ECLI:CZ:NS:2016:25.CDO.3349.2016.1
sp. zn. 25 Cdo 3349/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně SKYGOLD a.s. , IČO 27823636, se sídlem Olomouc, Ostružnická 361/5, zastoupené Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou se sídlem Praha 1, Štěpánská 630/57, proti žalované E.ON Distribuce, a.s. , IČO 28085400, se sídlem České Budějovice, F. A. Gerstnera 2151/6, zastoupené Mgr. Pavlem Vincíkem, advokátem se sídlem Praha 1, Ovocný trh 1096/8, o 1.186.000.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 1266/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 2016, č. j. 1 Cmo 128/2015-1222, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 627.990 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované advokáta Mgr. Pavla Vincíka.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení 1.186.000.000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody jakožto ušlého zisku ze zmařené investice do fotovoltaické elektrárny (dále jen „FVE“). Škoda měla vzniknout protiprávním jednáním žalované, která nerespektovala §25 odst. 10 písm. a), c) zákona č. 458/2000 Sb., energetického zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „EZ“), postupovala vůči žalobkyni diskriminačně, oddalovala uzavření smlouvy o připojení, nedodržela svoje závazné stanovisko a nestanovila odpovídající lhůtu pro připojení zařízení žalobkyně do distribuční soustavy, čímž se projekt žalobkyně stal v daném čase ekonomicky nerealizovatelným. V mezidobí totiž došlo ke změně zákonných podmínek pro výkup elektrické energie vyrobené z obnovitelných zdrojů podle zákona č. 180/2005 Sb. a k vydání cenového rozhodnutí Energetického regulačního úřadu č. 2/2010 ze dne 8. 11. 2010, kterým byly pro výrobu elektřiny stanoveny nižší výkupní ceny.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 1. 2016, č. j. 1 Cmo 128/2015-1222, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 12. 2014, č. j. 13 Cm 1266/2012-125 (ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 7. 2015, č. j. 13 Cm 1266/2012-1200) ve výroku I, jímž byla zamítnuta žaloba (výrok I), změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III). Na rozdíl od soudu prvního stupně, který aplikoval §373 a násl. obch zák., věc posoudil dle §420 obč. zák. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobkyně neprokázala dostatečnou připravenost k zahájení výstavby FVE, když pouze získala povolení ke stavbě, avšak neprokázala její zkolaudování, neprokázala zajištění vynětí pozemku ze zemědělského a půdního fondu, neprokázala zaplacení zálohy společnosti SOLAR CENTER, a.s., se kterou měla uzavřenu smlouvu o dílo a která měla být zhotovitelem, resp. dodavatelem technologie pro instalaci FVE, přičemž ani po faktické stránce nebyla stavba ve významném rozsahu zahájena (došlo pouze ke skrývce zeminy na pronajatých pozemcích), a dílo tak provedeno nebylo. Neexistence FVE způsobilé k připojení do distribuční soustavy žalované bylo důvodem, proč žalobkyně nemohla požádat o povolení k jejímu předčasnému užívání, ani o vydání licence k výrobě elektrické energie z obnovitelných zdrojů, což bylo podmínkou pro připojení FVE do distribuční soustavy žalované. Žalobkyně od svého záměru sama upustila a projekt výstavby FVE neuskutečnila. Veškeré příčiny, proč žalobkyně k podání žádosti o připojení FVE do distribuční soustavy žalované nepřikročila, tak lze nalézt výlučně na její straně a nikoliv v krátkodobém porušení §25 odst. 11 písm. a) EZ ve znění účinném k 1. 1. 2010 žalovanou. Dle odvolacího soudu proto nejde o takové porušení právní povinnosti žalované, s nímž by škodlivý následek byl prokazatelně v příčinné souvislosti, není tak splněn zákonný předpoklad účasti na vzniklé škodě a nevzniká tedy ani odpovědnost ani důvod k vypořádání.
Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s odůvodněním, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce tzv. gradace příčinné souvislosti. Zároveň jde částečně o dovolacím soudem doposud neřešenou otázku, zda je dána odpovědnost za škodu v podobě ušlého zisku tam, kde povinný subjekt odpovědný za částečné plnění, které je jenom jednou ze skutečností vedoucích k předpokládanému výsledku, toto částečné plnění řádně neposkytne, a to vše za stavu, že oprávněný subjekt byl za obvyklého běhu okolností, včetně řádného plnění povinného subjektu, připraven naplnit ostatní skutečnosti vedoucí k předvídanému výsledku. Dále, zda změna legislativy, která by při řádném plnění povinností ze strany povinného subjektu neměla vliv na předpokládaný a zamýšlený výsledek při obvyklém běhu okolností, je skutečností, která může vyvinit povinného z jeho porušení povinností a z povinnosti k náhradě škody. Dovolatelka namítá především nesprávná skutková zjištění (neúplnost dokazování a rozpory v důkazech) ohledně posuzování příčinné souvislosti mezi vznikem škody a protiprávním jednáním žalované (včetně případného spoluzavinění žalované a rozložení odpovědnosti za škodu aplikací §441 obč. zák.), přičemž si je vědoma, že ta nemohou sama o sobě založit přípustnost dovolání. Je však toho názoru, že vadně zjištěný skutkový stav je důvodem i pro nesprávné právní posouzení a tyto dvě roviny procesní činnosti nejde vždy oddělit. Odkazuje přitom na nálezy Ústavního soudu. Odvolací soud právně posoudil žalobní nárok odlišně od soudu prvního stupně, měl tak žalobkyni před vyhlášením rozsudku poučit a dát jí prostor k vyjádření. Toto se nestalo, a jde tak dle dovolatelky o tzv. překvapivé rozhodnutí, tedy vadu řízení. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek krajského soudu a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání poukázal na nepřípustnost skutkových námitek, vyvracel opodstatněnost právních námitek, navrhl zamítnutí dovolání a přiznání náhrady nákladů dovolacího řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z čl. II bodů 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. Nejvyšší soud tedy o dovolání rozhodl podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), avšak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí na řešení dovolatelkou předložené právní otázky, zda změna legislativy, která by při řádném plnění povinností ze strany povinného subjektu neměla vliv na předpokládaný a zamýšlený výsledek při obvyklém běhu okolností, je skutečností, která může vyvinit povinného z jeho porušení povinností a z povinnosti k náhradě škody. Toto rozhodnutí spočívá na závěru, že nebylo prokázáno, že by žalobkyně byla nucena upustit od projektu výstavby FVE z důvodu jednání žalované, respektive na absenci příčinné souvislosti mezi jednáním žalované a ušlým ziskem z provozu FVE. M ajetková újma způsobená tím, že škodná událost zasáhla do průběhu děje vedoucího k určitému zisku, se odškodňuje jen za předpokladu, že k ní došlo v příčinné souvislosti se škodnou událostí; pouhé tvrzené zmaření zamýšleného podnikatelského záměru poškozeného k odškodnění nestačí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005, publikované v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 4027). Poškozený tedy musí prokázat, že měl zajištěny předpoklady pro tzv. pravidelný běh věcí, například že tam, kde je k provozování výdělečné činnosti zapotřebí splnění určitých podmínek (např. licence, registrace, stavební povolení apod.), byl reálný předpoklad jejich dosažení, pokud by nepříznivě nezasáhla škodná událost (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 25 Cdo 142/2004, Soubor C 2564). Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je – se zřetelem učiněným skutkovým zjištěním – s uvedenými judikaturními závěry v souladu.
Namítá-li dovolatelka vady řízení z hlediska neúplného dokazování a rozporů v důkazech, zejména ve vztahu ke zjištění nedostatku příčinné souvislosti, nejde o námitku nesprávného právního posouzení, nýbrž o námitku proti zjištěnému skutkovému stavu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soud ze dne 14. 8. 2008 sp. zn. 25 Cdo 1586/2006, Soubor C 6325), z něhož vycházely soudy při svém rozhodnutí, která však není způsobilým dovolacím důvodem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.).
Pokud dovolatelka s poukazem na judikaturu Ústavního soudu (zejména rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 565/02, II. ÚS 83/04, III. ÚS 166/95 a III. ÚS 84/94) dovozuje přípustnost dovolání v případě extrémního nesouladu mezi tím, co vyšlo z provedeného dokazování najevo, a skutkovými závěry, které z něj soudy vyvodily, je nutno poukázat na to, že tato rozhodnutí Ústavního soudu byla vydána před zásadní novelizací dovolacího řízení provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., tedy v době, kdy námitku nesprávných skutkových zjištění bylo možno uplatnit podle tehdejšího znění ust. §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012. Podle §241a odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2013 je jediným způsobilým dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení, proto je vyloučen přezkum správnosti skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů. Nejvyššímu soudu, jenž je instancí přezkumnou, nenáleží revize správnosti skutkových závěrů soudů nižších stupňů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4378/2015, ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4384/2015, ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2588/2014, ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5118/2014, ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3548/2014) a nelze dovodit, že by tento postup, který je souladný s výslovným zněním zákona, byl mechanickou či formalistickou aplikací zákona, nebo že by vedl k řešení, které se příčí principu řádného a spravedlivého procesu.
Dovolatelkou předestřená otázka výkladu §441 obč. zák. a jeho aplikace na projednávanou věc nezakládá přípustnost dovolání proto, že předpokladem použití §441 obč. zák. o spoluzavinění poškozeného (žalobce) na vzniku škody je nejprve zjištění předpokladů odpovědnosti na straně škůdce (žalovaného), což v daném případě splněno není.
Námitkou, že odvolací soud právně posoudil žalobní nárok odlišně od soudu prvního stupně a měl tak žalobkyni před vyhlášením rozsudku poučit a dát jí prostor k vyjádření, což se dle dovolatelky nestalo, uplatňuje vadu řízení. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že vady řízení samy o sobě nemohou být důvodem přípustnosti dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4644/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. 25 Cdo 2355/2015). Lze podotknout, že vzhledem k obdobné úpravě náhrady škody v §420 obč. zák. a §373 obch. zák. nemohlo odlišné posouzení věci odvolacím soudem mít vliv na výsledek řízení.
Jelikož dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, je povinna nahradit žalované účelně vynaložené náklady dovolacího řízení (§243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř.), k nimž patří odměna advokáta zastupujícího žalovanou za podání vyjádření k dovolání ve výši 518.700 Kč (§7 bod 7, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů), paušální náhrada hotových výdajů advokáta 300 Kč (§13 odst. 3 citované vyhlášky) a náhrada za 21% daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad výdajů (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 108.990 Kč, tj. celkem 627.990 Kč. Vyjádření žalovaného k návrhu na odklad vykonatelnosti (jež je obvykle součástí vyjádření k dovolání) nepokládal dovolací soud za samostatný úkon potřebný k ochraně práva žalované a náklady s ním spojené za náklady účelně vynaložené.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 10. 2016
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu