ECLI:CZ:NS:2016:26.CDO.1363.2016.1
sp. zn. 26 Cdo 1363/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce Oblastního stavebního bytového družstva Kopřivnice , se sídlem v Kopřivnici, Kpt. Jaroše 896/2, IČO: 00090883, zastoupeného Mgr. Lukášem Stočkem, advokátem se sídlem v Novém Jičíně, K Nemocnici 168/18, proti žalovaným 1/ R. J. a 2/ A. H. , oběma K., zastoupeným JUDr. Annou Vlčkovou, advokátkou se sídlem v Novém Jičíně, Žižkova 602/2, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 8 C 204/2008, o dovolání žalovaných proti usnesením Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 6. února 2015, č. j. 8 C 204/2008-72, a Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. června 2015, č. j. 11 Co 137/2015-90, takto:
I. Řízení o dovolání žalovaných proti usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 6. února 2015, č. j. 8 C 204/2008-72, se zastavuje .
II. Dovolání žalovaných proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. června 2015, č. j. 11 Co 137/2015-90, se odmítá .
Odůvodnění:
K odvolání A. H. (druhé žalované) Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 29. června 2015, č. j. 11 Co 137/2015-90, potvrdil usnesení ze dne 6. února 2015, č. j. 8 C 204/2008-72, jímž Okresní soud v Novém Jičíně (soud prvního stupně) připustil její přistoupení do řízení jako další účastnice na straně žalované (tj. vedle již žalovaného Romana Jelena).
Proti citovaným usnesením obou soudů podali žalovaní – nezastoupeni advokátem – dovolání, které následně doplnili podáním ustanovené advokátky. K dovolání se žalobce prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb./ – dále jen „o. s. ř.“). Občanský soudní řád proto ani neupravil funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /citované usnesení bylo uveřejněno rovněž pod č. 151/2003 časopisu Soudní judikatura/). Nejvyšší soud proto řízení o dovolání proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 6. února 2015, č. j. 8 C 204/2008-72, zastavil (§104 odst. 1 ve spojení s ustanovením §243b o. s. ř.).
Jako soud dovolací dospěl Nejvyšší soud k závěru, že z posléze uvedených příčin není dovolání proti usnesení odvolacího soudu ze dne 29. června 2015, č. j. 11 Co 137/2015-90, přípustné podle §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud opakovaně (srov. např. usnesení z 19. dubna 2012, sp. zn. 26 Cdo 2042/2010, z 23. října 2012, sp. zn. 26 Cdo 966/2012, a z 15. října 2013, sp. zn. 26 Cdo 2482/2013) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že institut přistoupení do řízení (§92 odst. 1 o. s. ř.) umožňuje žalobci, aby odstranil nedostatek aktivní nebo pasivní věcné legitimace, který tu byl již v době zahájení řízení a který by jinak neodvratně vedl k zamítnutí žaloby, přičemž se ukazuje, že je hospodárné, aby věc byla projednána a rozhodnuta v rámci již zahájeného řízení i vůči další nebo proti jiné osobě. Žalobce tímto způsobem smí napravit svůj původní (v době podání žaloby) „omyl“ o tom, kdo je nositelem uplatňovaného práva nebo proti komu mělo být právo správně žalováno, který by jinak byl řešitelný jen podáním nové žaloby.
Od citované judikatury se odvolací soud neodchýlil (jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe), jestliže – shodně se soudem prvního stupně – vyhověl žalobcovu návrhu na přistoupení A. H. do řízení jako další účastnice na straně žalované. Proti správnosti napadeného rozhodnutí totiž nelze s úspěchem postavit argument, že rozšíření okruhu účastníků na straně žalované má své místo tehdy, jestliže v průběhu řízení nastala nová skutečnost, z níž vyplynula nutnost požádat soud o připuštění přistoupení dalšího účastníka do řízení. Je tomu tak proto, že institut přistoupení dalšího účastníka podle §92 odst. l o. s. ř. má tradičně procesní smysl právě při odstraňování mezer v žalobcem původně vymezeném účastenství na straně žalované, které jsou otevřeny pro skutečnosti nastalé již před podáním žaloby (k tomu srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu z 24. listopadu 2005, sp. zn. 20 Cdo 2026/2005, uveřejněného pod č. C 3648 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu), a nikoli až v průběhu řízení, jak se mylně domnívali dovolatelé. Dovolací soud přitom ani na základě obsahu spisu neshledal existenci právně relevantního důvodu, pro nějž odvolací soud (soud prvního stupně) neměl (či dokonce nesměl) povolit přistoupení A. H. do řízení na žalovanou stranu (k důvodům pro nepřipuštění přistoupení dalšího účastníka do řízení viz zejména rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9/2002, 1/2007 a 12/2008).
S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu není přípustné podle §237 o. s. ř., a proto je dovolací soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. srpna 2016
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu