, čímž dospěl k odůvodněné, předvídatelné a proporcionální výši náhrady srovnatelné s případy podobného charakteru. Takový přístup jako ústavně konformní ostatně akceptoval Ústavní soud například i v usnesení ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 1162/15.
Jak vyplývá z výše uvedeného, rozpor napadeného rozhodnutí s judikaturou dovolacího soudu není dán, což činí dovolání žalobce nepřípustným, a proto je dovolací soud odmítl (§243c odst. 1 o. s . ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobce bylo odmítnuto, a náklady žalovanému a vedlejšímu účastníku nevznikly žádné.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. října 2016
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu