ECLI:CZ:NS:2016:26.CDO.1508.2016.1
sp. zn. 26 Cdo 1508/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobců a/ D. Š. a b/ J. Š. , zastoupených Mgr. Alenou Chaloupkovou, advokátkou se sídlem v Plzni – Vnitřním Městě, Rooseveltova 35/15, proti žalovanému Společenství vlastníků domu Čechova 25, 27, 29, 31, 33 v Plzni , se sídlem v Plzni, Čechova 2326/29, IČO: 26324687, zastoupenému JUDr. Markem Görgesem, advokátem se sídlem v Plzni – Jižním Předměstí, Žižkova 1737/52, o určení neplatnosti usnesení shromáždění vlastníků jednotek ze dne 30. května 2012, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 44 Cm 303/2012, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. května 2015, č. j. 7 Cmo 95/2014-191, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 25. listopadu 2013, č. j. 44 Cm 303/2012-135, zamítl žalobu na určení neplatnosti usnesení přijatého shromážděním žalovaného konaným dne 30. května 2012 ve znění: „Vlastníci jednotek souhlasí s odstraněním koberce na podestě a stěnách v posledním patře domu v termínu do 30. 6. 2012“ (dále též jen „předmětné usnesení“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobců Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. května 2015, č. j. 7 Cmo 95/2014-191, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a za správný pokládal rovněž právní názor, že napadené usnesení shromáždění společenství vlastníků jednotek (dále jen „společenství“) nepředstavuje – vzhledem k obsahu v něm řešené otázky – tzv. důležitou záležitost ve smyslu ustanovení §11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění účinném v době konání shromáždění společenství (dále jen „zákon č. 72/1994 Sb.“), tj. takovou záležitost, o níž může podle citovaného ustanovení rozhodovat soud. Je tomu tak proto, že zde nejde o záležitost, která by přímo zasahovala do samotného právního postavení vlastníků jednotek nebo do podstaty předmětu jejich vlastnictví (zde odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 28 Cdo 3246/2007, 29 Cdo 3706/2010 a 29 Cdo 3024/2012). Za této situace zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, aniž se zabýval posouzením (ne)platnosti předmětného usnesení po stránce věcné.
Dovolání žalobců (dovolatelů) proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2 ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb./ – dále opět jen „o.s.ř.“), neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
Předně nelze přehlédnout, že vedle způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o.s.ř.) dovolatelé uplatnili rovněž nezpůsobilý důvod, jehož prostřednictvím odvolacímu soudu vytkli zřejmě tzv. zmatečnostní vadu ve smyslu §229 odst. 3 o.s.ř., popřípadě jinou vadu řízení (dovolací námitkou, že nevyhověl jejich žádosti o odročení odvolacího jednání, kterou odůvodnili kolizí tohoto jednání s jiným – dříve nařízeným – soudním rokem, jehož se měla zúčastnit jejich zástupkyně). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (stejně jako k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř.), však dovolací soud přihlédne jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); samy o sobě přípustnost dovolání nezakládají. Vady podle §229 odst. 3 o.s.ř. jsou pak právně významné pouze z hlediska žaloby pro zmatečnost (§229 a násl. o.s.ř.).
Při posuzování dovolacích námitek podřaditelných pod způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 1 o.s.ř. dovolací soud vycházel z dosavadních právních předpisů (§3028 odst. 3 věta první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Z ustálené judikatury dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 383/2010, uveřejněný pod č. 58/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) především vyplývá, že postupem podle §11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb. se přehlasovaný vlastník jednotky může u soudu domáhat pouze určení (vyslovení) neplatnosti usnesení přijatého shromážděním, že naléhavý právní zájem na takovém určení prokazovat nemusí a že citované ustanovení brání tomu, aby byla platnost usnesení přijatých shromážděním vlastníků jednotek posuzována v jiném řízení. Nelze však přehlédnout (srov. odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu z 19. března 2014, sp. zn. 26 Cdo 421/2014 /ústavní stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 20. května 2014, sp. zn. IV. ÚS 1746/2014/, z 16. června 2015, sp. zn. 26 Cdo 5363/2014, a z 8. června 2016, sp. zn. 26 Cdo 4386/2015), že v tomto případě jde o zásah veřejné moci do soukromoprávních vztahů, a proto je třeba vykládat takto upravený institut restriktivně a připustit jej pouze ve zcela odůvodněných a výjimečných případech. Dovoláním zpochybněný právní závěr, že napadené usnesení shromáždění společenství není v poměrech souzené věci důležitou záležitostí ve smyslu §11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb. a že proto přehlasovaným vlastníkům nevzniklo právo požádat soud o jeho přezkum postupem podle citovaného ustanovení, je pak v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu z 22. října 2008, sp. zn. 28 Cdo 3246/2007 /ústavní stížnost podanou proti citovanému usnesení odmítl Ústavní soud České republiky usnesením ze dne 27. ledna 2009, sp. zn. I. ÚS 60/09/, z 25. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 3706/2010, uveřejněné pod č. 95/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či z 12. února 2015, sp. zn. 29 Cdo 3024/2012, tj. rozhodnutí, na něž přiléhavě odkázal již odvolací soud). Nad rámec uvedeného lze snad jen dodat, že vlastnictví bytu nebo nebytového prostoru je z podstaty věci nutně omezeno v rozsahu, ve kterém je třeba respektovat nutnost hospodaření s budovou jako celkem. Práva jednotlivých vlastníků jsou pak omezena stejným vlastnickým právem ostatních vlastníků jednotek (srov. odůvodnění nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 13. března 2001, sp. zn. Pl. ÚS 51/2000).
Jelikož závěr o tom, že předmětné usnesení shromáždění společenství neřeší důležitou záležitost ve smyslu §11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb., sám o sobě postačuje (bez dalšího vede) k zamítnutí žaloby, je již bezpředmětné zkoumat otázky zákonnosti vlastního řešení sporné záležitosti či regulérnosti procedury přijímání dotčeného usnesení. Za tohoto stavu nelze odvolacímu soudu úspěšně vytýkat, jak se o to pokoušejí dovolatelé, že se nezabýval uvedenými otázkami a že nevypořádal (veškeré) v tomto směru uplatněné odvolací argumenty (resp. v odůvodnění napadeného rozsudku nevysvětlil, z jakých důvodů je považuje za neopodstatněné). Je tomu tak proto, že na jeho celkový závěr o nedůvodnosti podané žaloby na určení neplatnosti předmětného usnesení nemohlo mít řešení zmíněných otázek (v jehož rámci by bylo namístě vypořádat příslušné odvolací argumenty) žádný vliv.
Zbývá dodat, že směřuje-li dovolání proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku, není objektivně přípustné (§237, §238 odst. 1 písm. d/ o.s.ř.), neboť takto napadenými výroky bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), přičemž nejde o žádný z případů vylučujících podle ustanovení §238 odst. 1 písm. d/ o.s.ř. tam nastavené omezení.
S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné podle §237 o.s.ř., a proto je dovolací soud podle §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o.s.ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. září 2016
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu