ECLI:CZ:NS:2016:25.CDO.795.2016.1
sp. zn. 25 Cdo 795/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců a) J. M. , a b) V. M., obou zastoupených Mgr. Pavlem Šimákem, advokátem se sídlem v Písku, Komenského 319/6, proti žalované České spořitelně, a. s. , se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, IČO 45244782, o 2.709.818,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 30 C 68/2012, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2015, č. j. 28 Co 224/2015-347, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Ve sporu o náhradu škody, kterou měla žalobcům způsobit žalovaná banka tvrzeným zneužitím postavení zástavního věřitele a doporučením nevhodného a nesolventního kupce, odvolací soud své rozhodnutí ze dne 30. 9. 2015, č. j. 28 Co 224/2015-347, založil na závěru, že všechny nároky, které žalobci uplatnili žalobou ze dne 19. 3. 2012, se promlčely v důsledku marného uplynutí tříleté objektivní promlčecí doby podle §106 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013. Její běh k uplatnění nároku na náhradu škody proti žalovanému peněžnímu ústavu, který měl zavinit nedobytnost pohledávek od kupujícího dlužníka F. K. ve výši celkem 2.249.818,30 Kč, soud odvinul od okamžiku skončení dědického řízení po tomto dlužníku; od okamžiku uzavření kupní smlouvy pak běžela promlčecí doba u nároku na zaplacení částky 460.000,- Kč, představující rozdíl mezi cenou, za niž mohlo být prodáno rekreační ubytovací zařízení Lužničanka ve vlastnictví žalobců, a cenou, kterou uhradil F. K. Dovolatelé namítají, že soudy obou stupňů nezjišťovaly, zda jim žalovaná škodu způsobila úmyslně a nezabývaly se také tím, že vznesená námitka promlčení je zneužitím práva a jako taková by neměla požívat právní ochrany. Pomíjejí ovšem, že otázku výkladu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy je třeba posoudit v každém jednotlivém případě individuálně s přihlédnutím ke všem zvláštnostem dané věci a závěry v tomto směru tak zpravidla nelze zobecnit. Především však tuto námitku uplatnili až v dovolacím řízení a nerozporují tedy právní závěry, které ve věci zaujal odvolací soud. Jejich argumentace se vztahuje jen k otázkám, které vzhledem k tomu, že žalobci v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně převážně zpochybňovali pouze závěry soudu o žalované osobě a ve vztahu k námitce promlčení namítali jen její účelovost, ani nebyly předmětem odvolacího přezkumu. V důsledku toho pak uplatněná námitka postrádá charakter právní otázky, kterou by dovolací soud měl či mohl řešit (§241a odst. 1 o. s. ř.), čímž ovšem přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nelze založit.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka, že odvolací soud nesprávně posoudil promlčení nároku na zaplacení úroků z prodlení kapitalizovaných do výše 10.538.581,40 Kč ve vztahu k promlčení hlavní pohledávky v celkové výši 2.709.818,30 Kč, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je zde v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není ani důvodu, aby právní otázka akcesority příslušenství ve vztahu k jistině byla posouzena jinak (§237 o. s. ř.). Právo na úroky z prodlení se promlčuje jako celek, přičemž povinnost platit úroky z prodlení nemůže trvat déle, než trvá závazek hlavní. Splněním dluhu (závazku) nebo jeho zánikem z jiného důvodu tudíž zaniká (končí) také povinnost platit úroky z prodlení jako vedlejší (akcesorický) závazkový právní vztah; zůstává tu jen povinnost zaplatit dospělé úroky z prodlení. Jinými slovy, dojde-li k promlčení hlavního závazkového právního vztahu, vztahuje se takový právní následek uplynutí času také k závazku vedlejšímu (akcesorickému), ledaže jde o už splatné úroky z prodlení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 21 Cdo 3173/2005, a rozsudek téhož soudu ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 681/2006, 21 Cdo 682/2006, publikované pod č. 64 a 104 v časopise Soudní judikatura, ročník 2007, nebo rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 31 Cdo 4291/2009, publikovaný pod č. 96/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud sice neurčil, kdy nastalo prodlení ve vztahu k uplatněným nárokům na náhradu škody a zda a v jakém rozsahu se k době promlčení hlavních pohledávek stala část úroků dospělými (splatnost pohledávky se podle §563 obč. zák. odvíjí od výzvy poškozených k náhradě škody), avšak vzhledem k tomu, že hlavní pohledávky zanikly v důsledku úspěšně vznesených námitek promlčení již ke dnům 3. 5. 1998 a 18. 5. 2007, nemohly být nároky na zaplacení úroků z prodlení uplatněny ani zčásti ve tříleté objektivní promlčecí době (§110 odst. 3 část věty před středníkem obč. zák.) vzhledem k tomu, že žaloba byla podána až 19. 3. 2012.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. srpna 2016
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu