ECLI:CZ:NS:2016:25.CDO.3613.2016.1
sp. zn. 25 Cdo 3613/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Martou Škárovou v právní věci žalobce J. Š. , zastoupeného JUDr. Leošem Viktorinem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 376/12, proti žalované janíček stavební firma s. r. o. , se sídlem v Olomouci, Tovární 1197/42a, IČO: 268 40 332, zastoupené Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem se sídlem v Olomouci, Pavelčákova 441/14, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované Slavia Pojišťovny a.s., se sídlem v Praze, Revoluční 1/655, IČO: 601 97 501, zastoupené Mgr. Simonou Zörklerovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 139/57, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 17 C 423/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 22. 3. 2016, č. j. 69 Co 40/2016-442, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 30. 9. 2015, č. j. 17 C 423/2014-380, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě škody z dopravní nehody 7 668 Kč a žalobu co do dále požadované částky 188 809 Kč zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce a vedlejšího účastníka Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 22. 3. 2016, č. j. 69 Co 40/2016-442 rozsudek okresního soudu v zamítavém výroku potvrdil, ve vyhovujícím výroku jej změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem, že náhrada škody za znehodnocení vozidla poškozeného při nehodě náleží vlastníku vozidla a nikoliv žalobci, jehož vlastník pověřil vyřízením pojistné události z dopravní nehody, a oproti soudu prvního stupně neshledal důvodným ani nárok na náhradu půjčovného za náhradní vozidlo, navíc když veškeré účelně vynaložené náklady byly již vedlejším účastníkem uhrazeny.
Proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci podal žalobce dovolání. Na základě jeho žádosti mu soud prvního stupně ustanovil zástupce pro dovolací řízení, který dovolání podané žalobcem doplnil a navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení otázky aktivní legitimace žalobce. Uvedl, že se jedná o otázku zásadního významu, napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud zcela zásadním způsobem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel poukazuje na provedené dokazování a dovozuje, že na základě písemné plné moci udělené mu vlastníkem vozu měl veškerá práva a povinnosti vyplývající z vlastnictví vozidla.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolání podle §237 přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V dané věci žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody za poškození vozidla ve výši 132 150 Kč, na doplatek za půjčovné náhradních vozidel ve výši 37 727 Kč a na náhradu cestovních výdajů ve výši 26 600 Kč.
Jedná se o tři samostatné nároky, byť požadované jako důsledek jedné škodné události. Přípustnost dovolání se posuzuje u každého nároku zvlášť bez ohledu na to, zda nároky byly uplatněny jednou žalobou a bylo o nich rozhodnuto v jednom řízení jedním rozsudkem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 9/2000, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 55/2000).
Přípustnost dovolání ohledně nároku na doplatek půjčovného za náhradní vozidla a nároku na náhradu cestovních nákladů v souvislosti s řešením pojistné události je vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle §241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., či jeho části (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku má za dosud nevyřešenou, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014).
Ačkoli dovolání žalobce neobsahuje výslovnou formulaci právní otázky, jejíž řešení považuje pro rozhodnutí za zásadní, z obsahu dovolání je zřejmé, že napadá rozhodnutí odvolacího soudu v otázce aktivní legitimace ve sporu. Z obsahového hlediska však dovolání žalobce nesplňuje požadavky na vymezení předpokladů jeho přípustnosti, když zcela pominul uvést, v čem spočívá nesprávnost právního názoru odvolacího soudu a od jaké rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud měl svým rozhodnutím odchýlit. Odvolací soud svůj právní názor na aktivní legitimaci žalobce v tomto sporu podepřel odkazem na konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, vztahující se k dané problematice. Pokud nesprávnost právního názoru odvolacího soudu dovolatel zdůvodnil poukazem na písemnou plnou moc a oproti skutkovému závěru odvolacího soudu, že byl vlastníkem vozu pověřen k vyřizování pojistné události, vyvozuje z provedeného dokazování jiné skutkové závěry, napadá v podstatě jen skutková zjištění, z nichž vycházely soudy obou stupňů, a s právním posouzením nesouhlasí nikoliv z důvodu mylné aplikace práva, nýbrž proto, že soud vycházel ze skutkového stavu, s nímž on nesouhlasí.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání neobsahuje obligatorní náležitosti, a pokud směřuje proti rozhodnutí o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, není přípustné. Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. září 2016
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu