ECLI:CZ:NS:2016:26.CDO.569.2016.1
sp. zn. 26 Cdo 569/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce města Úštěk , se sídlem v Úštěku, Mírové nám. 83, zastoupeného Mgr. Petrem Galiou, advokátem se sídlem v Litoměřicích – Předměstí, Sovova 709/5, proti žalované B. B. , zastoupené Mgr. Pavlínou Vodseďálkovou, advokátkou se sídlem v Litoměřicích – Předměstí, Turgeněvova 632/19, o uložení povinnosti, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 8 C 66/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. března 2015, č. j. 12 Co 291/2014-143, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Litoměřicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 25. března 2014, č. j. 8 C 66/2010-119, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost odstranit do patnácti dnů od právní moci rozsudku nepovolené stavební úpravy v tam specifikovaném (jí užívaném) bytě, spočívající v osazení předokenních žaluzií na oknech směřujících do ulice v Ú. (výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.) a o odměně ustanovené advokátky (výrok III.).
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. března 2015, č. j. 12 Co 291/2014-143, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé I. a v nákladovém výroku II. (výrok I./a) a zrušil ve výroku III. a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok I./b); zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok II.).
Dovolání žalované proti výrokům I./a a II. citovaného rozsudku odvolacího soudu není z posléze uvedených důvodů přípustné podle §237 o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb./ – dále opět jen „o.s.ř.“).
Při posuzování dovolacích námitek vztahujících se k hmotněprávnímu posouzení věci dovolací soud vycházel z dosavadních právních předpisů (§3074 odst. 1 věta první za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Již v rozsudku ze dne 4. března 2005, sp. zn. 26 Cdo 291/2004, uveřejněném pod C 3300 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vyslovil Nejvyšší soud České republiky názor, že jednání nájemce spočívající v instalaci satelitního televizního přijímače na venkovní zdi domu bez souhlasu pronajímatele lze považovat za hrubé porušení jeho povinností vyplývajících z nájmu bytu. Oprávněnost takového zásahu nájemce do vlastnického práva vlastníka bytu je tedy podmíněna souhlasem pronajímatele (vlastníka domu), z čehož vyplývá, že instalace uvedeného zařízení bez jeho souhlasu je neoprávněným zásahem do jeho vlastnického práva. Rovněž v rozsudku ze dne 23. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 1545/2009, Nejvyšší soud dovodil, že instalace satelitního přijímače na venkovní zeď domu nájemcem bytu bez souhlasu pronajímatele je neoprávněným zásahem do jeho vlastnického práva. Zákaz takového zásahu do vlastnictví pronajímatele totiž vyplývá z obecné ochrany jeho vlastnického práva (§126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 2013 – dále jen „obč. zák.“), jež našla své vyjádření i v ustanoveních o nájmu (§667 odst. 1 obč. zák.) i o nájmu bytu (§689 a §694 obč. zák.), jakož i v ustanovení §693 obč. zák., podle něhož je nájemce povinen odstranit závady a poškození, které v domě způsobil. Ve vztahu k samotnému bytu pak Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 14. ledna 2004, sp. zn. 26 Cdo 821/2003, uveřejněném pod č. 24/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyjádřil právní názor, že ustanovení §694 obč. zák. slouží k ochraně vlastnického práva pronajimatele před neoprávněnými zásahy ze strany nájemce do předmětu nájemního (vlastnického) vztahu. Činí tak zákazem takových zásahů (§694 věta první obč. zák.) a výslovným stanovením sankce za protiprávní jednání nájemce, který do vlastnického práva neoprávněně zasáhl (§694 věta druhá obč. zák.). Přitom z hlediska ustanovení §694 obč. zák je třeba stavební úpravou a jinou podstatnou změnou v bytě rozumět každý zásah, který mění stavební uspořádání bytu. Konkrétně může jít mimo jiných případů o zavádění nebo změnu vodovodního, elektrického, plynového či jiného vedení, odstraňovaní a vyměňování kamen, vysekávání otvorů do komínů, zazdívání nebo prorážení oken, přemístění dveří a odstraňování nebo zřizování příček (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 2002, sp. zn. 26 Cdo 659/2001). Z uvedeného vyplývá, že takovou stavební úpravou může být rovněž instalace předokenních žaluzií na oknech bytu užívaného dovolatelkou.
V projednávané věci jde o odstranění takové stavební úpravy uskutečněné dovolatelkou jako nájemkyní bytu bez pronajímatelova souhlasu. Z pohledu shora označené judikatury jde o případ, na který dopadá režim §694 obč. zák. Je proto namístě uplatnění sankce upravené v citovaném ustanovení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. března 2005, sp. zn. 26 Cdo 291/2004). Jestliže odvolací soud výrokem I./a potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé, je jeho rozhodnutí v konečném důsledku v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Ustálená soudní praxe (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 27. května 1998, sp. zn. 26 Cdo 829/98, uveřejněný pod č. 152 v sešitě č. 21 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, a z 19. ledna 2010, sp. zn. 26 Cdo 637/2009), od níž není důvod se odchýlit, dovodila, že právní posouzení věci odvolacím soudem není nesprávné, jestliže tento soud neposoudil uplatněný nárok z hlediska §3 odst. 1 obč. zák. za situace, kdy účastník netvrdil tomu odpovídající skutečnosti a tyto skutečnosti ani jinak nevyšly v řízení najevo. Měla-li dovolatelka za to, že „požadavek žalobce na odstranění nainstalovaných žaluzií je v rozporu s dobrými mravy a jde o šikanózní výkon práva z jeho strany“, pak nelze přehlédnout, že existenci příslušných právně významných okolností v nalézacím řízení netvrdila (okolnosti, jimž přikládala význam z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., tvrdila zejména až v dovolání) a tyto ani nevyšly v tomto řízení najevo. Za této situace nelze odvolacímu soudu úspěšně vytýkat absenci takového právního posouzení.
V posuzovaném případě – vzhledem k uplatněným dovolacím námitkám – nelze ani ztratit ze zřetele, že podle §241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z toho vyplývá, že důvody zmatečnosti, jiné vady řízení či pochybení ve zjištění skutkového stavu věci nelze pokládat za způsobilé dovolací důvody. Vedle způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o.s.ř. však dovolatelka ve vztahu k potvrzujícímu výroku o věci samé právě takový (nezpůsobilý) důvod rovněž uplatnila.
Dovolací soud nepřehlédl dovolatelčino sdělení, že dovolání podává i proti výroku I./a, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v nákladovém výroku II., a dále proti výroku II. napadeného rozsudku, tj. jakoby i proti jeho nákladovým výrokům. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – názor, že proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Navíc ve vztahu k uvedenému výroku schází v dovolání vylíčení, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Kromě toho však nelze ani opomenout, že tímto výrokem odvolací soud nerozhodl o peněžitém plnění převyšujícím 50.000,- Kč, takže přípustnost dovolání proti němu nelze opřít o ustanovení §237 o.s.ř., neboť to vylučuje ustanovení §238 odst. 1 písm. d/ o.s.ř. (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80 v sešitě č. 8 z roku 2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Za této situace Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o.s.ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. září 2016
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu