ECLI:CZ:NS:2016:26.CDO.943.2016.1
sp. zn. 26 Cdo 943/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce hlavního města Prahy , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Karlovo náměstí 287/18, proti žalovanému Mgr. Z. K. , P., zastoupenému JUDr. Klárou Mottlovou, advokátkou se sídlem v Praze 9 – Vysočanech, Freyova 82/27, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 59 C 32/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. června 2015, č. j. 30 Co 179/2015-92, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.178,- Kč k rukám JUDr. Ing. Světlany Semrádové Zvolánkové, advokátky se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Karlovo náměstí 287/18, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. června 2015, č. j. 30 Co 179/2015-92, potvrdil rozsudek ze dne 23. února 2015, č. j. 59 C 32/2012-57, kterým Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobci do dvou měsíců od právní moci rozsudku „byt o velikosti 1+0 s příslušenstvím, ve 4. podlaží domu na pozemku p. č. 904/7 v kat. území M., obec P., zapsaném na LV č. 646 u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, katastrální pracoviště Praha, na adrese Rektorská 7, Praha 10“ (dále jen „byt“, resp. „předmětný byt“), a rozhodl o nákladech řízení účastníků; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a o nákladech řízení státu před soudy obou stupňů.
Dovolání žalovaného (dovolatele) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací z posléze uvedených důvodů odmítl podle §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále jen „o. s. ř.“ (viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.); přitom nepřihlížel k podání dovolatele ze dne 1. března 2016, neboť bylo podáno až po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty k podání dovolání (§241b odst. 3 věta první ve spojení s §240 odst. 1 o. s. ř.).
Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. (jako v této věci) především proto, že napadené rozhodnutí závisí – jak avizoval dovolatel – na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání zřejmá nejen otázka hmotného nebo procesního práva, o níž jde, nýbrž také "ustálená rozhodovací praxe" (rozuměno judikatura dovolacího soudu, kterou lze vymezit i pouhým slovním popisem bez uvedení konkrétní spisové značky či značek rozhodnutí dovolacího soudu – viz rozhodnutí Ústavního soudu České republiky z 18. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14, a z 21. ledna 2015, sp. zn. IV. ÚS 3530/14), od níž se řešení příslušné právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tomuto požadavku však dovolatel nedostál. Z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) totiž vyplývá, že sice nesouhlasil s právními názory, které soudy obou stupňů přijaly při posouzení otázky charakteru předmětného bytu, avšak již nespecifikoval, od které „relevantní“ rozhodovací praxe se řešení dané otázky odchyluje. Tato situace dovolacímu soudu znemožňuje, aby se touto otázkou mohl blíže zabývat (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Navíc nelze ani přehlédnout, že v uvedených souvislostech dovolatel uplatnil především nezpůsobilé důvody zejména v podobě výtek, jimiž brojil proti správnosti (úplnosti) zjištěného skutkového stavu; dále uplatnil rovněž vady řízení.
Zpochybňoval-li dovolatel hodnocení provedeného dokazování soudem (zejména /ne/uzavření nájemní smlouvy k předmětnému bytu), uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1edna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel od 1. 1edna 2013 k dispozici nemá – viz ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2015, sp. zn. 26 Cdo 2891/2015).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 22. srpna 2016
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu