ECLI:CZ:NS:2016:25.CDO.3899.2016.1
sp. zn. 25 Cdo 3899/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Martou Škárovou v právní věci žalobce JUDr. D. Č. , proti žalované JUDr. M. E., soudní exekutorce se sídlem v Praze 4, K Beránku 3, IČO: 645 56 565, o 88 022 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 24 C 60/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2016, č. j. 58 Co 48/2016-103, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 24. 11. 2015, č. j. 24 C 60/2015-81 zamítl žalobu na náhradu škody a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 5. 2016, č. j. 58 Co 48/2016-103 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem, že žaloba není důvodná. Žalovaná soudní exekutorka vydala exekuční příkaz, jímž postihla peněžní prostředky na účtu stavebního spoření manželky povinného, které vyplatila žalobci, který je následně musel vrátit. Soudní exekutorka sice v rámci své činnosti pochybila, když postihla majetek ve vlastnictví třetí osoby, nezpůsobila tím však žalobci škodu, protože vyplacené peněžní prostředky nikdy nebyly jeho vlastnictvím a jeho pohledávky nebyly v rámci exekučního řízení uspokojeny nikoliv v důsledku nesprávného postupu exekutora, ale z důvodu zastavení exekuce pro nedostatek majetku povinného.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal žalobce dovolání, s tím, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání odůvodňuje ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že uplatňuje i dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Popisuje průběh řízení a dovozuje, že došlo k porušení povinnosti žalované, která odpovídá za způsobenou škodu, neboť v rozporu se zákonem postihla majetek manželky povinného. Uvádí, že řízení u odvolacího soudu nesměřovalo k objektivnímu poznání, kde spravedlnost překračuje hranici práva a doplňuje je. Odvolací soud dospěl „k nesprávnému právnímu posouzení z nedostatečně důkazně uvedených skutečností a na chybné logice úsudku o tom, co bylo dokazováním zjištěno“. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle §241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013), a z jeho obsahu musí být patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má za dosud nevyřešenou, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014).
Z obsahového hlediska dovolání žalobce nesplňuje požadavky na vymezení předpokladů jeho přípustnosti, když rezignoval na vymezení relevantní právní otázky a neuvedl, v čem nesprávnost právního posouzení věci spočívá. Ve svém dovolání podal pouze vlastní shrnutí skutkových okolností a poukazoval na nesprávnost rozhodnutí spočívající v jeho nespravedlivosti, navíc při zdůvodnění přípustnosti dovolání vycházel z dnes již neúčinné právní úpravy občanského soudního řádu.
Protože podání dovolatele neobsahuje obligatorní náležitosti dovolání, Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť v dovolacím řízení nelze pro uvedené nedostatky pokračovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 51/2013).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. října 2016
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu