ECLI:CZ:NS:2016:26.CDO.5492.2015.1
sp. zn. 26 Cdo 5492/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce hlavního města Prahy , se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Mariánské náměstí 2/2, IČO 00064581, zastoupeného prof. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Rybná 678/9, proti žalované euroAWK s. r. o. , se sídlem v Praze 10 – Vršovicích, Konopišťská 739/16, IČO 43965717, zastoupené JUDr. Ondřejem Rathouským, advokátem se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Ovocný trh 1096/8, o vyklizení nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 42 C 130/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. února 2015, č. j. 28 Co 421/2014-506, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.800 Kč k rukám prof. JUDr. Jana Kříže, CSc., advokáta se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Rybná 678/9, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 18. 2. 2015, č. j. 28 Co 421/2014-506, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (soud prvního stupně) ze dne 20. 8. 2013, č. j. 42 C 130/2010-445, v části, v níž zamítl žalobu na vyklizení a odstranění velkoplošných reklamních zařízení a staveb pro reklamu z pozemku parcelní číslo 1933/1 v k. ú. B., obec hl. m. P., ve zbývající části ho změnil tak, že žalované uložil povinnost vyklidit a odstranit všechna velkoplošná reklamní zařízení a stavby pro reklamu z dalších - tam specifikovaných pozemků žalobce, a to do patnácti dnů od právní moci rozsudku (dále též jen „měnící výrok“), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Měnící výrok rozsudku odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním (dovolatelka sice uvádí, že napadá rozsudek v „celém rozsahu“, podle obsahu však napadá jen měnící výrok), které není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „o. s. ř.“ (čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), neboť odvolací soud posoudil všechny rozhodné právní otázky v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby tyto otázky byly posouzeny jinak.
K otázce posouzení platnosti nájemní smlouvy z hlediska určitosti vymezení předmětu nájmu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 26 Cdo 3244/2012, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2946/2012, proti nimž byly podány ústavní stížnosti, které Ústavní soud odmítl usneseními ze dne 4. 7. 2013, sp. zn. III. ÚS 1594/2013, a ze dne 25. 7. 2013, sp. zn. III. ÚS 2121/2013, a týkají se typově obdobných věcí, jimiž byla řešena otázka (ne)platnosti obdobné nájemní smlouvy.
V souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 926/2002) je i závěr odvolacího soudu, že výkon práva žalobce není v rozporu s dobrými mravy. Při aplikaci §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (z něhož je třeba i nadále vycházet – viz §3028 odst. 1, 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), přihlédl ke všem zjištěným skutečnostem, a to jak na straně dovolatelky, tak i na straně žalobce, vycházel přitom z konkrétních zjištění učiněných v dané věci a jeho úvaha není zjevně nepřiměřená. Možnou aplikací §1 až 14 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), na dříve (do 31. 12. 2013) vzniklé právní vztahy (poměry), se Nejvyšší soud již zabýval při výkladu přechodného ustanovení §3030 o. z. v rozsudku ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněném pod číslem 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž formuloval a odůvodnil závěr, že toto ustanovení nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost ustanovení §1 až 14 o. z.
Námitkami, jimiž zpochybňuje správnost skutkových zjištění (týkajících se obsahu vůle účastníků a jejího výkladu) a namítá, že řízení u soudů obou stupňů bylo postiženo vadami, navíc dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O návrhu na odklad vykonatelnosti, který neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 26. dubna 2016
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu