ECLI:CZ:NS:2016:25.CDO.3472.2016.1
sp. zn. 25 Cdo 3472/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců a) Bc. B. B. a b) A. B. , obou zastoupených JUDr. Mario Hanákem, advokátem se sídlem v Ostravě, Matiční 730/3, proti žalované Vítkovické nemocnici a. s. , se sídlem v Ostravě, Zalužanského 1192/15, IČO 60793201, zastoupené JUDr. Jiřím Černoškem, advokátem se sídlem v Prostějově, Komenského 1586/23, za účasti České pojišťovny a. s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, IČO 45272956, jako vedlejší účastnice na straně žalované, o 480.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 81 C 175/2012, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 3. 2016, č. j. 56 Co 30/2016-193, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.729,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. Jiřího Černoška, advokáta se sídlem v Prostějově, Komenského 1586/23.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 3. 2016, č. j. 56 Co 30/2016-193, není přípustné podle §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu se závěry, které v této věci přijal Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 24. 9. 2015, č. j. 25 Cdo 3384/2015-158, a není důvodu, aby se od nich nyní odchýlil. Vzhledem k tomu, že se skutkový stav věci nezměnil, lze v podrobnostech odkázat na odůvodnění citovaného rozhodnutí.
K dovolacím námitkám je třeba doplnit, že ve sporu o jednorázové odškodnění pozůstalých za úmrtí syna žalobců (zemřel dne 24. 3. 2009) podle §444 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), dovodil odvolací soud promlčení nároku marným uplynutím dvouleté promlčecí doby, běžící nejpozději od podání žaloby (dne 23. 12. 2009) v dříve vedeném sporu na ochranu osobnosti mezi týmiž účastníky pro tentýž následek, v němž byli žalobci úspěšní a byla jim přiznána náhrada ve výši 700 000 Kč a 300 000 Kč (žaloba v nyní projednávané věci byla podána dne 22. 11. 2012). K dovolacím výhradám, že ani v předchozím sporu neměli žalobci k dispozici žádný odborný důkaz prokazující zavinění žalované nemocnice, lze poukázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, že pro běh subjektivní promlčecí doby podle §106 odst. 1 obč. zák. je rozhodující taková vědomost o skutkových okolnostech, na jejímž základě si lze učinit úsudek o osobě konkrétního škůdce. Nemusí jít přitom o zjištění (nezpochybnitelnou jistotu), postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými poškozený disponuje, byly způsobilé takový závěr o možné odpovědnosti určitého subjektu učinit (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 871/2002, ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. 25 Cdo 519/2002, ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003, a ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2891/2007, publikované pod C 2202, C 2145, C 2445 a C 7827 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále též jen „Soubor“).
Nelze proto dovodit, že žalobci si závěr o tom, kdo za škodu odpovídá, mohli učinit až na základě znaleckého posudku vypracovaného v předchozím soudním řízení na ochranu osobnosti, protože není rozhodující, kdy se dozvěděli, jakým konkrétním úkonem či opomenutím došlo k poškození zdraví vedoucímu následně k úmrtí jejich dítěte, tedy kdy je po odborné stránce objasněno, jaké konkrétní pochybení způsobilo škodlivý následek, za nějž je požadována náhrada. Stačila odůvodněná vědomost, že příčina poškození zdraví zemřelého dítěte spočívá na straně poskytovatele zdravotní péče, a skutečnost, že právě takovou vědomost žalobci měli, vyplývá již z toho, že proti nemocnici podali žalobu na ochranu osobnosti a požadovali od ní přiměřené peněžité zadostiučinění právě za způsobenou smrt svého dítěte. Dvouletá subjektivní promlčecí doba pro uplatnění nároku na jednorázové odškodnění za škodu usmrcením tedy začala nepochybně plynout nejpozději 23. 12. 2009, v den podání žaloby na ochranu osobnosti, a do 22. 11. 2012, kdy bylo další žalobou zahájeno řízení v nyní projednávané věci, už marně uplynula.
Namítají-li dovolatelé, že marné uplynutí subjektivní promlčecí doby sami nezavinili a že vzhledem ke konkrétním okolnostem případu byla námitka promlčení vznesena žalovanou v rozporu s dobrými mravy, je nutno připomenout, že takový závěr je možno zaujmout jen v těch výjimečných případech, kdy uplatnění námitky promlčení by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit zákonný institut námitky promlčení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, publikovaný pod č. 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003, Soubor C 2955, či rozsudek téhož soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4221/2009, Soubor C 10750).
V posuzované věci však k takovému závěru, přes nepochybně mimořádně bolestivou ztrátu dítěte, dospět nelze, neboť žalobu na ochranu osobnosti s požadavkem na vyšší peněžité plnění, než činila zákonem stanovená náhrada, byli dovolatelé schopni ke krajskému soudu podat do jednoho roku po úmrtí syna, zatímco žalobu na náhradu škody odůvodněnou týmiž skutkovými okolnostmi podali až po uplynutí dalších tří let, aniž by jim v uplatnění nároku v základní částce u okresního soudu bránila nějaká objektivní překážka. Dovolateli kritizovaný odmítavý přístup žalované neměl na marné uplynutí promlčecí doby vliv, nelze proto ani přes citlivost věci ani přes otálení s omluvou vytýkat žalované, že využila zákonného oprávnění namítnout promlčení nároku.
Protože žádná z dovolacích námitek nezaložila přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání žalobců podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná má právo na náhradu nákladů, které se skládají z odměny advokáta ve výši 10.220,- Kč podle §1 odst. 2, §6 odst. 1, §7 bod 6, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby, spočívající ve vyjádření se k dovolání žalobců, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §2 odst. 1 a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., to vše zvýšeno o náhradu za daň z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 12.729,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 26. září 2016
JUDr. Petr V o j t e k
předseda senátu