ECLI:CZ:NS:2016:26.CDO.1805.2015.1
sp. zn. 26 Cdo 1805/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně ELMAD spol. s r. o. , se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 433, IČO: 15771318, zastoupené JUDr. Janem Najmanem, advokátem se sídlem v Pardubicích – Zeleném Předměstí, náměstí Republiky 53, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o zaplacení částky 137.589 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 180/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. října 2014, č. j. 53 Co 283/2014-71, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 13. prosince 2010 u Obvodního soudu pro Prahu 1 (soudu prvního stupně) se žalobkyně (vlastnice tam specifikované bytové jednotky – dále jen „byt“) domáhala zaplacení částky 137.589 Kč z titulu náhrady za nucené omezení vlastnického práva způsobené regulací nájemného z bytu v období od 1. ledna 2002 do 31. března 2006 (dále jen „rozhodné období“).
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. prosince 2013, č. j. 17 C 180/2010-41, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastnic.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne ze dne 20. října 2014, č. j. 53 Co 283/2014-71, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic.
Dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti rozsudku odvolacího soudu (k němuž se žalovaná písemně vyjádřila) není z posléze uvedených důvodů přípustné podle §237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb./ – dále opět jen „o. s. ř.“).
V otázce promlčení nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) byla soudní praxe usměrněna nejprve rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2012, sp. zn. 13 Co 578/2011, uveřejněným pod č. 18/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (proti citovanému rozsudku byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením z 20. listopadu 2012, sp. zn. I. ÚS 1896/12). V něm Městský soud v Praze uzavřel, že právo na náhradu za omezení vlastnického práva vzniklé pronajímateli bytu proti státu v důsledku protiústavní regulace nájemného se promlčuje v obecné tříleté době podle §101 obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /dále opět jen „obč. zák.“/, tj. podle právního předpisu rozhodného pro posouzení dané věci – §3074 odst. 1 věta první za středníkem a §3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), která počíná dnem omezení vlastnického práva; případná aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. tím není vyloučena. Následně se k uvedeným právním názorům přihlásil i Nejvyšší soud (srov. např. jeho rozsudky z 13. března 2013, sp. zn. 28 Cdo 2421/2012 /proti citovanému rozsudku byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud České republiky odmítl usnesením z 12. září 2013, sp. zn. III. ÚS 1688/13/, z 23. dubna 2013, sp. zn. 22 Cdo 367/2012 /citovaný rozsudek byl uveřejněn pod č. 74/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek/, z 23. října 2013, sp. zn. 22 Cdo 3188/2012, a usnesení z 26. března 2014, sp. zn. 22 Cdo 3622/2013). V již citovaném rozsudku z 23. října 2013, sp. zn. 22 Cdo 3188/2012, Nejvyšší soud zaujal rovněž právní názor, že nárok na náhradu za omezení vlastnického práva nevzniká pronajímateli až rozhodnutím soudu o povinnosti státu náhradu zaplatit, nýbrž již v důsledku protiústavní regulace nájemného a s tím spojené existence nemožnosti dosáhnout výběru přiměřeného nájemného. Opakovaně také vyložil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod č. 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále též jen „R 59/2004“), že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení.
Od uvedené judikatury se odvolací soud neodchýlil (jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe), jestliže při posouzení námitky promlčení (řádně vznesené ve vztahu k celé žalované částce podáním žalované na č. l. 21 až 23 spisu) dospěl – s přihlédnutím k datu podání žaloby a rozhodnému období – k závěru, že požadavek na zaplacení žalované částky byl uplatněn až po marném uplynutí obecné tříleté promlčecí doby podle §101 obč. zák. Správně se zabýval též otázkou, zda uplatnění námitky promlčení není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Tuto otázku přitom vyřešil v intencích právních názorů vyslovených v R 59/2004 a jeho úvaha v tomto směru není zjevně nepřiměřená. V této souvislosti totiž nelze opomenout, že okolnost, že v soudní praxi byla právní kvalifikace a důvodnost uplatněného nároku po určitou dobu sporná (pochybná), což ostatně není nijak zvlášť výjimečná situace, nemůže sama o sobě omluvit jeho neuplatnění před uplynutím promlčecí doby, natož doložit, že vznesená námitka promlčení je výrazem zneužití práva na úkor druhého účastníka řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze 16. září 2014, sp. zn. 26 Cdo 2747/2014, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením z 24. února 2015, sp. zn. IV. ÚS 3775/14).
Z uvedeného vyplývá, že dovolatelkou nastolené právní otázky (otázky promlčení uplatněného nároku a rozporu námitky promlčení s dobrými mravy) vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvod se odchýlit. Za této situace není dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., a proto je dovolací soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 21. dubna 2016
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu