ECLI:CZ:NS:2016:26.CDO.1766.2016.1
sp. zn. 26 Cdo 1766/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Jitkou Dýškovou v právní věci žalobkyně RG- parking s.r.o. , se sídlem v Praze 4, Jaurisova 4, IČO 27630986, zastoupené JUDr. Martinem Grubnerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Washingtonova 1599/17, proti žalované městské části Praha 13 , se sídlem v Praze 5, Sluneční náměstí 2580/13, IČO 00241687, zastoupené JUDr. Vlastimilem Řezníčkem, advokátem se sídlem v Praze 7, Dobrovského 554/10, o zaplacení 2.746.193 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 601/2009, o dovolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2015, č. j. 21 Co 345/2015-320, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Dovolání žalované se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. 4. 2015, č. j. 28 C 601/2019-292 (správně 28 C 601/2009-292), výrokem I. zamítl žalobu, aby žalované bylo uloženo zaplatit žalobkyni částku 2.746.193 Kč, a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výrok II. a III.).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. 11. 2015, č. j. 21 Co 345/2015-320, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a III. potvrdil a ve výroku II. změnil tak, že „náhrada nákladů řízení se žalované nepřiznává“ (výrok I.); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že „náhradu nákladů odvolacího řízení žalované nepřiznal“ (výrok II.). Stejně jako soud prvního stupně dovodil, že žalovaná byla srozuměna se zavážkou pozemku p. č. 2342/484 v Praze – S. (který žalobkyně užívala na základě nájemní smlouvy ze dne 7. 4. 2005 uzavřené na dobu tří let) zeminou z jiného pozemku, k úhradě nákladů s tím spojených se ale nezavázala. Po skončení nájemního vztahu se tak ve smyslu §667 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. hradí zhodnocení věci – pozemku, nikoliv náklady nájemce do pozemku vložené, přičemž znaleckým posudkem bylo prokázáno, že ke zhodnocení pozemku nedošlo. Při rozhodování o nákladech řízení účastníků odvolací soud uzavřel, že právní zastoupení žalované advokátem je v tomto případě neúčelné, neboť s ohledem na její dostatečné materiální a personální vybavení není třeba, aby využívala pro celkem standardní spor z nájmu pozemku jeho služeb.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly obě účastnice dovolání, která Nejvyšší soud projednal a rozhodl o nich podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dále jen „o. s. ř.“).
V dovolání žalobkyně není vymezen dovolací důvod způsobem uvedeným v §241a odst. 1 a 3 o. s. ř., neboť podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z toho vyplývá, že důvody zmatečnosti, jiné vady řízení či pochybení ve zjištění skutkového stavu věci nelze pokládat za způsobilé dovolací důvody. Právě takový (nezpůsobilý) důvod dovolatelka (žalobkyně) uplatnila, a sice dovolacími námitkami, jimiž brojila proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů (zejména kritikou závěrů znaleckého posudku), z nichž odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – čerpal svá skutková zjištění rozhodná pro závěr, že pronajatý pozemek nebyl zhodnocen. Jestliže tedy odvolací soud dospěl na základě učiněných skutkových zjištění k závěru, že ke zhodnocení pozemku nedošlo (a z jakých důvodů), a současně že žalovaná se zavážkou pozemku p. č. 2342/484 zeminou z jiného pozemku byla srozuměna, ale k úhradě nákladů s tím spojených se nezavázala, šlo o úsudek, který učinil v rámci zjišťování skutkového stavu, nikoli při právním posouzení věci.
Ani samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatelka od 1. 1. 2013 k dispozici nemá (viz ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.).
Rovněž námitka, že odvolací soud nesplnil poučovací povinnost podle §118a odst. 3 o. s. ř., nepředstavuje způsobilý dovolací důvod, neboť se týká případné vady řízení.
Dovolací soud nepřehlédl ani sdělení žalobkyně, že dovoláním je napadán rozsudek v celém jeho rozsahu. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k uvedenému výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání i žalovaná v rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku rozsudku, kterou odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, a v rozsahu, v němž směřuje proti druhému výroku rozsudku o nákladech odvolacího řízení. Dovolací soud dospěl k závěru, že z posléze uvedených příčin je dovolání neprojednatelné, neboť neobsahuje údaj o tom, v čem žalovaná spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jež je obligatorní náležitostí dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.).
Jde-li o vymezení, v čem dovolatelka (žalovaná) spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), pak k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části), aniž by bylo z dovolání (z jeho celkového obsahu) zřejmé, které z tam alternativně uvedených hledisek považuje za splněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 26 Cdo 3492/2013) .
Má-li tedy být dovolání přípustné podle citovaného ustanovení proto, že – jak avizovala dovolatelka (žalovaná) – napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného (nebo procesního) práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, musí být z obsahu dovolání patrno, která otázka hmotného (nebo procesního) práva je tímto soudem rozhodována rozdílně (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a specifikována rozhodnutí, v nichž k rozdílnému posouzení této otázky došlo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 115/2016, a ze dne 11. 4. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5237/2015). Takové údaje v dovolání uvedeny nejsou.
Považovala-li snad dovolatelka (žalovaná) za rozdílně řešenou otázku, zda náklady za zastoupení městské části advokátem je možno považovat za účelně vynaložené, lze pro úplnost zmínit, že judikatura dovolacího soudu je v tomto směru konstantní (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3381/2012, ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 366/2013, či ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013) a navazuje na judikaturu Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, či ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 2510/13).
Za této situace dovolací soud dovolání žalobkyně i žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (srov. §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.)
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. října 2016
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu