ECLI:CZ:NS:2016:26.CDO.1511.2016.1
sp. zn. 26 Cdo 1511/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce H. S. , zastoupeného JUDr. Petrem Dítětem, advokátem se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 12/19, proti žalované V. N. , zastoupené JUDr. Bronislavou Wittnerovou, MSc., advokátkou se sídlem v Olomouci, Jiřího z Poděbrad 893/9, o určení, že povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 19 C 9/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 10. prosince 2015, č. j. 12 Co 443/2015-151, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 10. prosince 2015, č. j. 12 Co 443/2015-151, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou ze dne 8. 1. 2015 se žalobce domáhal určení, že povinnost k vyklizení bytu č. 743/2 o velikosti 2 + 1 s příslušenstvím v prvním nadzemním podlaží v budově č. p. na ulici W. v O., zapsané na listu vlastnictví č. 3625 v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, katastrální pracoviště Olomouc (dále též jen „Byt“), dříve uložená žalované, není vázána na zajištění bytové náhrady. Žalobu odůvodnil tím, že od vydání rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 29. 3. 1983, č. j. 8 C 95/83-6, jímž bylo žalované uloženo Byt vyklidit do patnácti dnů od zajištění náhradního bytu nebo ubytování, došlo ke změně poměrů, které spatřoval zejména ve skutečnosti, že se v roce 2010 stal vlastníkem Bytu, došlo ke změně právních předpisů, pronajímatelé již nemají povinnost zajišťovat vyklizovaným osobám bytovou náhradu. Trvání na soudem uložené povinnosti by tak bylo v rozporu s dobrými mravy, žádnými byty ani nedisponuje. Měl za to, že na daném určení má naléhavý právní zájem, neboť bez vydání rozhodnutí nemůže Byt užívat a musí si pro uspokojení své bytové potřeby sám pronajímat jiný byt a platit nájemné. Žalovaná hradí za užívání bytu částku, která neodpovídá obvyklému nájemnému, přes opakované výzvy mu odmítá umožnit přístup do předmětného bytu za účelem kontroly či výměny dveří a oken. Jako vlastník bytu obdržel příkaz k domovní prohlídce kvůli podezření, že syn žalované v bytě nedovoleně vyrábí či jinak nakládá s omamnými a psychotropními látkami a jedy.
Okresní soud v Olomouci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. 9. 2015, č. j. 19 C 9/2015-110, žalobu zamítl, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a uložil žalobci povinnost zaplatit náklady řízení České republice.
Po provedeném dokazování zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 29. 3. 1983, č. j. 8 C 95/83-6, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 6. 1983, č. j. 9 Co 442/83-11 (dále též jen „Rozsudek“), bylo žalované zrušeno právo užívat Byt a bylo jí uloženo Byt vyklidit a předat do patnácti dnů poté, co jí bude vykonatelným rozhodnutím příslušného orgánu přidělen náhradní byt nebo poskytnuto náhradní ubytování. Žalobce uzavřel dne 1. 6. 2010 se statutárním městem Olomouc kupní smlouvu o převodu jednotky (Bytu), s právními účinky vkladu práva do katastru nemovitostí ke dni 4. 10. 2010, v níž bylo mimo jiné uvedeno, že Byt užívá žalovaná a že jsou vedeny soudní spory o zajištění bytové náhrady. Dále zjistil, že žalovaná platí úhradu za užívání předmětného bytu, s žalobcem se nedohodla na zvýšení nájemného, a že soudem byla nařízena domovní prohlídka předmětného bytu kvůli podezření, že syn žalované nedovoleně vyrábí a jinak nakládá s omamnými a psychotropními látkami a jedy. Návrhy právního předchůdce žalobce na nařízení výkonu rozhodnutí vyklizením žalované byly s odkazem na čl. III bod 6 zákona č. 519/1991 Sb., ve znění zákona č. 24/1993 Sb., zamítnuty usneseními Okresního soudu v Olomouci ze dne 19. 3. 2007, č. j. 50 E 35/2006-132 (ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 14. 5. 2008, č. j. 40 Co 608/2007-269), a ze dne 12. 9. 2009, č. j. 50 E 19/2009-252 (ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 27. 10. 2010, č. j. 40 Co 323/2010-316), neboť zajištěná bytová náhrada neodpovídala exekučnímu titulu. Rozsudkem téhož soudu ze dne 16. 7. 2009, č. j. 15 C 402/2008-107 (ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 20. 5. 2010, č. j. 12 Co 72/2010-169), byla zamítnuta žaloba žalované proti právnímu předchůdci žalobce „o určení existence nájemního vztahu k předmětnému bytu, zákonné formy bytové náhrady a určení, že specifikované prostory nejsou zákonnou formou bytové náhrady“, s odůvodněním, že žalovaná není nájemkyní Bytu, svědčí jí pouze právo bydlení do zajištění náhradního bytu. Na základě těchto zjištění uzavřel, že žaloba není důvodná. Žalobci sice svědčí naléhavý právní zájem na daném určení, nedošlo však k žádné změně poměrů, žalovaná ani právo na bydlení nezneužívá v rozporu s dobrými mravy. Okolnost, že si žalobce (který se o zajištění náhradního bytu - na rozdíl od svého právního předchůdce - ani nepokusil) pro uspokojení své bytové potřeby musí najímat byt, a že byla nařízena domovní prohlídka Bytu pro podezření z páchání trestného činu synem žalované, nepovažoval za změnu poměrů. Měl za to, že není ani významné, že žalovaná uzavřela původní nájemní smlouvu s tím, že bude v domě vykonávat práci domovníka, kterou však nikdy pro svůj zdravotní stav nevykonávala (a proto soud rozhodl o skončení jejího práva Byt užívat), a že platí za užívání Bytu úhradu stanovenou právním předchůdcem žalobce, přestože žalobce má za to, že tato výše neodpovídá obvyklému nájemnému.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (odvolací soud) rozsudkem ze dne 10. 12. 2015, č. j. 12 Co 443/2015-151, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že dříve uložená povinnost žalované vyklidit Byt není vázána na zajištění bytové náhrady, a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů do tří dnů od právní moci rozsudku.
Při právním posouzení věci vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně (který ostatně nebyl v odvolacím řízení zpochybněn). S odkazem na ustanovení §80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. s. ř.“), měl (shodně se soudem prvního stupně) za to, že žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že došlo k tak podstatné změně poměrů, že by bylo v rozporu s dobrými mravy, aby trvala povinnost žalobce zajistit žalované náhradní byt. Již jen s ohledem na časový odstup mezi vydáním Rozsudku a nynějším řízením považoval závěr soudu prvního stupně, že nedošlo ke změně poměrů, „za absurdní“. Zdůraznil, že od vydání Rozsudku se výrazně změnila právní úprava. Poukázal na čl. III bod 6 zákona č. 519/1991 Sb., ve znění zákona č. 24/1993 Sb., podle něhož pravomocné rozsudky na vyklizení bytu, jimiž byla povinnost vyklidit byt vázána na zajištění náhradního bytu nebo náhradního ubytování, se ve vykonávacím řízení považují za rozsudky ukládající vyklizení po poskytnutí náhradního bytu. Oprávněný se sice mohl u soudu domáhat určení, že povinnému náleží jen náhradní ubytování nebo že mu nenáleží bytová náhrada vůbec, avšak oprávněný, jímž byl Podnik bytového hospodářství města Olomouce, takovou žalobu nepodal. Od účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), tedy od 1. 1. 2014, došlo k zániku bytových náhrad a po zrušení zákona č. 102/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související s vydáním zákona č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, již nemá žalobce, který sám byty nedisponuje, možnost požádat o zajištění bytové náhrady obec a tím se stala jeho povinnost zajistit žalované náhradní byt plněním nemožným. Uzavřel, že tato změna právních poměrů je sama o sobě tak podstatnou změnou poměrů, že je třeba žalobě vyhovět. V rozporu s dobrými mravy pak považoval i chování žalované, která vedla spory s právním předchůdcem žalobce, zpochybňovala vlastnické právo žalobce k Bytu a neplatí úhrady za užívání bytu v adekvátní výši.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 o. s. ř. a uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. Namítala, že za rozhodné období, ve kterém mělo dojít ke změně poměrů, je třeba považovat až období, kdy je vlastníkem předmětného bytu žalobce, nemůže jí být k tíži, že si sama nehledala bytovou náhradu, neboť tuto povinnost má žalobce. Změna poměrů nemůže být vztahována ke změně právních předpisů, ale jen ke změně v poměrech účastníků. Nesouhlasila ani se závěrem odvolacího soudu, že zajištění náhradního bytu je plněním nemožným. Žalobci nic nebránilo, aby požádal obec o spolupráci při hledání náhradního bytu ještě před změnou právní úpravy, ale ani za současného stavu nelze hovořit o plnění nemožném, zvláště když se o zajištění náhradního bytu žalobce ani nepokusil a byt kupoval s vědomím, že v něm má právo bydlet až do zajištění náhradního bytu. Dále namítala, že využívá-li zákonné prostředky právní ochrany, nemůže být výkon jejích práv považován za porušování dobrých mravů. Vytýkala odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadou, neboť za situace, kdy zaujal opačný právní názor než soud prvního stupně, měl umožnit účastníkům, aby se k věci vyjádřili a doplnili svá tvrzení a důkazní návrhy. Nemohla tak zejména prokázat, že za užívání Bytu platí adekvátní úhradu. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a požádala o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Dovolání podané včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníci řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky zastoupení advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo skončeno odvolací řízení, je přípustné, neboť při posouzení otázky, co lze považovat za změnu poměrů při rozhodování o bytové náhradě v řízení o určení, že uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Rozsudkem vydaným v roce 1983 bylo žalované zrušeno právo užívat Byt a bylo jí uloženo vyklidit ho do patnácti dnů poté, co jí bude vykonatelným rozhodnutím příslušného orgánu přidělen náhradní byt nebo poskytnuto náhradní ubytování.
Podle čl. III bod 6 zákona č. 519/1991 Sb., ve znění zákona č. 24/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád a notářský řád, pravomocné rozsudky na vyklizení bytu, vyhlášené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 1. 1992), jimiž je povinnost vyklidit byt vázána na zajištění náhradního bytu nebo náhradního ubytování, se ve vykonávacím řízení považují za rozsudky ukládající vyklizení po poskytnutí náhradního bytu. Oprávněný se však může u soudu, který je příslušný k výkonu rozhodnutí proti povinnému, domáhat určení, že povinnému náleží jen náhradní ubytování nebo že mu nenáleží bytová náhrada vůbec.
Citované ustanovení tak zakládá fikci, že formou bytové náhrady pro povinného je ve zde uvedených případech (a tudíž i v projednávané věci) náhradní byt. Jde o ustanovení speciální, jež zohledňuje změny provedené s účinností od 1. 1. 1992 zákonem č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dále jen „obč. zák.“ (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1287/98, uveřejněné v Soudní judikatuře č. 2, ročník 2001 pod č. 29). Zároveň však respektuje i zájem oprávněného tím, že upravuje procesní prostředek, umožňující mu domáhat se posouzení nároku povinného na tuto formu bytové náhrady v poměrech nové právní úpravy.
Žaloby podle čl. III bod 6 zákona č. 519/1991 Sb. na určení, že povinnému náleží jen náhradní ubytování nebo že mu nenáleží bytová náhrada vůbec, jsou tedy žalobami sui generis, žalobce proto nemusí v řízení prokazovat, že má na jejím podání naléhavý právní zájem ani že od vydání rozhodnutí došlo ke změně poměrů.
Naproti tomu byla-li rozhodnutím soudu povinnost vyklidit byt vázána na zajištění náhradního bytu (ať již přímo ve výroku rozhodnutí nebo fikcí podle čl. III bod 6 zákona č. 519/1991 Sb.) a oprávněný má za to, že od vydání rozhodnutí došlo k takové změně poměrů, že by v jejím důsledku bylo trvání na zajištění náhradního bytu v rozporu s dobrými mravy, může soud podle §80 o. s. ř. [dříve §80 písm. c) o. s. ř.] určit, že uložená povinnost k vyklizení bytu není na zajištění této náhrady vázána (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1827/99, uveřejněný pod číslem 45/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V tomto řízení musí oprávněný prokázat, že má na takovém určení naléhavý právní zájem a že po rozhodnutí, jímž bylo vyklizení bytu na zajištění bytové náhrady vázáno, došlo k takové změně poměrů, že trvání na zajištění náhradního bytu jako na podmínce vyklizení by bylo v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.).
Změna hmotněprávní úpravy nájmu bytu, společně s vyklizením po jeho skončení, včetně úpravy bytových náhrad, provedená v o. z. s účinností od 1. 1. 2014 nemůže být proto s ohledem na výše uvedené významná, ani v řízení o žalobě opírající se o ustanovení čl. III bodu 6 zákona č. 519/1991 Sb., ani v řízení podle §80 o. s. ř. Jak vyplývá z již citovaného usnesení sp. zn. 20 Cdo 1287/98 [dále srovnej např. i rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 9. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1138/99 (ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla zamítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. II. ÚS 716/2000)] v řízení o žalobě opírající se o ustanovení čl. III bodu 6 zákona č. 519/1991 Sb. jde (jen) o posouzení otázky, zda nárok povinného na zajištění bytové náhrady ve formě náhradního bytu, založený uvedeným ustanovením (ve spojení s pravomocným soudním rozsudkem vydaným do 31. 12. 1991), obstojí i z pohledu hmotněprávní úpravy účinné od 1. 1. 1992. Jen na tuto hmotněprávní úpravu také může (logicky) toto přechodné ustanovení mířit. Žalobu podle ustanovení čl. III bodu 6 zákona č. 519/1991 Sb. lze však s ohledem na přechodné ustanovení čl. II bod 9 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, podat i po 1. 1. 2014. Pro řízení podle §80 o. s. ř. je zase významné, zda došlo ke změně poměrů (viz R 45/2000), musí jít přitom o změnu poměrů na straně účastníků (zejména povinného), nikoliv jen o změnu právní úpravy.
Podle ustálené judikatury povinnost zajistit pro žalovanou bytovou náhradu tíží žalobce (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. 26 Cdo 827/2009, ze dne 26. 9. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1699/2005). Žalobce v řízení prokázal, že se stal vlastníkem Bytu, a protože oprávněným je podle §255, §256 o. s. ř. nejen ten, kdo je v rozhodnutí jako oprávněný označen, ale i ten, na koho právo z rozhodnutí přešlo, je oprávněn domáhat se vyklizení žalované z Bytu. Přešlo tak na něj i právo plynoucí z čl. III bod 6 zákona č. 519/1991 Sb. nebo z §80 o. s. ř. domáhat se určení, že žalované bytová náhrada nenáleží.
Z žalobních tvrzení však doposud není zřejmé, jaký nárok vlastně žalobce uplatnil. Zda se domáhá určení podle čl. III bod 6 zákona č. 519/1991 Sb., že povinné nenáleží náhradní byt, nebo zda sice akceptuje, že rozsudkem z roku 1983 ve spojení s čl. III bod 6 zákona č. 519/1991 Sb., byla povinnost žalované vyklidit Byt vázána na zajištění náhradního bytu, ale má za to, že došlo k takové změně poměrů na straně účastníků, že trvání na jeho zajištění by bylo výkonem práva v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Přitom – jak již bylo výše uvedeno – jsou tato žalobní tvrzení nezbytná pro závěr, které právně významné skutečnosti má žalobce v řízení tvrdit a prokazovat.
Bez ohledu na to, zda se žalobce domáhá určení podle čl. III bod 6 zákona č. 519/1991 Sb. nebo určení podle §80 o. s. ř., je závěr odvolacího soudu, že povinnost zajistit náhradní byt je v dané věci plněním nemožným, v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. O následné (dodatečné) nemožnosti plnění lze hovořit v situaci, kdy se plnění stalo následkem určité okolnosti trvale po vzniku závazku nemožným, ačkoli v době vzniku závazku bylo objektivně možné (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1787/2007, ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3334/2010). Okolnost, že v důsledku změny právní úpravy již není zákonem upravena působnost obce při zajišťování bytové náhrady (§1 - 6 zákona č. 102/1992 Sb., který byl s účinností od 1. 1. 2014 zrušen), nezakládá nemožnost zajistit bytovou náhradu. Ingerence obce byla i za účinnosti zákona č. 102/1992 Sb. jen podpůrná, obci byla povinnost poskytnout součinnost při zajišťování bytové náhrady uložena až pro případ, že oprávněný nemohl zajistit bytovou náhradu sám. Bytová náhrada určená exekučním titulem může být zajištěna jakýmkoliv subjektem, který je schopen ji kvalifikovaně povinnému poskytnout (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2282/99). Podle ustálené soudní praxe (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 26 Cdo 2354/2010, rozhodnutí Vrchního soudu v Praze 19. 8. 1994, sp. zn. 2 Cdo 102/94, uveřejněné pod č. 41/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) i právní teorie (viz např. Kůrka, V., Drápal, L.: Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha 2004, str. 687) může oprávněný zajistit bytovou náhradu různými způsoby, např. uzavře nájemní smlouvu ve prospěch vyklizovaného s jiným vlastníkem domu; přiměřeností takto zajištěné bytové náhrady se Nejvyšší soud zabýval v řadě svých rozhodnutí [v nich dospěl k závěru, že náhradní byt musí být zpravidla zajištěn na dobu neurčitou, a že jedním z hledisek je i výše nájemného v zajišťované bytové náhradě (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2005, sp. zn. 20 Cdo 823/2004), které se neposuzuje ve vztahu k sociálním poměrům povinného, nýbrž ve vztahu k vyklizovanému bytu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2006, sp. zn. 20 Cdo 2488/2005, nález Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2004, sp. zn. IV. ÚS 524/2003)].
Domáhá-li se žalobce určení podle §80 o. s. ř. pak nelze pominout, že samotná skutečnost, že od vydání rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o vyklizení žalované po zajištění náhradního bytu, uplynula dlouhá doba, aniž by došlo k jejímu vyklizení, nemůže odůvodnit závěr, že trvání na zajištění náhradního bytu je rozporu s dobrými mravy. Nelze přitom přehlédnout, že na délce doby, po níž svědčí žalované právo na bydlení v Bytě, má podíl i pasivita žalobce (který sám žádný náhradní byt žalované nenabídl). Za rozpor s dobrými mravy nelze považovat to, že žalovaná na sebe nepřevzala závazek, který ve skutečnosti tíží žalobce a náhradní byt si nezajistila sama, stejně jako to, že žalobce potřebuje Byt k uspokojení svých bytových nároků, zejména když již při koupi Bytu věděl, že žalovaná má právo ho užívat až do zajištění náhradního bytu.
Neobstojí zatím ani závěr odvolacího soudu, že žalovaná za užívání bytu neplatí „adekvátní nájemné“, neboť nemá oporu v doposud provedeném dokazování. K výši obvyklého nájemného neprovedl odvolací soud žádné dokazování, vyšel v podstatě jen z tvrzení žalobce, že úhrada, kterou žalovaná za užívání Bytu platí a kterou nemůže zvýšit jednostranným úkonem, neodpovídá výši obvyklého nájemného. Považoval-li tuto okolnost za důležitou z hlediska §3 odst. 1 obč. zák. (a to i přestože případné vyšší úhrady za užívání se může žalobce domoci samostatnou žalobou na plnění), pak měl žalovanou vyzvat k doplnění jejích skutkových tvrzení ohledně placení úhrady za užívání Bytu a k navržení důkazů k jejich prokázání. Pokud tak neučinil, zatížil řízení vadou (§242 odst. 2, §118a o. s. ř.), která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Protože rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněných dovolacích námitek správný, dovolací soud ho podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. října 2016
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu
předsedkyně senátu