ECLI:CZ:NS:2016:26.CDO.2419.2016.1
sp. zn. 26 Cdo 2419/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Jitkou Dýškovou v právní věci žalobce Ing. M. Z. , P., zastoupeného JUDr. Jiřím Kovandou, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 709/33, proti žalovaným 1/ Ing. A. K. , 2/ Mgr. M. H. , a 3/ O. H. , všichni P., žalovaní 2/ a 3/ zastoupeni Mgr. Michalem Štrofem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, o vyklizení nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 152/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. února 2016, č. j. 58 Co 289/2015-396, ve znění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2016, č. j. 58 Co 289/2015-409, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1/ na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným 2/ a 3/ na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.267 Kč k rukám Mgr. Michala Štrofa, advokáta se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 11. 3. 2015, č. j. 10 C 152/2008-327, rozhodl o povinnosti žalovaných 1/, 2/ a 3/ vyklidit tam specifikovaný byt do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku a o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 2. 2016, č. j. 58 Co 289/2015-396, ve znění usnesení ze dne 20. 4. 2016, č. j. 58 Co 289/2015-409, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé změnil tak, že žalobu s návrhem, aby žalovaní byli povinni vyklidit tam specifikovaný byt a vyklizený předat žalobci, zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů a nákladech státu. Stejně jako soud prvního stupně vyšel z toho, že žalovanému 1/ a jeho bývalé manželce schválením dohody o výměně bytů vzniklo právo, aby s nimi právní předchůdci žalobce uzavřeli dohodu o odevzdání a převzetí bytu podle §154 odst. 1 ve spojení s §493 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 1991 (dále jen „ obč. zák“). Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně, že tato dohoda byla uzavřena mlčky, avšak na rozdíl od něj (poté, co zopakoval důkaz příslušnými listinami) uzavřel, že obsahem této dohody bylo sjednání práva byt užívat s tím, že úhrada za užívání byla dohodnuta ve formě naturálního plnění. Uzavřením této dohody vzniklo žalovanému 1/ právo obdobné právu osobního užívání podle §493 obč. zák., které se dnem 1. 1. 1992 změnilo na nájem bytu s ohledem na ustanovení §871 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 1992. Na základě toho odvolací soud dovodil, že žalovaný 1/ je nájemcem bytu a že žalovaní 2/ a 3/ jako jeho syn a snacha užívají byt na základě práva odvozeného od jeho nájemního práva. Důvod k vyklizení žalovaných tak není dán.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, které Nejvyšší soud České republiky odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“, neboť v něm neuplatnil (způsobilý) dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 a 3 o. s. ř., nýbrž ve skutečnosti nezpůsobilý důvod v podobě výtek fakticky zpochybňujících správnost zjištěného skutkového stavu, z něhož odvolací soud vycházel při právním posouzení věci, jestliže namítal, že mezi jeho právními předchůdci a žalovaným 1/ a jeho bývalou manželkou nedošlo (ani konkludentně) k uzavření dohody o odevzdání a převzetí bytu, příp. že nebyla sjednána ani poskytována úhrada za užívání bytu ve formě naturálního plnění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/1997, uveřejněného pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1881/2003, podle nichž zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění). V závislosti na tom v dovolání nabídl vlastní verzi skutkového stavu rozhodného pro posouzení otázky (ne)existence nájemního práva žalovaného 1/ k předmětnému bytu. Dovolání tak neobsahuje vymezení dovolacího důvodu způsobem uvedeným v §241a odst. 1 a 3 o. s. ř. a pro tento nedostatek (vadu) nelze v řízení pokračovat.
Dovolací soud nepřehlédl ani sdělení dovolatele, že dovolání podává do všech výroků napadeného rozhodnutí. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že proti nákladovým výrokům dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nim postrádá dovolání jakékoli odůvodnění.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 8. listopadu 2016
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu