ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.1166.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 1166/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně TEAMONT s.r.o. , IČ 26853337, se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Pobřežní 95/74, zastoupené Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Poštovní 39/2, proti žalovanému R. P. , O. – L., zastoupenému JUDr. Petrem Kocurem, advokátem se sídlem v Orlové – Lutyni, Osvobození 829, o zaplacení částky 1.800.000 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 106 C 155/2012, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. prosince 2015, č. j. 8 Co 454/2015-235, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově usnesením ze dne 15. 10. 2015, č. j. 106 C 155/2012-226, nepřiznal žalobkyni osvobození od placení soudních poplatků. Ta se v řízení domáhá vydání platebního rozkazu, jímž by bylo žalovanému uloženo zaplatit jí shora uvedenou částku s příslušenstvím. Dne 24. 6. 2014 opětovně požádala o osvobození od soudních poplatků podle §138 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a to z důvodu změny její finanční situace. Okresní soud však ani po novém přezkoumání majetkových poměrů žalobkyně nedospěl k závěru, že lze návrhu vyhovět, neboť doposud neukončila ani nepřerušila svou obchodní činnost, a i přes to, že ke dni 30. 6. 2013 vykazovala ztrátu, není možné z předložených důkazů dovodit její nemajetnost.
K odvolání žalobkyně přezkoumal zmíněné rozhodnutí Krajský soud v Ostravě, jenž je usnesením ze dne 14. 12. 2015, č. j. 8 Co 454/2015-235, potvrdil. Zcela se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, jež považuje za správná a úplná. Rovněž souhlasil s jeho právním názorem, že v dané situaci žalobkyni nelze přiznat ani částečné osvobození od placení soudních poplatků. Upozornil zároveň na obdobné návrhy žalobkyně v jejích ostatních soudních sporech, v nichž taktéž své majetkové poměry nedokládá, a její žádosti jsou proto opakovaně zamítány.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, neboť má za to, že rozhodl v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a věc nesprávně právně posoudil. Uvedené spatřuje v rezignaci krajského soudu na přezkoumatelnou aplikační úvahu, jakož i v chybném vyhodnocení doložených účetních dokladů. Vytýká mu, že nezohlednil objektivní nemožnost na straně žalobkyně uhradit vyměřený soudní poplatek způsobenou ekonomickou ztrátou, jakož ani dlouhodobou faktickou podnikatelskou nečinnost mající původ v trestním stíhání jejího jednatele. Za svůj jediný majetek pak označuje pohledávky soudně vymáhané v několika řízeních, přičemž předpokladem k jejich vydobytí je právě osvobození od soudních poplatků. S ohledem na řečené tedy navrhuje zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení. Byly-li by splněny zákonné podmínky, připouští, aby Nejvyšší soud napadené usnesení změnil tak, že žalobkyni povinnosti platit soudní poplatky zcela zprostí.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a náležitě zastoupenou podle §241 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Na dovolání však nelze pohlížet jako na přípustné ve smyslu citovaného ustanovení.
Žalobkyně svou polemiku s názory odvolacího soudu zakládá především na tvrzeních vedoucích k odlišnému pojetí skutkového stavu, než ke kterému dospěl krajský soud. Na jeho podkladě následně staví i svou argumentaci stran rozporu napadeného usnesení s konkrétními rozhodnutími Nejvyššího soudu. Dovolací soud je přitom vázán skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, neboť jakožto instance toliko přezkumná a nikoliv nalézací není zákonem nadán možností tato korigovat (srov. zejména §241a a §242 o. s. ř.), a činit v naznačeném směru odlišné závěry (k tomu srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, či ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2588/2014). Okresní i krajský soud vycházely v dané věci ze zjištění, že žalobkyně stále vykazuje hmotný majetek, doposud neukončila ani nepřerušila svou obchodní činnost, není v úpadku a ani proti ní nebyl podán insolvenční návrh. Nedoložila-li pak požadované účetní doklady za rok 2014, neprokázala svá tvrzení o takových majetkových poměrech, jež by odůvodňovaly alespoň částečné osvobození od povinnosti hradit soudní poplatky. S ohledem na řečené proto nelze přitakat dovolatelce, že by se odvolací soud v otázce posuzování její finanční situace jakkoliv odklonil od konstantní judikatury soudu dovolacího.
Za způsobilé přivodit přípustnost dovolání též není možné mít dovolatelčiny námitky směřující proti způsobu hodnocení jí přednesených důkazů odvolacím soudem (k tomu srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Namítá-li dále dovolatelka, že každé z jednotlivých soudních řízení, v nichž její úspěšnosti brání neschopnost zaplatit soudní poplatek, by jí mělo zajistit dostatek prostředků, jež ovšem bez svého osvobození nemůže získat, nelze ani v tom spatřovat důvod, pro nějž by na majetkové poměry žalobkyně bylo možné v souladu s kritérii formulovanými v judikatuře Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněné pod číslem 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) pohlížet jako na opodstatňující osvobození od soudních poplatků, neboť možnost nabýt v budoucnu finanční prospěch sama o sobě nevypovídá, zda je účastník schopen k danému okamžiku, k němuž ho tíží poplatková povinnost, zaplatit s ohledem na své poměry soudní poplatek. Ostatně na zmíněné dovolatelku upozornil Nejvyšší soud již ve svém usnesení ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4259/2013, jímž bylo odmítnuto dovolání žalobkyně v témže řízení mířící rovněž proti rozhodnutím soudů nižších stupňů nevyhovujícím její žádosti o osvobození od soudních poplatků.
Vzhledem k řečenému je tedy zřejmé, že žalobkyně ani v nyní podaném dovolání nepoukázala na žádnou otázku, pro niž by na ně mohlo být pohlíženo jako na přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., a Nejvyššímu soudu proto nezbylo než dovolání dle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci konečného rozhodnutí o věci (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 9. 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu