ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.1037.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 1037/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobců: a) S. Š. , K. V., b) G. Z. , K. V., a c) A. H. , K. V., všech zastoupených JUDr. Josefem Kašparem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Jáchymovská 27/114, proti žalovanému P. J. , K. V., zastoupenému JUDr. Františkem Sieglem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Bělehradská 1094/4, o zaplacení částky 216 000 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 9 C 1/2011, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. listopadu 2015, č. j. 61 Co 209/2015-292, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 25. listopadu 2015, č. j. 61 Co 209/2015-292, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karlových Varech (dále jen jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. ledna 2015, č. j. 9 C 1/2011-248, zamítl žalobu „o zaplacení částky 216 000 Kč s příslušenstvím proti vydání věci“ (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení a nákladech státu (výroky II a III). Vyšel ze zjištění, že žalobkyně c) jednala se žalovaným coby možným zhotovitelem o rekonstrukci (opravě a úpravě) bytu v K. V., jenž byl ve vlastnictví (podílovém spoluvlastnictví) předchůdkyně žalobce a) L. Š. a žalobkyně b); k tomuto účelu poskytla žalovanému částku (zálohu) ve výši 216 000 Kč. Z posudku znalce vzal soud prvního stupně za prokázané, že hodnota vykonaných prací při opravě a úpravě předmětného bytu (s přihlédnutím k jejich rozsahu a kvalitě) činí 99 000 Kč. Uzavřel, že mezi žalobkyní c) coby objednatelkou a žalovaným (zhotovitelem) byla v ústní formě uzavřena smlouva o dílo (§631 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“), kdy pouze tato žalobkyně byla podle §642 odst. 1 obč. zák. oprávněna od smlouvy odstoupit, avšak takový úkon ve vztahu k žalovanému neučinila (a nemá tak právo na vrácení zaplacené částky z titulu bezdůvodného obohacení, a to ani rozdílu po odpočtu částky připadající na práce zhotovitelem již vykonané; §642 odst. 1 in fine). Žalobkyně b) a předchůdkyně žalobce a) – dle závěru soudu prvního stupně – stranou smlouvy o dílo nebyly a tyto účastnice (resp. namísto původní žalobkyně L. Š. žalobce a/ jako její procesní nástupce) nebyly věcně legitimovány k uplatnění nároku.
K odvolání žalobců Krajský soud v Plzni (dále jen jako „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. listopadu 2015, č. j. 61 Co 209/2015-292, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Jako správný převzal odvolací soud závěr soudu prvního stupně, že nebyly prokázány skutečnosti o uzavření smlouvy o dílo mezi právní předchůdkyní žalobce a) a žalobkyní b) na straně jedné a žalovaným na straně druhé. Přehodnocením skutkových zjištění soudu prvního stupně dospěl pak sám k závěru, že smlouva o dílo nebyla uzavřena ani mezi žalobkyní c) a žalovaným, jelikož nebylo prokázáno, že by se tito účastníci s určitostí dohodli na podstatných náležitostech smlouvy. Jestliže žalobkyně s žalovaným neuzavřeli smlouvu o dílo, pak – uzavírá odvolací soud
– „nemohly od této smlouvy platně odstoupit a nemohou se z tohoto titulu domáhat vydání bezdůvodného obohacení“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jež pokládají za přípustné podle §237 občanského soudního řádu (o. s. ř.) proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a jako dovolací důvod ohlašují, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Za ně považují řešení otázky, lze-li vyloučit vznik nároku na vydání bezdůvodného obohacení toliko na základě závěru, že mezi stranami nedošlo k uzavření smlouvy (od níž proto nebylo možno odstoupit) a není-li i v takovém případě soud povinen podřadit zjištěný skutkový stav i pod jinou hmotněprávní normu. V situaci, kdy vzaly soudy nižších stupňů za prokázané, že žalovanému byla vyplacena částka 216 000 Kč, jíž vrácení se žalobci domáhají, a kdy odvolací soud současně uzavírá, že nedošlo ke vzniku závazku ze smlouvy o dílo, pak – podle názoru dovolatelů – měl odvolací soud na podkladě dalších prokázaných skutečností posoudit, nešlo-li o plnění bez právního důvodu či o plnění z jiného titulu. Dále žalobci poukazují na absenci poučení podle ustanovení §118a odst. 2 a 3 o. s. ř. ze strany soudů nižších stupňů, jež jim mělo být dáno s ohledem na odlišné právní posouzení věci. Konečně namítají, že okolnosti o vzniku závazku ze smlouvy o dílo měl v projednávané věci prokazovat žalovaný jako právní důvod k přijetí částky 216 000 Kč, jíž zaplacení tomuto účastníku žalobci prokázali. Navrhli, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný považuje dovolání za nepřípustné a napadené rozhodnutí za věcně správné. V obsáhlém vyjádření k dovolání připomíná skutková zjištění odvolacího soudu, vzhledem k nimž má za to, že skutkový stav neumožňuje věc kvalifikovat podle jiné právní normy. V tomto směru uvádí, že z nárokové částky 216 000 Kč použil částku 116 000 Kč na nákup materiálu a ke splnění závazku žalobkyně c) vůči třetím osobám (dodavatelům této žalobkyně), zatímco dalších 100 000 Kč přijal od žalobkyně z jiného právního důvodu, který nekoresponduje se skutkovým stavem popsaným žalobci. Proto žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, případně zamítl jako nedůvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013, se zřetelem k tomu, že řízení bylo zahájeno před 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., a že je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení a jež závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz dále), Nejvyšší soud přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Protože ke vzniku práva, o nějž v řízení jde, mělo dojít před 1. lednem 2014, řídí se práva a povinnosti zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“ (srov. hlavu II. – ustanovení přechodná a závěrečná – díl 1, oddíl 1, §3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Podle §451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.
Podle §451 odst. 1 obč. zák. bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
Podle §457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.
Podle §458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada (srov. §458 odst. 1 obč. zák.).
Podle §79 odst. 1 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2013) řízení se zahajuje na návrh. Návrh musí kromě obecných náležitostí (§42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech vyplývajících z obchodních vztahů musí návrh dále obsahovat identifikační číslo právnické osoby, identifikační číslo fyzické osoby, která je podnikatelem, popřípadě další údaje potřebné k identifikaci účastníků řízení. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních vztahů mezi žalobcem a žalovaným (§90), se nazývá žalobou (srov. §79 odst. 1 o. s. ř.).
Ustanovení §451 obč. zák. vyjadřuje obecnou zásadu občanského práva, podle které se nikdo nesmí bezdůvodně obohacovat na úkor jiného. Bezdůvodné obohacení je přitom chápáno jako závazek (§489 obč. zák.), z něhož vzniká tomu, kdo se obohatil, povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a tomu, na jehož úkor k obohacení došlo, právo požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. O obohacení jde tehdy, jestliže se plněním někomu dostalo majetkové hodnoty vyjádřené tím, že v jeho majetku došlo buď ke zvýšení aktiv (naplněním některé ze skutkových podstat uvedených v §451 odst. 2 obč. zák.) anebo snížení pasiv (poskytnutím plněním za jiného; §454 obč. zák.).
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu skutková podstata bezdůvodného obohacení získaného plněním z právního důvodu, který odpadl, míří na ty případy, v nichž v okamžiku poskytnutí plnění existoval právní důvod plnění, který však následně, v důsledku další právní skutečnosti, ztratil své právní účinky (odpadl). Tak je tomu například i v případě platného odstoupení od smlouvy (§48 obč. zák.); okamžikem odpadnutí právního důvodu se poskytnuté plnění stává bezdůvodným obohacením (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2005, sp. zn. 33 Odo 871/2005, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 4189, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2014, sp. zn. 28 Cdo 3053/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. října 2014, sp. zn. 28 Cdo 2598/2014; všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ). Plnění bez právního důvodu je pak skutkovou podstatou bezdůvodného obohacení založenou na tom, že mezi zúčastněnými osobami chybí od počátku právní vztah, který by zakládal právní nárok na předmětné plnění, jež může spočívat například v tom, že bylo něco dáno nebo bylo ve prospěch někoho konáno (k tomu srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2008, sp. zn. 30 Cdo 4131/2007). O případ plnění z neplatného právního úkonu jde tehdy, jestliže právní úkon zakládající právo na plnění sice existoval, avšak byl neplatný, a to buď absolutně, nebo relativně (pokud se relativní neplatnosti oprávněný včas dovolal), s výjimkou právního úkonu neplatného jen pro nedostatek formy. Skutková podstata bezdůvodného obohacení plněním za jiného (§454 obč. zák.) je naplněna za předpokladu, že ten, kdo plnil jinému, poskytl mu plnění, jež má majetkovou hodnotu, tuto povinnost neměl a plnil místo toho, kdo byl k tomuto plnění povinen (tj. místo dlužníka, přičemž mezi subjekty, mezi nimiž došlo k plnění, bylo zřejmé, že se plní za jiného; není rozhodující, zda plnění bylo poskytnuto se souhlasem dlužníka, avšak nesmí jít o situaci, že bylo plněno proti jeho vůli; předpokladem je, že přijetím plnění věřitelem zanikl dluh dlužníka (k tomu srov. z literatury Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák a kolektiv Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, s. 1328 a násl.).
V posuzované věci se žalobci domáhají vrácení (vydání) plnění (zálohy v částce celkem 216 000 Kč), o němž tvrdí, že je žalovanému poskytli na základě uzavřené smlouvy o dílo (v jejím rámci smlouvy o opravě a úpravě věci; §652 a násl. obč. zák.), od které z důvodů na straně zhotovitele odstoupili. Odvolací soud – přebíraje skutkové zjištění o zaplacení peněžité částky 216 000 Kč ze strany žalobkyně c/ k rukám žalovaného – dochází pak k závěru, že k uzavření smlouvy o dílo (při nedohodě na podstatných náležitostech smlouvy) mezi stranami nedošlo. V takovém případě je dozajista vyloučeno, aby byla naplněna skutková podstata bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z právního důvodu, jenž odpadl. Avšak okolnost, že prokazatelně bylo plněno a že pro toto plnění nebylo žádného právního důvodu (smlouvy) je předpokladem bezdůvodného obohacení vzniklého plněním bez právního důvodu.
V rovině procesněprávní sluší se pak připomenout, že nárok uplatněný žalobou je charakterizován vylíčením skutkových okolností, jimiž žalobce svůj nárok zdůvodňuje, a skutkovým základem vylíčeným v žalobě ve spojitosti se žalobním petitem je pak vymezen základ nároku uplatněného žalobou, který je předmětem řízení, přičemž právní důvod požadovaného plnění vyplývá ze souhrnu vylíčených skutkových okolností a žalobce není povinen uvádět ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu, jímž svůj nárok odůvodňuje. Právní kvalifikace nároku žalobcem není pro soud závazná, neboť právní posouzení věci podle předpisů hmotného práva náleží soudu. Jestliže soud rozhoduje o nároku na peněžité plnění, který vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit uplatněný nárok po právní stránce i podle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno, popř. dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je povinností soudu takto nárok posoudit, a to bez ohledu, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden či nikoliv (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000). Lze-li na základě zjištěného skutkového stavu žalobci přiznat plnění, kterého se domáhá, byť z jiného právního důvodu, než jak žalobce svůj nárok po právní stránce kvalifikoval, soud nemůže žalobu zamítnout, nýbrž musí žalobci plnění přiznat; překročením návrhu a porušením dispoziční zásady řízení by bylo pouze přiznání jiného plnění, než které žalobce v žalobním petitu požadoval, nebo přiznání plnění na základě jiného skutkového stavu, než který byl tvrzen v žalobě a byl předmětem dokazování v soudním řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soud ze dne 31. července 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný pod číslem 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Bylo-li v dané věci prokázáno, že žalobkyně c) poskytla žalovanému peněžité plnění v částce 216 000 Kč, k němuž – dle závěru odvolacího soudu – nebyl dán právní důvod (žalobci tvrzený závazek ze smlouvy o dílo, k jejímuž uzavření nedošlo), bylo úkolem soudu řešit současně otázku (ve vazbě na povinnost účastníků tvrdit pro rozhodnutí významné skutečnosti a označit důkazy k jejich prokázání), zda k plnění nebyl dán právní důvod jiný, event. zda oproti povinnosti k vydání (vrácení) nárokovaného plnění nevzniklo též žalovanému právo na poskytnutí peněžité náhrady za obohacení, pokud jej získali žalobci (či některý z nich) výkony poskytnutými žalovaným při opravě a úpravě věci (§458 odst. 1 obč. zák.).
Takové právní posouzení odvolací soud ovšem nečiní a neuvádí přesvědčivé (a přezkoumatelné) závěry o tom, jakým jiným právním důvodem bylo podloženo poskytnutí částky 216 000 Kč žalovanému (byť v tomto směru reprodukuje některé ze skutkových zjištění), tedy jaké bylo právní postavení žalovaného (coby příjemce částky) ve vztahu k inkasovaným 116 000 Kč (jež měly být – dle tvrzení žalovaného – použity k nákupu materiálu za žalobkyni c) a k úhradě jejích závazků vůči třetím osobám, ačkoliv – dle závěru soudu prvního stupně – konal práce pro žalobkyni c/ právě žalovaný prostřednictvím dalších jím použitých osob) a zda v případě dalších 100 000 Kč šlo o plnění jiného (kterého) závazku, jehož existenci odvolací soud odbývá lakonickou poznámkou, že toto plnění je předmětem jiného řízení, ačkoliv v něm se domáhá zaplacení peněžitého plnění žalovaný (v procesním postavení žalobce) v rozsahu přesahujícím již inkasované plnění (a nejde tedy o totožný předmět řízení, byť by byl snad odvozován od téhož právního vztahu mezi stranami).
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem je neúplné a tím i nesprávné a že závěry, k nimž odvolací soud dochází (tedy že žalovanému nevzniklo na úkor žádného z žalobců bezdůvodné obohacení) je přinejmenším předčasný.
Protože napadený rozsudek není správný a nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věty první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro odvolací soud v dalším řízení závazný (§243g odst. 1 věty první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. září 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu