ECLI:CZ:NS:2016:26.CDO.1051.2016.1
sp. zn. 26 Cdo 1051/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobců a/ MIPE-N, a.s. , se sídlem v Praze 4, Struhařovská 2942, IČO: 27193501, b/ Ing. M. I. , P., a c/ Ing. P. I. , P., zastoupených JUDr. Josefem Skácelem, advokátem se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Londýnská 674/55, proti žalovanému Bytovému družstvu V e s t a v b a 98 , se sídlem v Praze 1, Spálená 98/31, IČO: 25662457, zastoupenému JUDr. Janem Pavlokem, advokátem se sídlem v Praze 6 – Hradčanech, K Brusce 124/6, o určení neexistence věcného břemene, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 22/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. června 2015, č. j. 15 Co 19/2014-189, takto:
I . Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.623,- Kč k rukám JUDr. Josefa Skácela, advokáta se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Londýnská 674/55, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. června 2015, č. j. 15 Co 19/2014-189, potvrdil rozsudek ze dne 27. srpna 2013, č. j. 65 C 22/2010-100, jímž Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) určil, že „zde není věcné břemeno bytu – právo užívání jedné bytové jednotky pro Bytové družstvo Vestavba 98, IČO 25662457, ke stavbě v části obce S. M., na pozemku parc. č. 794 v k. ú. S. M., obec P., zapsané na LV 494“ (dále jen „požadované určení“, „sporné věcné břemeno“, resp. „věcné břemeno“, a „družstvo“), a rozhodl o nákladech řízení účastníků; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (včetně nákladů /předchozího/ dovolacího řízení).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalovaného (dovolatele) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu (k němuž se žalobci prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřili), odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb./ – dále opět jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., přičemž tyto vady (nedostatky), pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolatel včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranil (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Jde-li o vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), pak z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 26. listopadu 2013, sp. zn. 26 Cdo 3492/2013) vyplývá, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části), aniž by bylo z dovolání (z jeho celkového obsahu) zřejmé, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva, jež v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, má být v dovolacím řízení řešena, od kterého (svého) řešení se má dovolací soud odchýlit a od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odchýlil odvolací soud .
V daném případě z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) vyplývá, že dovolatel nesouhlasil především s právním názorem, že žalobci mají na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c/ o. s. ř. V dovolání totiž mimo jiné namítl, že z důvodů tam rozvedených „určovací žaloba… nesplnila svůj preventivní charakter a neodstranila stav právní nejistoty“ . Ve vztahu k takto nastolené otázce naléhavého právního zájmu však nespecifikoval, které z hledisek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. považuje pro účely přípustnosti dovolání za splněné. Tato situace dovolacímu soudu znemožňuje, aby se uvedenou otázkou mohl blíže zabývat (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Následně dovolatel předložil k dovolacímu přezkumu otázku „právního nástupnictví mezi dvěma bytovými družstvy a s tím spojeným zákonným přechodem věcného břemene podle §28d zákona č. 42/1992 Sb.“ Ve vztahu k ní odvolacímu soudu zejména vytkl, že při jejím posouzení nepřihlédl k tomu, že oprávnění z věcného břemene na něj mohlo přejít v důsledku toho, že je družstvem vzniklým vyčleněním z 2. Stavebního bytového družstva občanů v Praze 4, Bránická ul. 89 (jakožto „původního“ oprávněného z věcného břemene), podle §29 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění do 31. prosince 2013 (dále jen „zákon č. 72/1994 Sb.“). Předně je důležité zmínit, že odvolací soud se ve skutečnosti zabýval uvedenou otázkou i z pohledu právní úpravy obsažené v citovaném ustanovení, avšak pouze tzv. „nad rámec uvedeného“, takže názory, které ve vztahu k ní zaujal, lze chápat pouze jako argumenty podpůrné (argumenty „navíc“), na nichž napadené rozhodnutí ve skutečnosti nespočívá (nezávisí). V tomto ohledu totiž primárně uzavřel, že dovolatelova námitka týkající se přechodu oprávnění z věcného břemene podle §29 odst. 1 a 3 zákona č. 72/1994 Sb. nebyla způsobilá zpochybnit správnost rozsudku soudu prvního stupně, neboť byla spojena s (nepřípustným) uplatňováním nových skutečností v odvolacím řízení, aniž by byla splněna některá z výjimek ze zásady neúplné apelace (§205a odst. 1 o. s. ř.). Uvedený právní závěr přitom dovolatel nijak nezpochybnil. Za tohoto stavu proto nezbývá než konstatovat, že v naznačených souvislostech dovoláním nenapadl řešení právní otázky, na níž napadené rozhodnutí ve skutečnosti spočívá. V tomto směru tudíž v dovolání nebyl (a ani být nemohl) – způsobem uvedeným v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. – vymezen způsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.); z toho současně vyplývá, že rovněž vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a o. s. ř.), se zde nepatřičně připíná k posouzení právní otázky, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí (nespočívá).
K další dovolatelově námitce, že i kdyby nevstoupil do postavení oprávněného z věcného břemene v důsledku přechodu tohoto oprávnění podle §29 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb., pak tu „mohlo jít o jiný druh právního nástupnictví vyplývající z prostého převodu jednotlivých samosprávných středisek a v nich zařazených družstevních bytů a členů družstva – jejich uživatelů z jednoho družstva na druhé“ , lze podotknout, že dotčenou námitkou se ve skutečnosti dožadoval, aby v dovolacím řízení byla řešena (právní) otázka, kterou se odvolací soud nezabýval a ani – z posléze uvedené příčiny – zabývat nemohl. Okolnosti, z nichž uvedená námitka vychází, totiž dovolatel tvrdil (navíc v ryze hypotetické rovině) až v dovolání, čímž zároveň uplatnil tzv. skutkové novoty; v dovolacím řízení však platí zákaz skutkových novot (§241a odst. 6 o. s. ř.).
Dovolatel odvolacímu soudu dále také vytkl, že „na daný případ neaplikoval ustanovení §27 odst. 3… zákona č. 72/1994 Sb.“ . Nelze však bez dalšího přehlédnout, že nespecifikoval, jakým způsobem se právní úprava obsažená v citovaném ustanovení měla promítnout do právního posouzení (ne)existence sporného věcného břemene. Z uvedené a tudíž příliš vágní obsahové konkretizace dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. proto nelze dovozovat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navíc není ani zřejmé, která konkrétní otázka hmotného (či procesního) práva, jež – jak avizoval dovolatel – v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, má být v tomto kontextu v dovolacím řízení řešena. Ani ve vztahu k uvedené námitce nebyl tedy v dovolání řádně (tj. způsobem předvídaným ustanovením §241a odst. 3 o. s. ř.) vymezen způsobilý dovolací důvod, přičemž zde schází rovněž náležité vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Zbývá již jen dodat, že ostatními dovolacími námitkami dovolatel uplatnil nezpůsobilý důvod, jehož prostřednictvím odvolacímu soudu vytkl vady řízení (především dovolací námitkou, že napadené rozhodnutí bylo pro něj překvapivé /nepředvídatelné/). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř.), však dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 o. s. ř.) nezakládají.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 22. srpna 2016
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu