ECLI:CZ:NS:2016:26.CDO.5672.2015.1
sp. zn. 26 Cdo 5672/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce Ing. J. S. , B., zastoupeného Mgr. Ing. Josefem Cardou, advokátem se sídlem v Brně – městě, Jakubské náměstí 109/1, proti žalovanému Zemědělsko – obchodnímu družstvu Haná "v likvidaci" , se sídlem v Horní Moštěnici, okr. Přerov, IČO: 00149128, o zaplacení částky 601.107,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 11 C 440/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 29. června 2005, č. j. 40 Co 645/2003-210, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 29. června 2005, č. j. 40 Co 645/2003-210, v části měnícího výroku II., pokud jím byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 544.460,- Kč s 15 % úrokem z prodlení od 17. listopadu 1999 do zaplacení, a v nákladových výrocích III. a IV., se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení; jinak se dovolání zamítá .
Odůvodnění:
K odvolání původní žalobkyně M. S. (dále jen „původní žalobkyně“) a žalovaného Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 5. dubna 2001, č. j. 40 Co 966/97-111, zrušil v pořadí první (zamítavý) rozsudek Okresního soudu v Přerově (dále též jen „soud prvního stupně“) ze dne 5. června 1997, č. j. 11 C 440/95-58, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Poté původní žalobkyně změnila (viz protokol o jednání soudu prvního stupně na č. l. 123 a 124 spisu) se souhlasem soudu prvního stupně žalobu tak, že se napříště domáhala zaplacení částky 601.107,- Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení) z titulu vypořádání dalšího majetkového podílu z transformace žalovaného družstva podle §13 odst. 3 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 42/1992 Sb.“).
Následně soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. prosince 2001, č. j. 11 C 440/95-34, (změněné) žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit původní žalobkyni částku 601.107,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Z provedených důkazů zjistil následující skutkový stav. Původní žalobkyně byla zařazena do registru členů a oprávněných osob ze dne 11. prosince 1992 na základě transformačního projektu žalovaného (dříve jednajícího pod obchodní firmou Zemědělské družstvo "Haná" – dále jen „družstvo“) a v souvislosti s transformací družstva podle zákona č. 42/1992 Sb. jí byl vypočten základní podíl ve výši 446.500,- Kč, představovaný nároky podle §20 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“), jenž sestával z náhrady za živý inventář v částce 291.098,- Kč, za mrtvý inventář v částce 127.910,- Kč, za osiva v částce 5.335,- Kč, za krmiva v částce 36.134,- Kč a za hnojiva v částce 8.928,- Kč, přičemž z náhrady byla odečtena částka 22.905,- Kč, která měla být za inventář vyplacena již v minulosti. Vedle toho byl původní žalobkyni vypočten další majetkový podíl, a to nejprve ve výši 448.928,- Kč a po upozornění na nedostatky výpočtu ve výši 499.606,- Kč, sestávající z částky 263.906,- Kč za převzatou či užívanou půdu o výměře 13,77 ha a 2,8087 ha, z částky 203.470,- Kč za ostatní majetek převzatý družstvem v hodnotě (určené podle cen platných ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb.) 446.500,- Kč a z částky 32.230,- Kč za sedmadvacet let odpracovaných v družstvu. V rámci opravy (navýšení) výpočtu však družstvo neuznalo veškeré (uplatněné) nároky původní žalobkyně a tudíž v opraveném výpočtu nezohlednilo požadavek na navýšení dalšího majetkového podílu o částku 54.259,- Kč za převzatou půdu o výměře 3,4086 ha v k. ú. B. (dále jen „půda v k. ú. B.“), jež byla rozhodnutím Okresního národního výboru v Přerově ze dne 8. července 1976, č. j. Zem-1948/609/699/76-Bř, vydaným podle §11 zákona č. 123/1975 Sb., převedena do užívání organizace lesního hospodářství Vojenské lesy a statky Lipník nad Bečvou (která ji prokazatelně užívala ještě dne 1. ledna 1993), dále o částku 438.827,- Kč za převzaté hospodářské budovy (stáj, kůlnu a stodolu) v hodnotě (opět určené podle cen platných ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb.) 940.070,- Kč (dále jen „hospodářské budovy“), jež družstvo přestalo fakticky užívat nejpozději v roce 1984, a za vnesený inventář v hodnotě 22.905,- Kč, jenž měl být proplacen v minulosti (což se však podle soudu prvního stupně nepodařilo žalovanému v řízení prokázat), a konečně o částku 2.388,- Kč za dvě léta (konkrétně za období od 31. srpna 1950 do 30. září 1952) odpracovaná v JZD Bochoř, jehož je družstvo právním nástupcem. Původní žalobkyně vstoupila do družstva spolu se svým manželem v roce 1957 (poté, co byli od roku 1950 členy JZD Bochoř, z něhož byli vyloučeni v roce 1952). Při vstupu do družstva do něj vnesli mimo jiné i půdu v k. ú. Bochoř a hospodářské budovy, o čemž byl sepsán zápis č. 58 ze dne 2. prosince 1957. Původní žalobkyně byla členkou družstva až do roku 1992, kdy byla z družstva vyloučena rozhodnutím jeho představenstva z 15. září téhož roku. Družstvo jí přitom do současné doby uhradilo na další majetkový podíl částku 393.973,- Kč.
Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že původní žalobkyně byla ve vztahu k družstvu oprávněnou osobou podle §14 písm. a/ i b/ zákona č. 42/1992 Sb. Poté – s odkazem na ustanovení §17 citovaného zákona – rovněž dovodil, že původní výpočet jejího dalšího majetkového podílu měl být při opravě navýšen i o nároky, které družstvo neuznalo za oprávněné, a že tedy celková výše tohoto podílu ve skutečnosti činí 995.080,- Kč. Uzavřel, že jestliže jí družstvo dosud zaplatilo na další majetkový podíl z transformace pouze částku 393.973,- Kč, je důvodný žalobní požadavek na vypořádání (uhrazení peněžního ekvivalentu) jeho zbývající hodnoty ve výši 601.107,- Kč. Proto žalobě v plném rozsahu vyhověl.
Proti citovanému rozsudku podal žalovaný včasné odvolání.
Protože v průběhu odvolacího řízení, konkrétně dne 9. srpna 2002, původní žalobkyně zemřela, odvolací soud nejprve usnesením ze dne 24. března 2005, č. j. 40 Co 645/2003-174, rozhodl tak, že namísto ní bude v řízení pokračováno s jejími dědici, a to pozůstalými syny Ing. J. S. (dále též jen „žalobce“) a J. S. Poté rozsudkem ze dne 29. června 2005, č. j. 40 Co 645/2003-210, zastavil – v důsledku částečného zpětvzetí odvolání – odvolací řízení ohledně částky 2.388,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení (výrok I.), změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu na zaplacení (zbývající) částky 598.719,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení (výrok II. – dále též jen „měnící výrok“), a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (výroky III. a IV.).
Odvolací soud vzal oproti soudu prvního stupně z provedených důkazů za zjištěno, že družstvo skutečně v minulosti původní žalobkyni vyplatilo za vnesený inventář náhradu v částce 22.905,- Kč. Současně zjistil, že Okresní soud v Přerově pravomocným usnesením ze dne 12. května 2005, č. j. D 133/2004-77, schválil dohodu o vypořádání dědictví po zůstavitelce (původní žalobkyni), podle níž žalobce (syn původní žalobkyně) nabyl mimo jiné práva a povinnosti, která jsou předmětem řízení v souzené věci. Jinak se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a za správné pokládal rovněž právní názory, že původní žalobkyně byla ve vztahu k družstvu oprávněnou osobou podle §14 písm. a/ i b/ zákona č. 42/1992 Sb. a že je oprávněný požadavek na navýšení jejího dalšího majetkového podílu z transformace o částku 2.388,- Kč za dvě léta odpracovaná v JZD Bochoř. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dovodil, že ostatní uplatněné požadavky již nejsou opodstatněné. V této souvislosti předně konstatoval, že možnost podřazení určitého majetku oprávněné osoby pod kritéria rozhodná pro stanovení dalších majetkových podílů, jež jsou upravena v §17 písm. a/ a c/ zákona č. 42/1992 Sb., předpokládá, že družstvo dotčený majetek doposud užívá nebo jej alespoň užívalo ke dni účinnosti zákona č. 162/1990 Sb., tedy k 15. květnu 1990. Podle něj tak v tomto případě nebylo možné zahrnout pod uvedená kritéria půdu v k. ú. B. ani hospodářské budovy, neboť – podle zjištěného skutkového stavu – tento majetek družstvo přestalo užívat ještě před nabytím účinnosti posléze zmíněného zákona. Vzhledem k tomu považoval za správné, že uvedený majetek nebyl zohledněn při stanovení dalšího majetkového podílu původní žalobkyně z transformace družstva (§9 odst. 7 zákona č. 42/1992 Sb.). Dodal, že zároveň družstvo při výpočtu tohoto podílu důvodně nezahrnulo do kritéria stanoveného v §17 písm. c/ zákona č. 42/1992 Sb. ani vnesený inventář v hodnotě 22.905,- Kč, jelikož tento vnos byl prokazatelně proplacen již v minulosti. Za této situace dospěl k závěru, že další majetkový podíl z transformace družstva, jejž měl žalobce zdědit po původní žalobkyni (zemřelé matce), byl podle obsahu spisu zcela vypořádán „částečným plněním žalovaného“ . Současně shledal, že J. S. nebyl od svého vstupu do řízení v daném sporu aktivně věcně legitimován, neboť práva a povinnosti, jež tvoří jeho předmět, nabyl v dědickém řízení po původní žalobkyni výhradně žalobce. Z vyložených důvodů vyhovující rozsudek soudu prvního stupně změnil (v rozsahu předmětu odvolacího řízení nedotčeného částečným zpětvzetím odvolání) tak, že ohledně částky 598.719,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o.s.ř.”). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b/ a odst. 3 o.s.ř. V dovolání předně namítl, že měnícím výrokem odvolací soud zamítl žalobu i ohledně částky 105.633,- Kč (s příslušenstvím), ačkoli družstvo opraveným výpočtem stanovilo původní žalobkyni další majetkový podíl z transformace ve výši 499.606,- Kč a na jeho vypořádání do současné doby poskytlo pouze částku 393.973,- Kč. Z toho dovozoval, že v uvedeném rozsahu vychází napadené rozhodnutí ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Ve vztahu ke zbývající části měnícího výroku pak odvolacímu soudu vytkl, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V této souvislosti zejména vyjádřil přesvědčení, že jak půda v k. ú. B., tak hospodářské budovy, splňovaly podmínky pro podřazení pod kritéria rozhodná pro stanovení dalších majetkových podílů upravená v ustanoveních §17 písm. a/ (v případě půdy v k. ú. B.) a c/ (v případě hospodářských budov) zákona č. 42/1992 Sb. Podle jeho názoru totiž k tomu, aby mohl být určitý majetek oprávněné osoby zohledněn při výpočtu dalšího majetkového podílu, plně dostačuje, a to z pohledu obou citovaných ustanovení, že daný majetek družstvo „převzalo“; stalo-li se tak, není již podstatné, zda ho – vedle toho – také užívá či užívalo ke dni účinnosti zákona č. 162/1990 Sb. (k 15. květnu 1990). Podotkl, že splnění podmínky „převzetí“ majetku oprávněné osoby ze strany družstva bylo v řízení prokázáno jak ohledně půdy v k. ú. B., tak ohledně hospodářských budov. Měl navíc za to, že pro podřazení tzv. ostatního převzatého majetku, k němuž náleží též hospodářské budovy, pod kritérium normované ustanovením §17 písm. c/ zákona č. 42/1992 Sb., ani nemůže být významné, zda jej družstvo užívá či užívalo ke dni 15. května 1990. Podle jeho názoru je tomu tak proto, že tento majetek tvořil – kromě hospodářských budov – také živý a mrtvý inventář, osiva, hnojiva, krmiva apod., tj. vnosy, které družstvo stěží užívalo ještě k uvedenému datu; i přesto však hodnotu těchto vnosů zahrnulo při výpočtu dalšího majetkového podílu mezi ostatní majetek ve smyslu citovaného ustanovení. Konečně dovolatel nesouhlasil ani s názorem, že při výpočtu dalšího majetkového podílu podle kritéria stanoveného v §17 písm. c/ zákona č. 42/1992 Sb. nelze do hodnoty ostatního majetku zahrnout již proplacené vnosy (v tomto případě v hodnotě 22.905,- Kč). Zde se domníval, že při dělení čistého jmění na majetkové podíly podle uvedeného kritéria je naopak zapotřebí zohlednit bez dalšího veškerý majetek oprávněných osob převzatý družstvem, tedy bez ohledu na v minulosti vyplacené náhrady, jelikož v uvedených souvislostech nemá odpočet hodnoty proplacených vnosů od celkové hodnoty ostatního majetku oporu v zákoně. Mimo rámec řečeného (tzv. „pro úplnost“) současně upozornil, že tvrzení o tom, že za inventář byla původní žalobkyni v minulosti vyplacena částka 22.905,- Kč, družstvo prokazovalo v řízení pouze listinným důkazem (výpisem z registru členů a oprávněných osob), jejž si samo vyhotovilo s využitím počítačového programu. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 29. června 2005, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srov. čl. II. body 2 a 3 přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalobce (dovolatele) projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť –s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) – směřuje proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. (existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Dovolací soud dospěl k závěru, že posléze uvedenou vadou je řízení v dané věci postiženo. Dovolatel totiž namítl, že odvolací soud zamítl změněnou žalobu i v rozsahu částky 105.633,- Kč (s příslušenstvím), ačkoli družstvo opraveným výpočtem stanovilo jeho matce další majetkový podíl z transformace ve výši 499.606,- Kč a na jeho vypořádání do současné doby zaplatilo toliko částku 393.973,- Kč. Byť uvedenou námitku klasifikoval jako dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., z obsahového hlediska je podřaditelná pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (viz posléze uvedený výklad).
V posuzované věci odvolací soud nikterak nezpochybnil opravený výpočet dovolatelem zděděného dalšího majetkového podílu z transformace družstva v tom směru, že by shledal jakýkoli důvod pro jeho snížení pod družstvem stanovenou částku 499.606,- Kč. Naopak dovodil, že takto vypočtený majetkový podíl je třeba ještě navýšit o částku 2.388,- Kč za dvě léta odpracovaná původní žalobkyní v JZD Bochoř. Přitom součástí zjištěného skutkového stavu bylo rovněž zjištění, že družstvo zatím poskytlo na jeho vypořádání pouze částku 393.973,- Kč. Z logiky věci tudíž vyplývá, že právní závěr, že dotčený majetkový podíl byl podle obsahu spisu již zcela vypořádán „částečným plněním žalovaného“ , nutně musí vycházet ještě z jiných, v odůvodnění napadeného rozsudku neuvedených okolností (nestačí, že tyto okolnosti snad lze seznat „z obsahu spisu“). Za této situace je však měnící výrok rozsudku odvolacího soudu nepřezkoumatelný v části, jíž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 105.633,- Kč s příslušenstvím (ohledně částky 2.388,- Kč s příslušenstvím bylo odvolací řízení zastaveno a potud tedy nabyl právní moci vyhovující rozsudek soudu prvního stupně); v této části totiž odůvodnění napadeného rozhodnutí nesplňuje požadavky, jež vyplývají z přiměřené aplikace ustanovení §157 odst. 2 o.s.ř. (§211 o.s.ř.), což bylo – podle obsahu dovolání – dovolateli na újmu (proto, že v uvedeném rozsahu mu bylo znemožněno smysluplně zpochybnit rozhodnutí odvolacího soudu prostřednictvím dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. b/ a odst. 3 o.s.ř.).
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Na tomto místě je důležité připomenout, že v ustálené soudní praxi nebyl zaznamenán odklon od názoru, že výpočet majetkového podílu podle §9 odst. 7 zákona č. 42/1992 Sb. má pouze pořádkovou povahu. Je-li výpočet majetkového podílu provedený družstvem nesprávný, může se oprávněná osoba domáhat opravy výpočtu u družstva a nebude-li jí vyhověno, může se dovolat soudní ochrany (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 21. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 777/97, uveřejněný pod č. 1/99 časopisu soudní judikatura, a z 9. února 2011, sp. zn. 31 Cdo 814/2010, uveřejněný pod č. 93/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle §2 odst. 1 zákona č. 42/1992 Sb. vypořádání majetkových účastí členů a jiných oprávněných osob na majetku družstev provedou všechna družstva vzniklá před účinností tohoto zákona (tj. před 28. lednem 1992) podle transformačního projektu. Ustanovení §9 odst. 5 uvedeného zákona pak určuje, jaké údaje musí transformační projekt obsahovat, přičemž mezi tyto údaje řadí též kritéria pro výpočet majetkových podílů členů a jiných oprávněných osob, která jsou závazně stanovena v souladu s částí třetí a čtvrtou téhož zákona (viz písm. g/ citovaného ustanovení). K tomu lze dodat, že závaznost schváleného transformačního projektu pro oprávněné osoby a orgány družstva (§2 odst. 2 zákona č. 42/1992 Sb.) nevylučuje soudní přezkum, zda kritéria pro výpočet majetkových podílů určená v části třetí a čtvrté zákona č. 42/1992 Sb. nebyla do schváleného transformačního projektu převzata chybně (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu z 9. února 2011, sp. zn. 31 Cdo 814/2010, uveřejněný pod č. 93/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zbývá dodat, že „zemědělská družstva“ jsou upravena v části třetí zmíněného zákona a kritéria pro určení majetkových podílů oprávněných osob jsou zde stanovena v §17.
Podle §17 zákona č. 42/1992 Sb. čisté jmění družstva po odpočtu částek uvedených v §7 odst. 2 a 3 bude v transformačním projektu rozděleno na majetkové podíly podle těchto kritérií: a/ 50 % podle výměry půdy, kterou družstvo převzalo nebo užívalo ke dni účinnosti zákona č. 162/1990 Sb., nebo užívá, b/ 20 % podle počtu odpracovaných let v družstvu, c/ 30 % podle hodnoty ostatního majetku, převzatého družstvem v cenách platných ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb.
V projednávaném případě je spornou především otázka, zda podmínkou pro zahrnutí půdy a ostatního majetku oprávněné osoby pod kritéria uvedená v §17 písm. a/ (v případě půdy) a c/ (v případě ostatního majetku) zákona č. 42/1992 Sb. je okolnost, že družstvo tento majetek užívá nebo alespoň užívalo k 15. květnu 1990 (ke dni účinnosti zákona č. 162/1990 Sb.), nebo postačí již jeho samotné převzetí družstvem.
Rozsah pojmu „převzetí“ je poměrně široký a je nutno jím rozumět nejen případy, kdy původní vlastník pozbyl svého vlastnického práva, nýbrž i případy, kdy holé vlastnické právo zůstalo zachováno, ale vlastník byl zbaven možnosti svůj majetek užívat. Pokud tedy ustanovení §17 zákona č. 42/1992 Sb. používá – vedle pojmu převzetí – také výrazu „užívání“, lze to smysluplně interpretovat pouze tak, že zákon zde sleduje vyjmout posléze uvedenou skupinu případů z obecné kategorie převzatého majetku, a to s cílem přiznat jí relevanci pro výpočet dalších majetkových podílů z transformace pouze za předpokladu, že družstvo, které převzalo majetek oprávněných osob do užívání, jej doposud užívá nebo alespoň užívalo k 15. květnu 1990. V této souvislosti je však zapotřebí zdůraznit, že citované ustanovení klade uvedenou podmínku pouze na majetek tvořený půdou a nikoli též na ostatní majetek převzatý družstvem před nabytím účinnosti zákona č. 162/1990 Sb., jak se mylně domníval odvolací soud. Zbývá dodat, že termínem „užívání“ přitom nemíří na obecný význam toho slova (čerpání užitných vlastností věci), nýbrž má na zřeteli zvláštní užívací tituly (práva) upravené v dřívějších právních předpisech (viz následující výklad).
Uvedené teze se v poměrech posuzované věci prosadí následovně. V důsledku vstupu původní žalobkyně a jejího manžela do družstva v prosinci 1957 byly veškeré jejich pozemky, tedy i půda v k. ú. B., sdruženy ke společnému družstevnímu hospodaření, což znamenalo úplné omezení práv vlastníka při zachování toliko tzv. holého vlastnictví (srov. čl. 2 odst. 1 tehdy účinných Vzorových stanov jednotných zemědělských družstev z 24. března 1957, uveřejněných pod č. 98/1957 Úředního listu – dále jen „Vzorové stanovy“). K takto sdruženým pozemkům pak družstvu náleželo specifické užívací právo, které se později označovalo jako právo družstevního užívání (viz §24 zákona č. 49/1959 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a §37 a násl. zákona č. 122/1975 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Užívací právo družstva k půdě v k. ú. B. však dodatečně přešlo na jinou tehdejší organizaci (Vojenské lesy a statky Lipník nad Bečvou) na základě rozhodnutí Okresního národního výboru v Přerově z 8. července 1976, č. j. Zem-1948/609/699/76-Bř, vydaného postupem podle §11 zákona č. 123/1975 Sb. (podle první věty citovaného ustanovení platilo, že je-li v celospolečenském zájmu, aby se právo užívání převedlo na jinou zemědělskou organizaci, a zemědělské organizace se o tomto převodu nedohodnou, rozhodne o přechodu práva užívání okresní národní výbor po vyjádření příslušného orgánu státního hospodářského řízení zemědělství). Jelikož zmíněné rozhodnutí zjevně nepředstavuje tzv. paakt (akt nicotný /nulitní/ – k tomu viz rozsudky Nejvyššího soudu z 26. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, a ze 17. prosince 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, uveřejněné pod č. 9/1999 a 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), je nutno z něj vycházet a dovodit, že v důsledku předchozího odnětí práva družstevního užívání družstvo nemělo půdu v k. ú. B. v užívání ke dni 15. května 1990 (ke dni účinnosti zákona č. 162/1990 Sb.). Výměru této půdy proto skutečně nebylo možné zohlednit při výpočtu dalšího majetkového podílu podle kritéria stanoveného v §17 písm. a/ zákona č. 42/1992 Sb., jak správně dovodil odvolací soud. Naproti tomu však nelze souhlasit s jeho názorem, že v daném výpočtu stejně tak nebylo možné zohlednit ani hodnotu hospodářských budov, neboť je družstvo přestalo fakticky užívat nejpozději v roce 1984. Předně hospodářské budovy patří mezi tzv. ostatní majetek ve smyslu §17 písm. c/ zákona č. 42/1992 Sb., na nějž zákon neklade podmínku trvání jeho užívání (navíc nikoli „faktického“, jak uvažoval odvolací soud, nýbrž „titulárního“) družstvem alespoň ke dni účinnosti zákona č. 162/1990 Sb. Nadto v tomto případě, kdy byly hospodářské budovy vneseny do družstva jeho členem (resp. členy), to ani není dobře možné, neboť takto odevzdaný majetek se nenacházel v „pouhém“ družstevním užívání, nýbrž přecházel do vlastnictví družstva (byť v době, kdy byly hospodářské budovy odevzdány do společného hospodaření družstva /tj. v prosinci 1957/, tehdy účinné právní předpisy takový důsledek výslovně nestanovily /k tomu viz zejména Vzorové stanovy/, nelze v této souvislosti odhlédnout od toho, co bylo následně – za trvání členství dovolatelovy matky v družstvu – zakotveno v později vydaných právních předpisech regulujících zemědělské družstevnictví, tj. zejména v §25 zákona č. 49/1959 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a v §44 zákona č. 122/1975 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Z uvedeného vyplývá, že ohledně dovolatelova nároku na vypořádání (zděděného) dalšího majetkového podílu původní žalobkyně za hospodářské budovy převzaté družstvem, spočívá napadené rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci.
Zbývá uvážit, zda je správný právní názor, že při výpočtu dalšího majetkového podílu podle kritéria stanoveného v §17 písm. c/ zákona č. 42/1992 Sb. nelze do hodnoty ostatního majetku zahrnout již proplacené vnosy (zde v hodnotě 22.905,- Kč).
Z dikce §7 odst. 1 ve spojení s 16 písm. b/ zákona č. 42/1992 Sb. vyplývá, že při výpočtu dalších majetkových podílů z transformace družstva se náhrady za vnesený inventář vyplacené v minulosti (proplacené vnosy) zohlední při vymezení tzv. čistého jmění družstva, avšak z žádného ustanovení citovaného zákona nelze dovodit, že takto proplacené náhrady se mají zohlednit (odpočtem od celkové hodnoty ostatního majetku převzatého družstvem) ještě při dělení čistého jmění družstva (poníženého o částky uvedené v §7 odst. 2 a 3) na majetkové podíly oprávněných osob podle kritéria stanoveného v §17 písm. c/ téhož zákona. Lze tudíž konstatovat, že dospěl-li odvolací soud k odlišnému právnímu názoru, nelze ani v tomto směru pokládat jeho právní posouzení věci za správné. Pro úplnost zbývá dodat, že je-li třeba při určení dalších majetkových podílů oprávněných osob podle shora uvedeného kritéria vycházet z hodnoty (vyjádřené v cenách platných ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb.) veškerého ostatního majetku, převzatého družstvem, bez ohledu na již proplacené vnosy, je bezpředmětné zkoumat, zda má v tomto případě oporu v provedeném dokazování skutkové zjištění, že družstvo v minulosti vyplatilo dovolatelově matce za vnesený inventář náhradu v částce 22.905,- Kč.
S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že z pohledu uplatněných dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. a jejich obsahové konkretizace není měnící výrok II. rozsudku odvolacího soudu správný v části, jíž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 544.460,- Kč s příslušenstvím (tj. v části týkající se nároku na vypořádání hodnoty dalšího majetkového podílu v částce 105.633,- Kč, ohledně níž je měnící výrok nepřezkoumatelný, a v částce 438.827,- Kč za hospodářské budovy a vnesený inventář v hodnotě 22.905,- Kč). Dovolací soud ho proto v rozsahu specifikovaném ve výroku tohoto rozsudku zrušil (podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. ve spojení s ustanovením §243b odst. 6 o.s.ř.) v napadeném měnícím výroku II. a v závislých nákladových výrocích III. a IV. a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věty první o.s.ř.); jinak dovolání podle §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V dalším řízení odvolací soud přihlédne i k výsledkům konkurzního řízení. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. září 2016
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu