ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.1032.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 1032/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce V. R. , Z., zastoupeného Mgr. Martinem Kainem, advokátem se sídlem v Praze 5, Nádražní 58/110, proti žalované Ing. V. T. , P., zastoupené JUDr. Květoslavou Štorkánovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Pohořelec 110/26, o zaplacení částky 627.083,- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 70 EC 3407/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. září 2015, č. j. 62 Co 266/2015-303, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13.455,20 Kč k rukám advokáta Mgr. Martina Kaina do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. listopadu 2014, č. j. 70 EC 3407/2009-261, jímž tento soud uložil žalované zaplatit žalobci částku 627.083,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I); současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Žalobcem nárokovaná částka představuje žalovanou neuhrazenou část kupní ceny z prodeje spoluvlastnického podílu k nemovitostem, na základě kupní smlouvy uzavřené dne 3. 7. 2006, jíž účastníci sjednali zaplacení kupní ceny ve splátkách. Tato žalobcova pohledávka – dle závěru odvolacího soudu – nezanikla ani započtením jiné peněžité pohledávky (§580 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“), neboť žalovanou k započtení uplatněná pohledávka na vydání bezdůvodného obohacení (peněžitou náhradu za užívání nemovitostí žalobcem za vymezenou dobu) nevznikla, v situaci, kdy – dle odvolacím soudem současně učiněného zjištění – součástí smluvního ujednání účastníků byla též dohoda o dočasném užívání nemovitostí žalobcem, jež nebylo sjednáno jako úplatné a které proto odvolací soud kvalifikoval jako výpůjčku podle §659 a násl. obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jímž napadá oba výroky rozsudku a jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud rozhodnutím odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a současně že „dovolacím soudem je předmětná právní otázka rozhodována rozdílně od napadeného rozsudku“; jako dovolací důvod pak žalovaná ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci „a odporuje tak zákonu“. Za nesprávný (naplňující dle jejího názoru dovolací důvod dle §241 odst. 1 o. s. ř.) dovolatelka považuje závěr odvolacího soudu, že stranami uzavřená kupní smlouva obsahovala též ujednání podřaditelné smlouvě o výpůjčce nemovitostí (§659 a násl. obč. zák.), dle níž byl žalobce oprávněn bezplatně užívat předmětné nemovitosti. Takový výklad projevu vůle smluvních stran považuje dovolatelka za nepřijatelný a rozporný se zákonem stanovenými výkladovými pravidly. Stran kvalifikace jí k započtení uplatněné pohledávky poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu o náhradě za bezesmluvní užívání nemovitosti.
Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Zjistil, že dovolání není přípustné.
V situaci, kdy dovoláním napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v §238a o. s. ř., je třeba přípustnost dovolání poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolatelkou kritizovaný závěr odvolacího soudu, že stranami uzavřená kupní smlouva obsahuje též ujednání, jež zakládá právo žalobce k dočasnému a bezplatnému užívání nemovitosti (a jež odvolací soud následně kvalifikoval jako výpůjčku dle §659 a násl. obč. zák.), je zde závěrem skutkovým, nikoliv právním. Zjišťuje-li totiž soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; nebo rozsudek ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 46, ročník 2002). Polemika dovolatelky se skutkovými zjištěními odvolacího soudu (coby výsledkem hodnocení v řízení provedených důkazů; §132 o. s. ř.) uplatněním způsobilého dovolacího důvodu (jímž je toliko nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem; §241a odst. 1 o. s. ř.) není. [Vycházeje ze skutkového základu dané věci (s přihlédnutím k tomu, že při výkladu projevu vůle smluvních stran soudy nižších stupňů vycházejí též z jazykového projevu vůle fixovaného písemnou smlouvou, jemuž zjištěná vůle účastníků neodporuje), nemůže pak obstát ani argumentace dovolatelky, že odvolací soud v rozporu s ustanovením §35 obč. zák. při výkladu právního úkonu, o jehož obsahu vznikla pochybnost, nepřípustně projev vůle doplnil o ujednání, jež nebylo účastníky učiněno.]
Přitom je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, že právním důvodem k užívání věci ve vlastnictví jiného může být nejenom nájemní smlouva (§663 a násl. obč. zák.), ale i kupř. smlouva o výpůjčce jako smlouva bezúplatná (§659 a násl. obč. zák.), jejímž předmětem může být i nemovitost (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 522/2001, uveřejněný pod č. 55/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Domáhá-li se pak dovolatelka aplikace ustanovení §2 odst. 2, §3 odst. 2 a §6 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „NOZ“) je třeba poukázat též na závěry z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. června 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněného pod číslem 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dle nějž ustanovení §3030 NOZ, nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost ustanovení §1 až 14 NOZ na dříve (do 31. 12. 2013) vzniklé právní vztahy (poměry).
Odkaz dovolatelky na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. listopadu 2000, sp. zn. 30 Cdo 1789/2000, ze dne 29. listopadu 2007, sp. zn. 33 Odo 1504/2005, a ze dne 29. ledna 2008, sp. zn. 30 Cdo 68/2007, jsou v nyní projednávané věci nepřiléhavé, řeší-li všechna citovaná rozhodnutí otázku vzniku bezdůvodného obohacení a jeho výše v situaci bezesmluvního užívání cizí nemovitosti, zatímco v nyní projednávané věci – vycházeje z jejího skutkového základu – byl žalobce oprávněn užívat nemovitosti bezúplatně na základě právního důvodu, smlouvy o výpůjčce.
Z uvedeného vyplývá, že ani v označených právních otázkách rozhodnutí odvolacího soudu v kolizi s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu není.
Napadá-li pak dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o náhradě nákladů řízení (uvádí-li, že rozsudek napadá v celém rozsahu, tedy včetně potvrzujícího výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a výroku pod bodem II o náhradě nákladů odvolacího řízení), ve vztahu k těmto akcesorickým výrokům neuplatňuje žádnou dovolací argumentaci a tedy ani neotevírá otázku, pro jejíž řešení mohla by být založena přípustnost dovolání proti těmto výrokům rozsudku (srov. též ust. §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., z něhož plyne vázanost dovolacího soudu vymezeným dovolacím důvodem, včetně jeho obsahové konkretizace).
Proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (srov. §243c odst. 1 věty právní o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobce patří odměna advokáta za zastupování v dovolacím řízení ve výši 10.820,- Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 6, a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300,- Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 3 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty
(§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 2.335,20 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. srpna 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu