ECLI:CZ:NS:2016:26.CDO.791.2016.1
sp. zn. 26 Cdo 791/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce J. N. , zastoupeného JUDr. Lubošem Komůrkou, advokátem se sídlem v Jihlavě, Benešova 1304/8, proti žalovanému Zemědělskému družstvu Zhoř v likvidaci , se sídlem Zhoř 92, okres Jihlava, IČO: 00137324, zastoupenému Mgr. Martinou Kadaňkovou, advokátkou se sídlem Brno – Veveří, Cihlářská 643/19, o zaplacení částky 761.637,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 10 C 396/2000, o dovoláních obou účastníků řízení proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 19. října 2015, č. j. 54 Co 292/2015-989, takto:
I. Dovolání se odmítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po změnách žaloby a po jejím částečném zpětvzetí, v jehož rozsahu bylo řízení zastaveno (viz usnesení Okresního soudu v Jihlavě /soudu prvního stupně/ ze dne 17. září 2007, č. j. 10 C 396/2000-256, ve znění opravného usnesení ze dne 9. ledna 2008, č. j. 10 C 396/2000-265, a usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě /odvolacího soudu/ ze dne 6. března 2008, č. j. 13 Co 453/2007-273) po žalovaném domáhal zaplacení částky 761.637,- Kč s tam specifikovaným příslušenstvím v podobě úroků z prodlení (dále jen „úroky z prodlení“). Žalobu odůvodnil mimo jiných rovněž tvrzením, že částku 146.411,- Kč s úroky z prodlení požaduje jako postoupenou pohledávku, kterou za žalovaným měl původně L. K. z titulu nároku na úhradu základního majetkového podílu z transformace družstva, že částku 134.174,- Kč s úroky z prodlení, následně rozšířenou o částku 167.857,- Kč s úroky z prodlení, požaduje jako nedoplatek svého majetkového podílu z transformace a že částku 134.175,- Kč s úroky z prodlení, následně rozšířenou o částku 179.020,- Kč s úroky z prodlení, požaduje jako postoupenou pohledávku, kterou měla za žalovaným jeho manželka z titulu nesprávně vypočteného majetkového podílu z transformace.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13. listopadu 2014, č. j. 10 C 396/2000-927, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 268.349,- Kč s úroky z prodlení (výrok I.), co do částek 146.411,- Kč s úroky z prodlení a 346.877,- Kč žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.) a státu (výroky IV. a V.).
K odvolání obou účastníků řízení odvolací soud rozsudkem ze dne 19. října 2015, č. j. 54 Co 292/2015-989, citovaný rozsudek soudu prvního stupně jednak potvrdil v zamítavém výroku II. a dále ve výroku I., pokud jím bylo žalovanému uloženo, aby zaplatil žalobci částku 62.976,- Kč s úroky z prodlení (výrok I.), a jednak změnil ve vyhovujícím výroku I. tak, že žalobu na zaplacení částky 205.373,- Kč a úroků z prodlení zamítl (výrok II.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (výrok III.) a o nákladech řízení státu (výroky IV. a V.).
Proti výroku I., pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II., a výrokům II. a IV. rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Dovolání proti uvedenému rozsudku podal rovněž žalovaný, a to proti jeho výroku I., pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. ohledne částky 62.976,- Kč s úroky z prodlení, a dále proti výrokům III. a V.
Dovolání žalobce je z posléze uvedených důvodů zčásti neprojednatelné a zčásti není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.) – dále jen „o.s.ř.“
Především nelze přehlédnout, že vedle způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 a 3 o.s.ř.) žalobce uplatnil rovněž nezpůsobilý důvod, jehož prostřednictvím se pokusil zpochybnit správnost (úplnost) zjištěného skutkového stavu, z něhož odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – čerpal svá skutková zjištění rozhodná pro právní posouzení otázky správnosti transformačního projektu žalovaného.
Nelze ani ztratit ze zřetele, že má-li být dovolání žalobce přípustné podle §237 o.s.ř. (jako v této věci) především proto, že napadené rozhodnutí závisí – jak avizoval – na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání zřejmá nejen otázka hmotného nebo procesního práva, o níž jde, nýbrž také "ustálená rozhodovací praxe" (rozuměno judikatura dovolacího soudu, kterou lze vymezit i pouhým slovním popisem bez uvedení konkrétní spisové značky či značek rozhodnutí dovolacího soudu – viz rozhodnutí Ústavního soudu České republiky z 18. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14, a z 21. ledna 2015, sp. zn. IV. ÚS 3530/14), od níž se řešení příslušné právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tomuto požadavku však dovolatel nedostál. Z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) totiž vyplývá, že sice nesouhlasil s právními názory, které soudy obou stupňů přijaly při posouzení otázky jeho aktivní legitimace, avšak již nespecifikoval, od které „relevantní“ rozhodovací praxe se řešení dané otázky odchyluje; jeho odkaz na „nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 201/98“ , tedy na rozhodnutí jiného než Nejvyššího soudu České republiky jako soudu dovolacího, je právně bezvýznamný. Uvedené se týká i napadených nákladových výroků.
Jedinou účinně nastolenou otázku, že žalovaným vznesená námitka promlčení je výkonem práva odporujícím dobrým mravům, vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
Za „dobré mravy“ ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“), je třeba podle ustálené judikatury (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62/1997 časopisu Soudní judikatura, a dále např. z 18. února 2003, sp. zn. 26 Cdo 2173/2002, z 20. července 2011, sp. zn. 26 Cdo 4035/2010, a z 15. března 2016, sp. zn. 21 Cdo 1193/2015) pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. V řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí z 23. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000, z 25. října 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze 7. prosince 2004, sp. zn. 33 Odo 1244/2004) Nejvyšší soud vyložil, že východiskem úvah, zda je výkon práva v rozporu s dobrými mravy, je okolnost, že ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu s přihlédnutím k okolnostem toho kterého případu. Soudní praxe (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) se však ustálila v názoru, že zejména v dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená. V situaci, kdy v řízení nebyly zjištěny okolnosti v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 29. března 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněné pod č. 5/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z 28. listopadu 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, z 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněné pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z 25. srpna 2008, sp. zn. 20 Cdo 5406/2007), neshledal dovolací soud za zjevně nepřiměřenou úvahu, že výkon práva vznést námitku promlčení neodporuje dobrým mravům. Z pohledu shora citované judikatury a závěrů, na nichž jsou založena dovolatelem citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 28 Cdo 4180/2013, 30 Cdo 799/2013 a 28 Cdo 1003/2014, akcentující existenci mimořádných okolností odůvodňujících odepření účinků námitky promlčení, rozsudek odvolacího soudu neodporuje ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, naopak je s ní, jak je uvedeno shora, v souladu.
Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o.s.ř.) – dílem pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny, a dílem pro nepřípustnost.
Dovolání žalovaného dovolací soud odmítl podle §243c odst. 1 o.s.ř., neboť neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o.s.ř., přičemž tyto vady (nedostatky), pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, žalovaný včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranil (§241b odst. 3 o.s.ř.). V této souvislosti nelze opomenout, že může-li být dovolání přípustné (jako v této věci) jen podle §237 o.s.ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř. (či jeho části). Z povahy věci vyplývá, že ohledně jedné právní otázky může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání (splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné). Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li ve vztahu k jedné (konkrétní) právní otázce provedeno označením (volbou) několika (více) v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání upravených v ustanovení §237 o.s.ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14), jak to učinil žalovaný konstatováním (nadto zcela obecným), že napadené rozhodnutí závisí „na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena či je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, případně má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“ . Z obsahu dovolání pouze vyplývá, že v daném případě nesouhlasí – byť snad s poukazem na rozhodnutí (velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia) Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 31 Cdo 814/2010 – s možností přezkumu transformačního projektu a v rámci toho s odpočtem konkrétních položek od hodnoty majetku k transformaci. V poměrech posuzované věci však nelze přehlédnout, že soudy postupovaly v souladu s citovaným rozhodnutím (a potažmo s nálezem Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 267/06, z něhož v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud vycházel), dospěly-li k závěru, že není vyloučen soudní přezkum schváleného transformačního projektu co do v něm vymezených kriterií pro výpočet majetkových podílů (§9 odst. 5 písm. g/ zákona 42/1992 Sb.), jestliže tato kritéria (určená závazně v části třetí a čtvrté zákona č. 42/1992 Sb.) byla do posléze schváleného transformačního projektu převzata chybně. Zbývá již jen dodat, že okolnost, že žalovaný nesouhlasil s napadeným rozhodnutím proto, že určitá právní otázka měla být odvolacím soudem posouzena jinak (než jak byla posouzena v tomto rozhodnutí) a že tedy – jinými slovy řečeno – napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je již samotným dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 a 3 o.s.ř.; už proto nemůže být současně údajem o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Také v případě dovolání žalovaného se uvedené týká i napadených nákladových výroků.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. září 2016
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu