ECLI:CZ:NS:2016:25.CDO.37.2016.1
sp. zn. 25 Cdo 37/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně Ing. E. L. , zastoupená Mgr. Ing. Martinem Zvěřinou, advokátem se sídlem Dukelská 456/21, České Budějovice, proti žalované VENUS TRADE AND TOURS, spol. s r. o., IČ 17049415, se sídlem Ječná 508/10, Praha 2, zastoupené JUDr. Robertem Jehne, advokátem se sídlem Washingtonova 1567/25, Praha 1, o 263.294 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 100/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2015, č. j. 39 Co 62/2014-364, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 9.922 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Ing. Martina Zvěřiny, advokáta se sídlem Dukelská 456/21, České Budějovice.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 6. 11. 2013, č. j. 14 C 100/2004-337, v souvislosti s rozhodnutím o náhradě škody na zdraví uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 174.524 Kč.
K odvolání žalované do výroku rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. 4. 2015, č. j. 39 Co 62/2014-364, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení změnil jen tak, že jejich výše činí 169.448,41 Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s tím, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že odvolací soud zohlednil pouze úspěch žalobkyně a ignoroval, že ve zbývající části měla úspěch žalovaná, přičemž žalobkyně měla se svými nároky úspěch v 55 % a žalovaná ve 45 %. Náhrada nákladů řízení měla být správně stanovena tak, že žalobkyně obdrží náhradu nákladů řízení pouze v té části, v níž její úspěch převýšil úspěch žalované. Odvolací soud postupoval v rozporu s §142 odst. 2 o. s. ř., když nezohlednil, že žalovaná měla plný úspěch u dvou z pěti nároků, a částečný úspěch u dalších dvou nároků. Protože soud nerozhodl podle zásady úspěchu stran v řízení dle §142 odst. 2 o. s. ř., aniž svůj postup náležitě vysvětlil, dopustil se nesprávného právního posouzení a jeho rozhodnutí je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu a s rozhodnutími Nejvyššího soudu, z nichž dovolatelka poukazuje na usnesení ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 21 Cdo 222/2014, a ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1706/2014. Navrhla, aby dovolací soud napadený výrok zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému rozhodnutí se závazným právním názorem, že náhrada nákladů řízení se stanoví dle zásady úspěchu v řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že rozhodnutí je správné, byť měla výhrady k dílčím výpočtům odvolacího soudu. Odvolací soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení správně aplikoval též ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř., i když podle jejího názoru soud měl toto ustanovení použít ve větší míře. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za dostatečně spravedlivé a srozumitelné. Navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Podle §142 odst. 2 o. s. ř. měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Podle §142 odst. 3 o. s. ř., i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu.
Jak vyplývá z konstantní judikatury, jednotlivé složky práva na náhradu škody se projevují jako samostatné dílčí nároky a s touto jejich samostatností je nutné počítat i při rozhodování o nákladech řízení. Určení výše nároku na náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění je závislé na znaleckém posudku, kdežto nárok na náhradu za ztrátu na výdělku je zpravidla objektivně určitelný porovnáním dosahovaného výdělku před úrazem a po něm. Tato rozdílnost ve způsobu zjišťování výšky nároku má význam při použití ustanovení §142 o. s. ř., neboť má za následek odlišný režim rozhodování o náhradě nákladů řízení při částečném neúspěchu anebo při stanovení nižší náhrady za bolest a za ztížení společenského uplatnění, než byla požadovaná (pokud nespočívá neúspěch přímo v základu nároku); pokud jde o nárok na náhradu za ztrátu na výdělku, řídí se nárok na náhradu nákladů řízení ustanovením §142 odst. 2 o. s. ř., zatímco u nároku na náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění se náhrada nákladů řízení stanoví podle §142 odst. 3 o. s. ř. (srov. rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 24. 6. 1969, sp. zn. 3 Cz 13/69, uveřejněné pod č. 28/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. je výjimkou z obecné zásady úspěchu, resp. částečného úspěchu ve věci, na které je založeno ustanovení §142 odst. 2 o. s. ř. Použití této výjimky připadá do úvahy, závisí-li úspěch ve věci na znaleckém posudku či na úvaze soudu o výši plnění, tedy tam, kde je základ nároku dán, avšak jeho výši lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo vůbec. Stejně tak je míněna i závislost rozhodnutí na znaleckém posudku, neboť závisí-li na znaleckém posudku rozhodnutí o základu nároku, je na místě aplikace §142 odst. 2 o.s.ř. (srov. Drápal, L., Bureš, J., a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 977).
Předmětem řízení v dané věci byly nároky žalobkyně na náhradu bolestného, za ztížení společenského uplatnění včetně jejich zvýšení, na náhradu za ztrátu na výdělku a na penzijních fondech. Odvolací soud při rozhodnutí o náhradě nákladů řízení nepochybil tím, že rozlišil nároky, ohledně nichž se náhrada nákladů řízení řídí čistě poměrem úspěchu a neúspěchu ve věci podle §142 odst. 2 o. s. ř., a nároků, jejichž výše spočívala na znaleckém posouzení či uvážení soudu a řídí se podle §142 odst. 3 o. s. ř.
Dovolatelkou citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu se otázky aplikace ustanovení §142 odst. 2, 3 o. s. ř. ve věci náhrady škody na zdraví netýkají. Usnesení ze dne. 18. 12. 2014, sp. zn. 21 Cdo 222/2014, řeší otázku náhrady nákladů řízení na základě skutkově odlišné situace z hlediska §150 o. s. ř., usnesení ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1706/2014, se zabývá aplikací §146 odst. 2 o. s. ř. při zastavení řízení.
Dovolatelce nelze přisvědčit, že o náhradě nákladů řízení mělo být rozhodnuto výhradně podle zásady poměru úspěchu či neúspěchu v řízení, a pokud odvolacímu soudu vytýká, že neaplikoval striktně jen ustanovení §142 odst. 2 o. s. ř., tento její názor je v rozporu s platnou právní úpravou i s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu.
Ze shora uvedeného je zřejmé, že otázka předložená dovolacímu soudu byla odvolacím soudem vyřešena v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a ani v tomto případě není důvod k odlišnému posouzení.
Dovolání žalované není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. září 2016
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu