ECLI:CZ:NS:2016:26.CDO.1322.2016.1
sp. zn. 26 Cdo 1322/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce D. T. , zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Opatovická 1659/4, proti žalované LE CYGNE SPORTIF GROUPE a.s. , se sídlem v Praze 4 – Vinohradech, Závišova 66/13, IČO: 61860042, zastoupené JUDr. Miroslavem Vojtěchem, advokátem se sídlem ve Včelné, Družstevní 398, o zaplacení částky 164.530,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 97 ECm 1/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. října 2015, č. j. 6 Cmo 92/2015-113, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. října 2015, č. j. 6 Cmo 92/2015-113, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. února 2015, č. j. 97 ECm 1/2012-76, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (člen Společenství vlastníků jednotek v domě čp. K., K. – dále jen „Společenství“ a „předmětný dům“, resp. „dům“) se domáhal, aby mu žalovaná (rovněž členka Společenství) zaplatila částku 164.530,- Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení). Návrh odůvodnil zejména tvrzením, že na ustavující schůzi Společenství konané dne 11. září 2007 žalovaná zneužila svého postavení většinové vlastnice a s úmyslem „maximalizovat zisky“ prosadila usnesení, že mezi ní a Společenstvím bude uzavřena smlouva (v jí navrženém znění), podle níž bude pro Společenství obstarávat správu předmětného domu za nepřiměřeně vysokou odměnu (vypočtenou z celého domu) ve výši 37.502,- Kč měsíčně, včetně DPH. Za takto přemrštěnou odměnu ji následně vykonávala na základě smlouvy, jíž den po konání ustavující schůze uzavřela jménem Společenství jako pověřená vlastnice sama se sebou. Tímto nemravným jednáním mu v letech 2007 až 2009 (dále jen „žalované období“) způsobila škodu ve výši odpovídající žalované částce, která představuje rozdíl mezi tím, co na náklady spojené se správou domu Společenství skutečně zaplatil v žalovaném období a co by na tyto náklady jinak vynaložil, jestliže by odměna za obstarávání správy domu byla určena ve výši obvyklé v daném místě a čase ze srovnatelné nemovitosti (což by podle něj činilo 5.355,- Kč měsíčně, včetně DPH).
Městský soud v Praze (soud prvního stupně) – poté, co byl v důsledku včas podaného odporu zrušen jeho elektronický platební rozkaz ze dne 7. února 2012, č. j. 97 ECm 1/2012-34 – rozsudkem ze dne 5. února 2015, č. j. 97 ECm 1/2012-76, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. října 2015, č. j. 6 Cmo 92/2015-113, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů zjistily soudy obou stupňů následující skutkový stav. Oba účastníci jsou členy Společenství, přičemž žalovaná je právnickou osobou zapsanou v obchodním rejstříku mimo jiné s předmětem podnikání správa bytového fondu. Dne 11. září 2007 konalo Společenství ustavující schůzi shromáždění vlastníků jednotek (dále též jen „shromáždění“), jíž se účastnila žalovaná se spoluvlastnickým podílem ve výši 71,34 % a společnost SLAGEM, spol. s r.o., se spoluvlastnickým podílem ve výši 1,77 %; žalobce se spoluvlastnickým podílem ve výši 18,08 % se shromáždění neúčastnil. K návrhům žalované schválilo shromáždění nejprve stanovy Společenství, podle nichž do působnosti shromáždění vlastníků jednotek náleží i rozhodování o změně osoby správce a o změně obsahu smlouvy uzavřené se správcem. Poté pověřilo žalovanou výkonem funkce výboru Společenství, schválilo usnesení, že na správu domu bude od každého vlastníka jednotky vybírán měsíční příspěvek na odměnu správce ve výši 8,- Kč za 1 m 2 podlahové plochy jednotky + DPH, a přijalo též rozhodnutí, že správu domu bude obstarávat žalovaná na základě smlouvy, jejíž znění sama připravila. Pro přijetí uvedených rozhodnutí hlasovaly vždy obě přítomné vlastnice jednotek. Následujícího dne (tj. 12. září 2007) uzavřela žalovaná se Společenstvím, za něž jednala jako jeho pověřená vlastnice, smlouvu o obstarání správy (dále jen „Smlouva“), kterou měla v předmětném domě vykonávat za odměnu „ve výši schválené shromážděním vlastníků“ . Na shromážděních Společenství konaných v roce 2009 žalobce opakovaně navrhoval, aby byla uzavřena nová smlouva o správě domu, jíž by vykonával jiný správce za nižší odměnu, avšak se svými návrhy byl vždy přehlasován. Až na zasedání konaném dne 25. března 2010 přijalo shromáždění Společenství rozhodnutí o ukončení Smlouvy a uzavření nové smlouvy o správě domu s jiným správcem, a to za odměnu ve výši 5.250,- Kč + DPH měsíčně; současně schválilo usnesení, že příspěvek na správu domu bude nově činit 4,50 Kč za 1 m 2 podlahové plochy jednotky, včetně DPH. V žalovaném období žalobce hradil Společenství řádně a včas stanovené příspěvky na náklady spojené se správou domu. Na tomto skutkovém základě dospěly soudy obou stupňů k závěru, že uplatněný nárok na náhradu škody není opodstatněný. Podle názoru soudu prvního stupně je tomu tak především proto, že žalobce se podaným návrhem pokouší zvrátit příslušná usnesení přijatá ustavující schůzí shromáždění Společenství, čímž nepřípustně obchází zákon, neboť odpovídajícím prostředkem ochrany jeho majetkových práv, jímž mohl předejít vzniku případné škody (avšak této možnosti nevyužil), byla v tomto případě (zvláštní) žaloba na vyslovení (určení) neplatnosti usnesení přijatého shromážděním společenství podle §11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „zákon č. 72/1994 Sb.“). Odvolací soud se s uvedeným právním názorem ztotožnil a dále rovněž zdůraznil, že hlasování vlastníka jednotky na shromáždění společenství nemůže představovat „protiprávní jednání“ . V této souvislosti konstatoval, že uvedené hlasování je naopak zákonným prostředkem naplňování vnitrospolečenstevní demokracie, do níž může soud zasahovat jen ve výjimečných případech (§11 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb.), a vyjadřuje způsob formování kolektivní vůle společenství, v jehož rámci se pravidelně střetávají mnohdy i zcela protichůdné zájmy jednotlivých vlastníků jednotek. Pokračoval, že ve výsledné vůli shromáždění pak přirozeně převažují určité zájmy nad jinými zejména podle toho, jakou vahou hlasů disponují konkrétní vlastníci jednotek vzhledem k velikosti svých spoluvlastnických podílů. Dodal, že zájmy minoritních vlastníků je přitom způsobilá efektivně ochránit právě žaloba na vyslovení neplatnosti usnesení přijatého shromážděním (§11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb.), kterou však žalobce v tomto případě nepodal. Za této situace zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 293/2013 Sb. (dále jen „o.s.ř.“), a odůvodnil konstatováním, že v dovolacím řízení má být řešena otázka, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena. Především namítl, že okolnost, že nenapadl příslušná usnesení přijatá shromážděním Společenství žalobou podle §11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb., nemůže žalovanou zprostit odpovědnosti za škodu, kterou mu způsobila nejen tím, že při rozhodování vlastníků jednotek zneužila svůj většinový spoluvlastnický podíl a prosadila usnesení, podle něhož měla pro Společenství obstarávat správu domu na základě zjevně nevýhodné smlouvy, nýbrž i tím, že následně tuto smlouvu uzavřela jménem Společenství jako pověřená vlastnice sama se sebou, a poté z takto vyvolané situace těžila na úkor ostatních vlastníků jednotek. Je toho názoru, že ani v poměrech společenství vlastníků jednotek nelze ztratit ze zřetele základní spravedlnostní principy a eliminovat zásady zákazu zneužití práva, prevence škod a přiměřenosti smluvních ujednání „jakýmsi schováváním se za pseudokolektivní rozhodování“ . Navíc měl za to, že v této věci podání žaloby podle §11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb. ani nepřicházelo do úvahy, jelikož rozhodování vlastníků jednotek o tom, která osoba a za jakých smluvních podmínek bude pro společenství zajišťovat činnosti spojené se správou domu, není důležitou záležitostí ve smyslu citovaného ustanovení. Podle jeho názoru tedy v tomto konkrétním případě neměl jiný právní prostředek, jímž by se domohl právní ochrany vůči žalované, která jej poškodila svým nemravným jednáním. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s názory obou soudů, vyvracela správnost použitých dovolacích námitek a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dovolání žalobce (dovolatele) projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále opět jen „o.s.ř.“ (srov. čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.). Přitom shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla (jednoznačně) vyřešena (viz dále).
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Právní poměry účastníků, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, dovolací soud posuzoval podle dosavadních právních předpisů (§3028 odst. 3 věta první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k vymezení uplatněného dovolacího důvodu (§241a odst. 3 o.s.ř.) půjde v dovolacím řízení především o odpověď na otázku (v posléze nastíněné poloze dovolacím soudem doposud neřešenou), zda odpovídajícím prostředkem ochrany dovolatelových majetkových práv byla v tomto případě pouze (zvláštní) žaloba na vyslovení (určení) neplatnosti usnesení přijatého shromážděním společenství podle §11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb. a zda žalobou na náhradu škody – při nepodání takové žaloby – dovolatel jen nepřípustně obchází zákon.
Podle §11 odst. 3 věty třetí a čtvrté zákona č. 72/1994 Sb. jde-li o důležitou záležitost, může přehlasovaný vlastník jednotky požádat soud, aby o ní rozhodl. Právo je nutno uplatnit u soudu do 6 měsíců ode dne přijetí rozhodnutí, jinak právo zanikne.
Citovaná ustanovení zakládají přehlasovanému vlastníku právo se v tam uvedené (hmotněprávní prekluzivní) lhůtě obrátit na soud v případě, že nesouhlasí s usnesením, které přijalo shromáždění vlastníků jednotek v důležité záležitosti. Jejich účelem je ochrana práv a oprávněných zájmů vlastníků jednotek, jakož i obecná ochrana zákonnosti ve vnitřních poměrech společenství, resp. souladu těchto vnitřních poměrů s autonomní úpravou provedenou ve stanovách, a zprostředkovaně i ochrana všech dalších osob, jež mohou být těmito vnitřními poměry dotčeny (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 25. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 3706/2010, uveřejněného pod č. 95/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Postupem podle §11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb. se přehlasovaný vlastník jednotky může u soudu domáhat pouze určení (vyslovení) neplatnosti usnesení přijatého shromážděním; naléhavý právní zájem na takovém určení prokazovat nemusí a citované ustanovení brání tomu, aby byla platnost usnesení přijatých shromážděním vlastníků jednotek posuzována v jiném řízení. Soud při projednání žaloby podle §11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb. pouze přezkoumává, zda shromáždění přijalo usnesení platně, tj. v souladu s právními předpisy a stanovami společenství. Dospěje-li k závěru, že nikoliv, vysloví – jde-li o důležitou záležitost a mělo-li porušení právních předpisů závažné právní následky – jeho neplatnost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 25. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 383/2010, uveřejněný pod č. 58/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z tohoto úhlu pohledu se pak žaloba na náhradu škody způsobené úmyslným jednáním proti dobrým mravům (§424 obč. zák.) může stát nástrojem obcházení podmínek soudního přezkumu usnesení přijatého shromážděním společenství (§11 odst. 3 věta třetí zákona č. 72/1994 Sb.) jen tehdy, jestliže žalobce uplatnil žalobu na náhradu škody podle §424 obč. zák. přesto, že měl k dispozici posléze uvedenou žalobu (neboť šlo o otázku, jejíž řešení je vyhrazeno řízení o žalobě podle §11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb.).
Vzhledem k řečenému bude tedy zapotřebí se zabývat otázkou, zda v posuzované věci měl žalobce jako přehlasovaný vlastník vskutku k dispozici žalobu podle §11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je dlouhodobě ustálena v názoru, že není důležitou záležitostí ve smyslu citovaného ustanovení otázka placení příspěvků či vkladů do fondů „doplňkové tvorby“ a „účelové tvorby“ (srov. např. odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu z 22. října 2008, sp. zn. 28 Cdo 3246/2007 a z 19. března 2014, sp. zn. 26 Cdo 421/2014 /ústavní stížnosti podané proti citovaným usnesením odmítl Ústavní soud usneseními z 27. ledna 2009, sp. zn. I. ÚS 60/09, a ze 4. srpna 2014, sp. zn. IV. ÚS 1746/2014/, a ze 14. srpna 2014, sp. zn. 29 Cdo 2276/2012) a ani otázka běžné správy domu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. července 2016, sp. zn. 26 Cdo 5024/2015). Za této situace žalobce nemohl úspěšně napadnout platnost dotčených usnesení žalobou podle §11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb., a proto se mohl svých nároků domáhat pouze žalobou na náhradu škody podle §424 obč. zák.
S přihlédnutím k vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě pak lze v tomto případě dovodit, že právním důvodem podané žaloby je právě závazkový vztah mezi poškozeným a škůdcem z odpovědnosti za úmyslné jednání proti dobrým mravům ve smyslu §424 obč. zák. Odpovědnost za úmyslné jednání proti dobrým mravům zahrnuje jak případy právem neupraveného jednání, tak právě i případy oprávněného výkonu práva, tedy případy, kdy jde o výkon práva sice neodporující přímo zákonu, resp. nedosahující intenzity protiprávnosti, avšak přesto směřující k poškození jiného a jde tak o výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Znamená to, že škůdce sice vykonává své právo, avšak způsobem, který záměrně poškozuje jiného a vede k nepřiměřeným důsledkům; jde o tzv. šikanózní výkon práva, jenž je sankcionován právě ustanovením §424 obč. zák. Úmyslné jednání proti dobrým mravům, jež má za následek vznik škody, je pak v tomto případě předpokladem vzniku odpovědnosti za škodu. Pro úplnost zbývá dodat, že kromě případů šikany spadají pod citované ustanovení také jednání vykazující znaky zákeřnosti, msty, bezohlednosti a nepřiměřené ziskuchtivosti (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 31. ledna 2007, sp. zn. 25 Cdo 874/2005, uveřejněný pod č. 5/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z 31. října 2008, sp. zn. 33 Odo 1213/2006).
V projednávaném případě lze právnímu posouzení věci odvolacím soudem přisvědčit potud, že hlasování vlastníka jednotky na shromáždění společenství nemůže (samo o sobě) představovat protiprávní jednání. Ostatně uvedené hlasování je výkonem vlastníkova subjektivního práva, což je okolnost, která zásadně vylučuje protiprávnost; stejné jednání totiž nemůže být zároveň v souladu s právem (právním) i protiprávním. Předmětem řízení v souzené věci však nebyla odpovědnost žalované za „protiprávní“ hlasování na shromáždění vlastníků jednotek, nýbrž za její celkové jednání zahrnující nejen samotný výkon hlasovacího práva, ale také přípravu návrhů na určení vlastní osoby za „správkyni“ předmětného domu a smluvních podmínek obstarávání správy domu, včetně návrhu výše odměny za výkon správy, předložení těchto návrhů ke schválení shromáždění vlastníků jednotek, na němž disponovala absolutní většinou všech hlasů, následné (již den po konání shromáždění realizované) uzavření smlouvy o obstarání správy domu mezi ní a Společenstvím, za něž jednala jako pověřená vlastnice, a konečně též výkon správy domu za odměnu, kterou si de facto sama určila a která byla (podle tvrzení dovolatele, s nímž se však soudy nižších stupňů nikterak nevypořádaly) nepřiměřeně vysoká. Ze skutkové podstaty upravené v ustanovení §424 obč. zák. vyplývá, že úkolem soudů nižších stupňů bylo zhodnotit, a to v kontextu všech zjištěných okolností případu, zda uvedené jednání lze (a to i s přihlédnutím k výši odměny za správu domu a k možnému zneužití majority) objektivně charakterizovat jako jednání v rozporu s dobrými mravy, zda byl dán úmysl (přímý či nepřímý) přivodit takovým jednáním jinému újmu (v této souvislosti nelze ponechat bez povšimnutí ani okolnost, že předmětem podnikání žalované byla mimo jiné správa bytového fondu, a že tudíž musela mít přinejmenším povědomí o cenách služeb poskytovaných na trhu s tímto druhem podnikání), zda v majetkové sféře dovolatele vznikla škoda (v tomto případě úbytek majetkových hodnot, který by při obvyklém běhu věcí nenastal) a zda je mezi takto vzniklou škodou a jednáním žalované příčinná souvislost (tj. zda toto jednání působilo jako příčina /jedna z více příčin/, která se podílela na nepříznivém následku, jenž má být odškodněn).
Se zřetelem k řečenému neobstojí právní názor, že žalobou na náhradu škody dovolatel nepřípustně obchází zákon, byla-li v tomto případě odpovídajícím prostředkem ochrany jeho majetkových práv (zvláštní) žaloba na vyslovení (určení) neplatnosti usnesení přijatého shromážděním společenství podle §11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb. Jestliže v důsledku uvedeného (mylného) právního názoru soudy nižších stupňů nezkoumaly, zda jsou v projednávané věci dány předpoklady odpovědnosti žalované za úmyslné jednání proti dobrým mravům ve smyslu §424 obč. zák., neposoudily důvodnost uplatněného nároku podle všech do úvahy přicházejících hmotněprávních ustanovení, ač tak učinit měly (v podrobnostech viz rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu z 19. října 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009, uveřejněný pod č. 27/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); v tomto ohledu proto lze jejich právní posouzení věci pokládat za neúplné a tudíž také nesprávné.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o.s.ř.). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout), napadený rozsudek bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) zrušil (§243e odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ustanovením §243f odst. 4 o.s.ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a podle §243e odst. 2 věty druhé o.s.ř. věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243g odst. 1 věta první o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. října 2016
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu