ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.1378.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 1378/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce AUTO MOTO OIL, s.r.o. , IČO: 25828207, se sídlem v Šumperku, Žerotínova 1286/2, zastoupeného JUDr. Dagmar Kolákovou, advokátkou se sídlem v Šumperku, Slovanská 3240/7A, proti žalovanému A. V. , IČO: 12089559, zastoupenému Mgr. Tomášem Cimbotou, advokátem se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 365/7, o zaplacení 156 000 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 17 EC 374/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. června 2015, č. j. 51 Co 228/2014 -512, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5 517,60 Kč k rukám advokátky JUDr. Dagmar Kolákové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě změnil rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 7. července 2014, č.j. 17 EC 374/2010-458 (ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 11. září 2014, č.j. 17 EC 374/2010-483) tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 78 745 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % za dobu od 13. 11. 2011 do zaplacení (výrok I a/); „jinak“ rozsudek soudu prvního stupně (v zamítavém výroku co do zbylé částky 70 995 Kč s určeným příslušenstvím) potvrdil (výrok I b/), přitom znovu rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, včetně nákladů vzniklých státu (výrok II), jakož i o nákladech odvolacího řízení (výrok III).
Dle závěru odvolacího soudu žalobci přisouzené plnění je bezdůvodným obohacením – majetkovým prospěchem, jenž žalovaný získal na úkor žalobce plněním z neplatného právního úkonu (§451 odst. 2; §458 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů), smlouvy o nájmu nebytových prostor, kterou účastníci uzavřeli dne 28. 10. 2009, přičemž přenechané prostory žalovaný užíval v době od 1. 1. 2010 do 30. 11. 2010 (kdy se prostory staly znovu přístupnými žalobci).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (o. s. ř.), neboť není přípustné.
Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v ustanovení §238a o. s. ř. (jež zakládá přípustnost bez dalšího) a nejsou naplněny ani předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. neboť relevantní právní otázky, na jejichž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Nejvyšší soud neshledal ani důvody k jinému posouzení těchto v jeho rozhodovací praxi již vyřešených otázek.
K dovolatelem formulovaným právním otázkám nelze než uvést, že rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že za ukončení užívacího vztahu k nemovité věci je možno považovat předání nemovitosti do dispozice vlastníka, resp. její zpřístupnění tak, aby ji mohl ovládat – užívat, čímž se zpravidla rozumí její vyklizení a odevzdání, včetně odevzdání klíčů (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2230/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5390/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 20 Cdo 1151/2006, jež jsou – spolu s ostatními rozhodnutím Nejvyššího soudu – dostupné na www.nsoud.cz ). V případě neplatné nájemní smlouvy k nebytovým prostorám pak až do doby, kdy jsou tyto jako celek vyklizeny a odevzdány, zpravidla trvá povinnost jejich uživatele vydat bezdůvodné obohacení, které mu vzniklo užíváním těchto nebytových prostor, pročež je bez významu, zda či v jaké míře je do té doby fakticky užíval (obdobně srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5390/2008). V závislosti na konkrétních okolnostech není pak třeba trvat na formálním předání předmětu nájmu vlastníku a tak tomu bude například tehdy, kdy vlastník sám učiní předmět nájmu přístupným a fakticky se chopí jeho užívání (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2230/2014).
Citované rozhodovací praxe dovolacího soudu se přidržuje i napadené rozhodnutí odvolacího soudu, uvažuje-li, že pro určení doby, za niž je žádána náhrada za užívání nebytových prostor, je relevantní právě okolnost, zda žalovaný mohl nakládat s předmětnými prostory, tedy (jde-li o určení doby, s níž se spojuje ukončení stran poskytování náhrady), kdy byly předmětné prostory vráceny do dispozice žalobce (vlastníka), resp. kdy došlo k jejich zpřístupnění tak, aby je žalobce jako vlastník mohl znovu ovládat (užívat či disponovat s nimi).
Ostatní námitky, jimiž dovolatel zpochybňuje určení počátku a konce období, po které konzumoval užitky věci (včetně námitek proti zjištění o stavu nebytových prostor), jsou pak námitkami směřujícími proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu (jejich správnosti či úplnosti), jejichž prostřednictvím nelze založit přípustnost dovolání. Není uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Argumentuje-li přitom dovolatel i právním úkonem (jednáním) odstoupení od smlouvy (tvrdí-li, že tak „platně“ učinil nejpozději v dubnu 2010), opomíjí, že pro řešení otázky, zda a v jaké výši mu vzniklo bezdůvodné obohacení, není rozhodné, kdy od (beztak neplatné) smlouvy odstoupil, nýbrž kdy fakticky předmětné nebytové prostory přestal užívat a kdy je pak žalobce jako vlastník mohl znovu ovládat. [Odstoupení od (platné) smlouvy má za následek odpadnutí právního důvodu plnění poskytnutého na základě této smlouvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2000, sp. zn. 22 Cdo 195/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2640/2012), což je však v projednávané věci nezávažné i proto, že smlouva uzavřená mezi stranami byla již od počátku neplatná. Okolnost, že nejpozději při odstoupení od smlouvy přestal žalovaný nebytové prostory užívat, nemá pak odvolací soud za prokázanou.]
Na řešení dovolatelem nastolené otázky, „jaký vliv na nájemní vztah má nesplnění povinnosti pronajímatele ve smyslu ustanovení §5 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor“, pak napadené rozhodnutí nezávisí, jelikož mezi stranami (účastníky řízení) nájemní vztah platně nevznikl, a proto ani tato otázka přípustnost dovolání nezakládá. Rozhodující pro závěr o tom, že se žalovaný na úkor žalobce bezdůvodně obohatil, je skutečnost, že získal majetkový prospěch z přenechání předmětných prostor k užívání; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2007, sp. zn. 30 Cdo 523/2007). Otázka stavu prostor a určení obvyklé hladiny nájemného za pronájem (co do kvality srovnatelných) nebytových prostor jsou pak rovněž otázky skutkové.
Není také nesprávným právním posouzením věci, neaplikoval-li soud na posuzovaný případ ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., v situaci, kdy tomu odpovídající skutečnosti nebyly v řízení zjištěny (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1998, sp. zn. 26 Cdo 829/98). Ve světle judikaturou již dříve artikulovaného stanoviska, podle nějž lze uvažovat o odepření výkonu práva na vydání bezdůvodného obohacení pro rozpor s dobrými mravy tam, kde k němu dochází výlučně v důsledku jednání ochuzeného a obohacený jeho vzniku nemůže zabránit (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 33 Odo 553/2004), by tvrzení dovolatele, že mu žalobce neposkytl součinnost pro odevzdání prostor, jistě nemuselo být právně nezajímavé, ovšem při jiném skutkovém základu věci, nikoliv zde, kde odvolací soud uzavírá, že za prodlevy při „vrácení“ nebytových prostor vlastníku nenese vinu žalobce (srov. např. důvody na str. 10 rozhodnutí odvolacího soudu, kde se poukazuje i na absenci případné výzvy žalovaného stran poskytnutí součinnosti k předání nebytových prostor žalobci).
Z uvedeného plyne závěr o nepřípustnosti dovolání (není-li naplněno žádné z hledisek uvedených v §237 o. s. ř.), které proto Nejvyšší soud odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy k nákladům, které (oprávněný) žalobce účelně vynaložil v dovolacím řízení, patří odměna advokátky za zastupování účastníka v dovolacím řízení, ve výši 4 260 Kč [srov. §6 odst. 1, §8 odst. 1, §7 bod 5 a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], kdy předmětem dovolacího řízení je již jen částka (tarifní hodnota) 78 745 Kč, dále náhrada hotových výdajů advokátky stanovená paušální částkou 300 Kč na jeden vykonaný úkon právní služby (§13 odst. 3 téže vyhlášky) a náhrada za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 957,60 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. srpna 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu