ECLI:CZ:NS:2016:26.CDO.4447.2015.1
sp. zn. 26 Cdo 4447/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyň a) D. S. , b) MVDr. J. S., zastoupených JUDr. Jitkou Zemanovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Prosecká 527/24, proti žalovaným 1. B. G. , a 2. L. G., zastoupeným Mgr. Radovanem Hrubým, advokátem se sídlem v Praze 1, Petrská 1136/12, o zaplacení částky 275.551,09 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 663/2008, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. června 2015, č. j. 39 Co 128/2015-490, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyním na náhradě nákladů dovolacího řízení 9.228 Kč k rukám JUDr. Jitky Zemanové, advokátky se sídlem v Praze 8, Prosecká 527/24, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalovaní napadli dovoláním rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2015, č. j. 39 Co 128/2015-490, v části, v níž potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 2. 2015, č. j. 16 C 663/2008-458, kterým bylo žalovaným uloženo zaplatit žalobkyním společně a nerozdílně částku 111.340,76 Kč s poplatky z prodlení a bylo rozhodnuto o nákladech řízení účastníků a státu, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Dovolání žalovaných není podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „o. s. ř.“ (čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), přípustné, neboť odvolací soud posoudil otázku aplikace §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, a možného odepření požadavku na zaplacení dlužného nájemného a poplatku z prodlení pro rozpor s dobrými mravy v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2670/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 26 Cdo 4780/2014, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. I. ÚS 2886/2015, odmítl) a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) přihlédl ke všem zjištěným skutečnostem, a to jak na straně dovolatelů, tak na straně žalobkyň, vycházel přitom z konkrétních zjištění učiněných v dané věci a jeho úvaha není ani zjevně nepřiměřená.
Dovolatelé sice napadli dovoláním i výroky rozsudku odvolacího soudu, kterými rozhodl o nákladech řízení, avšak tyto výroky napadají zjevně jen proto, že jde o výroky akcesorické. Dovolání v této části totiž neobsahuje žádné odůvodnění, ani údaj o tom, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237-238a o. s. ř.), jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. září 2016
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu