ECLI:CZ:NS:2016:26.CDO.2427.2016.1
sp. zn. 26 Cdo 2427/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Miroslavem Ferákem ve věci žalobce D. P. , V., zastoupeného JUDr. Petrem Novákem, advokátem se sídlem Polevsko 183, proti žalovanému A. K. , místem podnikání Liberec, Soukenné náměstí 121/1, zastoupenému JUDr. Antonínem Šmídkem, advokátem se sídlem Liberec I – Staré Město, Jestřábí 974/1, o zaplacení částky 131.720,86 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 53 C 3/2007, o dovoláních obou účastníků řízení proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 13. listopadu 2015, č. j. 29 Co 104/2015-277, takto:
I. Dovolání se odmítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (bývalý nájemce bytu) se domáhal, aby mu žalovaný (jako právní nástupce dřívějšího pronajímatele bytu) zaplatil částku 131.720,86 Kč z titulu úhrady nákladů vzniklých v souvislosti s úpravou bytu po odečtení odpisů podle čl. III. smlouvy o adaptaci, jíž uzavřel dne 20. října 1994 s městem Libercem jako právním předchůdcem žalovaného.
Okresní soud v Liberci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. června 2014, č. j. 53 C 3/2007-230, ve spojení s usnesením ze dne 6. srpna 2015, č. j. 53 C 3/2007-249, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 124.439,64 Kč s úrokem z prodlení z částky 131.532,66 Kč ve výši 2 % p. a. za období od 1. dubna 2004 do 15. dubna 2005, z částky 130.268,66 Kč ve výši 2 % p. a. za období od 16. dubna 2005 do 20. června 2005, z částky 124.439,64 Kč ve výši 2 % p. a. za období od 21. června 2005 do zaplacení (výrok I.), žalobu zamítl ohledně částky 7.281,22 Kč s úrokem z prodlení ve výši 2 % p. a. od 1. dubna 2004 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.) a o nákladech státu a o odměně znalce (výroky I. a II. doplňujícího usnesení).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. listopadu 2015, č. j. 29 Co 104/2015-277, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v části výroku I. ukládající žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 100.416,56 Kč s úrokem 2 % p. a. od 26. února 2014 do zaplacení; v části výroku I. ukládající žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 24.023,08 Kč s úrokem z prodlení od 26. února 2014 do zaplacení a úrok z prodlení z částky 131.532,66 Kč ve výši 2 % p. a. za období od 1. dubna 2004 do 15. dubna 2005, z částky 130.268,66 Kč ve výši 2 % p. a. za období od 16. dubna 2005 do 20. června 2005, z částky 124.439,64 Kč ve výši 2 % p. a. za období od 21. června 2005 do 25. února 2014, ho změnil tak, že žalobu v tomto ohledu zamítl (výrok I.). Současně ho změnil v nákladovém výroku III. (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení státu a účastníků (výroky III. a IV.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba účastníci řízení (zastoupeni advokátem) dovolání.
Bez ohledu na posléze uvedené pokládá Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací za potřebné – vzhledem k charakteru některých dovolacích námitek obsažených v dovoláních obou účastníků – výjimečně zdůraznit, že výtky mířící na zjištěný skutkový stav a případné vady řízení nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud (předseda senátu Nejvyššího soudu – §243f odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb./ – dále jen „o. s. ř.“) dovolání žalobce odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., přičemž tyto vady (nedostatky), pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, žalobce včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranil (§241b odst. 3 o. s. ř.). V této souvislosti nelze opomenout, že může-li být dovolání přípustné (jako v této věci) jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části). Z povahy věci vyplývá, že ohledně jedné právní otázky může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání (splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné). Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li ve vztahu k jedné (konkrétní) právní otázce provedeno označením (volbou) několika (více) v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání upravených v ustanovení §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14), jak to učinil žalobce konstatováním (nadto zcela obecným), že napadené rozhodnutí závisí „na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, z části má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“ . Okolnost, že dovolatel nesouhlasil s napadeným rozhodnutím proto, že určitá právní otázka měla být odvolacím soudem posouzena jinak (než jak byla posouzena v tomto rozhodnutí) a že tedy – jinými slovy řečeno – napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je již samotným dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 a 3 o. s. ř.; už proto nemůže být současně údajem o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Ve vztahu k dovolání žalovaného je pak zapotřebí konstatovat, že má-li být jeho dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. (jako v této věci) proto, že napadené rozhodnutí závisí – jak avizoval – na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání zřejmé nejen to, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde, nýbrž i to, od které "ustálené rozhodovací praxe" (rozuměno judikatury dovolacího soudu, kterou lze vymezit i pouhým slovním popisem bez uvedení konkrétní spisové značky či značek rozhodnutí dovolacího soudu – viz rozhodnutí Ústavního soudu České republiky z 18. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14, a z 21. ledna 2015, sp. zn. IV. ÚS 3530/14) se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tomuto požadavku však žalovaný nedostál. Z obsahu jeho dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) vyplývá, že sice nesouhlasil s právními názory, které soudy obou stupňů přijaly při posouzení žalobcova nároku na úhradu nákladů vzniklých v souvislosti s úpravou bytu po odečtení odpisů podle čl. III. smlouvy o adaptaci, jíž žalobce uzavřel dne 20. října 1994 s městem Libercem jako jeho právním předchůdcem, avšak již nespecifikoval „relevantní“ rozhodovací praxi, od níž se řešení daných otázek odchyluje. Na ni, a to ani ve smyslu jejího slovního popisu (viz výklad shora), nelze usuzovat ani z jeho úvahy, že odvolací soud postupoval „v rozporu s prioritou výkladu smluv, jejíž význam je zdůrazňován často v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu“ ; takto vyjádřená úvaha je příliš obecná a s přihlédnutím ke kontextu jeho dovolání až nepochopitelná, a proto z uvedeného (žalovaným použitého) sousloví nelze usuzovat na řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání.
Kromě toho žalovaného žádost (vztahující se rovněž k přípustnosti dovolání), aby „právní otázka zdůrazněná dovolacími důvody“ (kterou navíc nijak nespecifikoval) byla (dovolacím soudem) posouzena jinak, významově neodpovídá (ve smyslu §237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a z 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zmíněný předpoklad přípustnosti dovolání uvedený v §237 o. s. ř. (tj. dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak) míří totiž na situace, kdy Nejvyšší soud jako soud dovolací se má v řízení o dovolání odchýlit od (svého) právního názoru (právně aplikační úvahy) již vyjádřeného v jeho (dřívějším) rozhodnutí (prostřednictvím aktivace velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu postupem podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů /zákon o soudech a soudcích/, ve znění pozdějších předpisů), a nikoli od právního názoru odvolacího soudu vysloveného v napadeném rozhodnutí, jak se snad mylně domníval žalovaný.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání žalovaného rovněž podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. října 2016
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu