ECLI:CZ:NS:2016:26.CDO.4978.2015.1
sp. zn. 26 Cdo 4978/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce S. L. , J., zastoupeného JUDr. Jiřím Svobodou, advokátem se sídlem Praha 6 – Dejvice, Stavitelská 1099/6, proti žalovaným 1/ AirFlats Avenium a.s., se sídlem Praha 7 – Holešovice, Na Maninách 1092/20, IČO: 28221044, a 2/ AiResidence a.s. , se sídlem Praha 7, V háji 15, IČO: 25745841, zastoupeným JUDr. Miroslavem Mikou, advokátem se sídlem Praha 1 – Staré Město, Národní 365/43, o zaplacení částky 896.132,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 501/2009, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. června 2015, č. j. 21 Co 157/2015-108, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalované jsou povinny zaplatit společně a nerozdílně žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14.762,- Kč k rukám JUDr. Jiřího Svobody, advokáta se sídlem Praha 6 – Dejvice, Stavitelská 1099/6, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalované zaplatily částku 896.132,- Kč s příslušenstvím (v podobě úroků z prodlení) z titulu bezdůvodného obohacení, které jim vzniklo poskytnutím peněžitého plnění na základě neplatné smlouvy o smlouvě budoucí kupní ze dne 23. prosince 2007 týkající se úplatného převodu bytové jednotky (která měla teprve v budoucnu vzniknout) a jejího dodatku č. 1 ze dne 14. dubna 2008 (dále jen „smlouva o smlouvě budoucí“). Návrh odůvodnil tvrzením, že smlouva o smlouvě budoucí je absolutně neplatná, neboť neobsahuje označení budovy nebo domu údaji podle katastru nemovitostí, konkrétní vymezení společných částí domu včetně určení, které části domu jsou společné vlastníkům jen některých jednotek, konkrétní stanovení spoluvlastnického podílu vlastníka jednotky na společných částech domu, které jsou společné vlastníkům jen některých jednotek, jednoznačné označení pozemku, který je předmětem převodu vlastnictví nebo předmětem jiných práv, údaji podle katastru nemovitostí, konkrétní rozsah práv a závazků týkající se domu nebo jeho společných částí a ani práva k pozemku, která přecházejí z dosavadního vlastníka budovy na vlastníka jednotky.
Obvodní soud pro Prahu 7 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. října 2014, č. j. 10 C 501/2009-75, žalobě vyhověl a uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci rozsudku částku 896.132,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení s tím, že plněním jedné ze žalovaných zaniká v tomto rozsahu povinnost druhé žalované; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. června 2015, č. j. 21 Co 157/2015-108, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací shledal, že dovolání žalovaných (dovolatelek) proti rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalobce prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil, není přípustné podle §237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb./ – dále opět jen „o. s. ř.“), neboť napadený rozsudek je ve svých důsledcích odrazem ustálené rozhodovací praxe, s níž se dovolací soud ztotožňuje i v posuzovaném případě a od níž nemá důvod se odchýlit ani přes v tomto směru uplatněné dovolací námitky. Při řešení účinně nastolené otázky neplatnosti smlouvy o smlouvě budoucí proto, že neobsahuje všechny náležitosti (budoucí, realizační) smlouvy o převodu vlastnictví bytové jednotky vypočtené v ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „zákon č. 72/1994 Sb.“), totiž odvolací soud důsledně vycházel z názorů, jež ve vztahu k této otázce zaujal Nejvyšší soud v rozhodnutích z 22. května 2002, sp. zn. 28 Cdo 859/2002, uveřejněném pod č. C 1224 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, z 31. května 2012, sp. zn. 33 Cdo 1407/2010, a z 9. ledna 2013, sp. zn. 28 Cdo 1556/2012 (ústavní stížnosti podané proti citovaným rozhodnutím odmítl Ústavní soud České republiky usneseními z 23. srpna 2012, sp. zn. IV. ÚS 3230/2012, a z 11. dubna 2013, sp. zn. III. ÚS 1013/2013), z 28. května 2014, sp. zn. 26 Cdo 1740/2012, z 19. června 2014, sp. zn. 29 Cdo 3321/2012, a z 20. října 2015, sp. zn. 26 Cdo 1657/2015. Nad rámec řečeného lze jen dodat, že na požadavku, aby smlouva o budoucí smlouvě o (prvním) převodu bytové jednotky obsahovala všechny náležitosti uvedené v §6 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., je nutno trvat i proto, že soud nemůže svým výkladem již učiněný projev vůle doplňovat, měnit či dokonce nahrazovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 18. prosince 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, uveřejněný pod č. C 1627 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). To platí i tehdy, jestliže obsahem projevu vůle byl závazek jednajících osob uzavřít do dohodnuté doby smlouvu (smluvní přímus). V řízení o žalobě na splnění kontraktační povinnosti (§80 písm. b/ o. s. ř.) totiž může soud svým rozhodnutím podle §161 odst. 3 o. s. ř. nahradit pouze chybějící akceptační prohlášení účastníka, který je nečinný nebo neochotný realizační smlouvu uzavřít; není však oprávněn napravovat případné nedostatky dříve dohodnutého obsahu budoucí smlouvy. Slib, jímž na sebe jednající osoby vzaly závazek uzavřít do dohodnuté doby určitou smlouvu, aniž se přitom dohodly na jejím minimálním (nezbytném) obsahu (jejích podstatných náležitostech), tudíž nelze uznat za právně závazný (platný). Uznání právní závaznosti smluvního přímusu, jehož splnění nelze na nečinné (neochotné) straně vynutit soudní cestou tak, aby vyústilo ve vznik platné (právně závazné) smlouvy, totiž postrádá jakýkoli smysl (srov. již citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2015, sp. zn. 26 Cdo 1657/2015).
Nejvyšší soud ovšem současně ani nepřehlédl, že Ústavní soud České republiky v nálezu ze dne 26. ledna 2016, sp. zn. II. ÚS 2124/14, přijal odlišný právní názor ohledně otázky platnosti smlouvy o smlouvě budoucí uzavřené v obdobné věci. Byť by otázka platnosti takové smlouvy měla být zásadně posuzována stejným způsobem, nelze ztratit ze zřetele, že uvedený závěr byl přijat v řízení o jiném předmětu a po zohlednění diametrálně odlišných skutkových okolností. Předmětem řízení v této věci byl nárok žalobců, kteří již uzavřeli realizační kupní smlouvu, na jejímž základě se stali vlastníky bytové jednotky a v ní konkrétně vymezeného podílu na společných částech bytového domu, na zaplacení smluvní pokuty sjednané ve smlouvě o smlouvě budoucí pro případ opožděně uskutečněného převodu. Naproti tomu předmětem řízení v projednávané věci, v níž realizační smlouva dosud uzavřena nebyla (ačkoliv k jejímu uzavření byl žalobce vyzván dopisy budoucího prodávajícího z 22. dubna 2009 a z 12. června 2009, avšak dopisem z 18. srpna 2009 budoucímu prodávajícímu sdělil, že smlouva o smlouvě budoucí je neplatná a požádal o vydání bezdůvodného obohacení), je nárok na vrácení peněžitého plnění (z titulu bezdůvodného obohacení), které žalobce poskytl žalovaným na základě smlouvy o smlouvě budoucí. V posuzovaném případě tak nelze při úvaze o platnosti smlouvy o smlouvě budoucí zohlednit následné chování smluvních stran v podobě uzavření realizační smlouvy, na jejímž základě bylo převedeno vlastnické právo k bytové jednotce a k podílu na společných částech bytového domu, jak v citovaném nálezu naznačil Ústavní soud; zejména z tohoto důvodu jsou uvedené závěry pro danou věc nevyužitelné.
Ve vztahu k další dovoláním nastolené otázce, tj. otázce aplikace ustanovení §3030 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), schází v dovolání náležité vylíčení údaje o tom, v čem dovolatelky spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a o. s. ř.). Tato situace dovolacímu soudu znemožňuje, aby se uvedenou otázkou mohl blíže zabývat (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Navíc odvolací soud žádný právní závěr s odkazem na citované ustanovení neučinil, a proto dovolací soud nemůže přezkoumávat neexistující právní názor. Kromě toho přechodné ustanovení §3030 o. z. nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost ustanovení §1 až 14 o. z. na dříve (do 31. prosince 2013) vzniklé právní vztahy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. června 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněný pod č. 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
S přihlédnutím k řečenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., a proto je dovolací soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinné dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 21. dubna 2016
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu