ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.1120.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 1120/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců Mgr. Miloše Póla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyně MUDr. I. K., CSc., H. K., zastoupené JUDr. Vladimírem Krčmou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Střelecká 437, proti žalované CAMPANATOUR, s. r. o., IČ 62619012, se sídlem Kdyně, Náměstí 131, o zaplacení částky 52 520 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 6 C 6/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. listopadu 2014, č. j. 11 Co 211/2014-156, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni k odvolání žalobkyně (které nesměřovalo proti výroku I) rozsudkem ze dne 25. 11. 2014, č. j. 11 Co 211/2014-156, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 19. 2. 2014, č. j. 6 C 6/2013-128, ve výroku II o zamítnutí žaloby ohledně částky 52 520 Kč a ve výroku III o nákladech řízení (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z §237 o. s. ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. a navrhovala, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že uloží žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 52 520 Kč, případně aby zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud ve věci postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz článek II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen o. s. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (účastnicí řízení) a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. shledal, že dovolání žalobkyně trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Nezbytnou podmínkou projednatelnosti dovolání je vymezení důvodu dovolání podle §237 o. s. ř. s uvedením toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, přičemž podat je lze pouze z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolání současně musí být formulováno tak, aby z něj bylo zcela konkrétně patrné, které z hledisek vyjmenovaných v §237 o. s. ř. má dovolatel za naplněné a musí uvést, a to ve vztahu k projednávané věci, právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné a současně zcela konkrétně vyložit, v čem má spočívat nesprávnost právního posouzení odvolacím soudem (§241a odst. 3 o. s. ř.) a odůvodnit, jaké správné právní posouzení považuje za správné. Bez uvedení konkrétních skutečností, z nichž dovozuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. a bez formulace právní otázky, kterou považuje za vadně řešenou, nelze dovolání projednat, neboť jde o jeho obligatorní náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. a k projednání dovolání nepostačuje (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Dovolatelka v dovolání cituje celé ustanovení §237 o. s. ř., ovšem bez specifikace jednoho (více) předpokladů přípustnosti dovolání ve vazbě na danou věc a dále velmi podrobně rekapituluje průběh nalézacího řízení spolu s komentářem važícím se ke způsobu hodnocení jednotlivých důkazů soudem, přičemž předkládá ve vztahu k jednotlivým skutkovým závěrům svou verzi. Dovolatelka především dospívá k závěru (oproti soudům nižších stupňů), že k uzavření cestovní smlouvy nedošlo, a to nikoli z příčin na její straně a že nebyl důvod k úhradě ceny letenek (k platbě mělo dojít v očekávání uzavření této smlouvy); závěry soudů označuje za spekulace maje za to, že předmětná platba byla toliko zálohou na cenu zájezdu, aniž však byla uzavřena cestovní smlouva, a proto (na základě žalobkyní provedeného zhodnocení důkazů) mělo jít o bezdůvodné obohacení v situaci, kdy odpadl důvod k platbě zálohy. Závěrem dovozuje (na podkladě odlišného skutkového hodnocení), že je nesprávný závěr, že žalované nevzniklo bezdůvodné obohacení, neboť soudy nesprávně posoudily, na základě konkrétních skutkových zjištění, vztahy mezi účastníky s tím, že neuzavření cestovní smlouvy nemůže jít k tíži dovolatelky.
Ze shora uvedeného je zřejmé, že dovolatelka v dovolání, jakkoli obsáhlém, nevymezuje, který z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. byl podle ní naplněn a stejně z obsahu dovolání nelze seznat žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (ani se z obsahu dovolání nedá určit, od které praxe se měl odvolací soud odchýlit), ani není patrná otázka, která by dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena či je rozhodována rozdílně, stejně jako neobsahuje žádnou právní otázku, jež by měla být posouzena jinak, tedy zjevně neuvádí to, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů dovolání podle §237 o. s. ř. Pokud žalobkyně v dovolání bez dalšího polemizuje se závěrem, že žalované nevzniklo bezdůvodné obohacení přijetím platby od žalobkyně, neboť soudy špatně posoudily vztahy mezi účastnicemi a k vymezení přípustnosti toliko cituje znění §237 o. s. ř., nezbývá než uzavřít, že tato tvrzení neobsahují žádné údaje o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. V situaci, kdy jediným způsobilým dovolacím důvodem (v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.), jemuž nelze podřadit žalobkyní vymezené důvody dovolání kritizující skutková zjištění odvolacího soudu (jejich správnost a úplnost) či postup odvolacího soudu v řízení (ke zmatečnostem a jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, však smí dovolací soud přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné – viz §242 odst. 3 o. s. ř.), je zřejmé, že dovolání je zjevně vadné. Trpí-li dovolání vadami, které nebyly odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 – jež jsou veřejnosti dostupná na www.nsoud.cz ; anebo např. důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, jímž odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, přitakávaje pod bodem 14 odůvodnění závěru Nejvyššího soudu o důvodech odmítnutí dovolání), nemohl je Nejvyšší soud projednat věcně, nýbrž je musel odmítnout (§243c odst. 1, věty první, o. s. ř.).
Ačkoli žalobkyně výslovně napadla rozhodnutí soudu druhého stupně v celém rozsahu, proti výroku o náhradě nákladů řízení žádné konkrétní námitky neuplatnila, když ani nenaznačila, v čem spatřuje přípustnost a důvodnost dovolání ve vztahu k nákladovému výroku (výroku II) rozsudku odvolacího soudu. Absence těchto obligatorních náležitostí (§241a odst. 2 o. s. ř.) přitom představuje vadu, kterou po uplynutí zákonné lhůty k podání dovolání nelze odstranit (§241b odst. 3 o. s. ř.) a která brání pokračování řízení o dovolání, pročež muselo být i z tohoto důvodu odmítnuto (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3635/2014).
Za situace, kdy dovolání bylo odmítnuto, rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (srov. §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu