ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.1419.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 1419/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně M. Š. , zastoupené JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 222/5, proti žalovaným 1) České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , IČO: 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, a 2) Správě nemovitostí města Brna, státnímu podniku v likvidaci , IČO: 469 63 383, se sídlem v Brně, Masarykova 37, za účasti vedlejších účastníků na straně žalované: JUDr. Z. M., JUDr. V. B., Mgr. L. V. a J. V., o určení vlastnického práva a práva hospodaření , vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 15 C 124/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. července 2015, č. j. 19 Co 391/2014-285, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků ani vedlejší účastníci nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 8. ledna 2014, č. j. 15 C 124/2011-241, jímž tento soud zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastnicí pozemku parc. č. 1283/1 v kat. území S., a (současně) že právo hospodaření k témuž pozemku má druhý žalovaný, státní podnik v likvidaci; přitom bylo rozhodnuto i o nákladech řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl, neboť není přípustné (§243c odst. 1 věta první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dál jen „o. s. ř.“), proto, že dovoláním napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí vypočtených v ustanovení §238a o. s. ř. a přípustnost dovolání proti němu nezakládá ani ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí nezávisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejedná se ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V dovoláním nastolené otázce naléhavého právního zájmu na požadovaném určení práva (§80 písm. c/ občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013) – jíž žalobkyně v podaném dovolání argumentuje převážně již toliko ve vztahu k rozhodnutí (výroku) o zamítnutí návrhu na určení druhého žalovaného coby nositele práva hospodaření s majetkem (předmětným pozemkem) ve vlastnictví státu – jsou závěry odvolacího soudu v souladu s ustálenou judikaturou akcentující preventivní funkci určovací žaloby (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, č. 3, ročník 1997, pod č. 21). Tato funkce v případě žalobkyní žádaného určení práva hospodaření (správy) s majetkem ve vlastnictví státu naplněna není, jestliže se žalobkyně v důsledku požadovaného určení nestane vlastnicí věci a určení jí neskýtá ani záruku převedení věci (pozemku) do jejího vlastnictví, vše za situace, kdy k prosazení jí tvrzeného práva (obnovení vlastnictví k věci podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích) slouží (ve stanovených lhůtách sloužily) jiné právní prostředky, které oprávněné osobě poskytuje restituční zákonodárství.
Konstrukci žalobkyně o možném převodu věci do jejího vlastnictví na podkladě dohody, kterou s ní uzavřel (či byl by ochoten znovu uzavřít) právě druhý žalovaný, v režimu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, pak vylučuje i odvolacím soudem současně přijatý závěr o působnosti (v poměru k zákonu č. 87/1991 Sb. zvláštního) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), vyslovený v závislosti na zahrnutí předmětného pozemku do zemědělského půdního fondu ve smyslu §1 odst. 1 zákona o půdě; takový závěr se ustálené judikatuře v principu rovněž nepříčí (k tomu srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 11. 1995, sp. zn. 6 A 905/94, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod pořadovým č. 292, svazek 11, ročník 1998, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1001/2004, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1081/2009). Otázka faktického způsobu obhospodařování předmětného pozemku (naplnění materiálního znaku pro zahrnutí pozemku do zemědělského půdního fondu, je-li znak formální jinak nesporný) je pak převážně věcí skutkového zjištění, jež nelze zpochybnit dovoláním. Byla-li dána (v rovině skutkových zjištění prokázána) souvislost předmětného pozemku (zahrady) se zemědělskou výrobou, nekoliduje posouzení odvolacího soudu ani se závěry, jež k otázce působnosti zákona o půdě vyslovil Nejvyšší soud ve stanovisku občanskoprávního kolegia ze dne 15. 7. 1993, sp. zn. Cpjn 50/93, uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž jinak zásadně připustil restituci nezemědělských zahrad v režimu zákona č. 87/1991 Sb. (srov. čl. IV, bod 2 stanoviska).
Případný v dané věci není ani odkaz žalobkyně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1573/2010, v němž dovolací soud posuzoval otázku naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva podle obecného předpisu, a to za zcela jiných okolností a bez souvislosti s nárokem odvozovaným z restitučních předpisů (žaloba bytového družstva na deklarování vlastnického práva státu k pozemku zastavěnému obytným domem ve vlastnictví družstva, jenž může být předmětem převodu do vlastnictví družstva podle §60a zákona č. 219/2000 Sb.). Nepřiléhavý je pak i odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2855/2008, jímž byla věcně posuzována otázka platnosti převodní smlouvy, jíž uzavřel Pozemkový fond ČR s třetí osobou, ačkoliv v době jejího uzavření byly pozemky vyjmuty z jeho správy dle §17 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě. Z tohoto vyplývá, že ani s těmito dovolatelkou odkazovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu není.
Ve vztahu k rozhodnutí (jeho části), jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby na určení, že žalobkyně je vlastnicí předmětného pozemku (kdy odvolací soud vychází současně ze zjištění, že na podkladě dohody uzavřené podle §5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. s nelegitimovaným subjektem nebyl katastrálním úřadem povolen vklad práva do katastru nemovitostí a uzavření dohody či vydání věci neukládá povinné osobě ani soudní rozhodnutí), pak dovolatelka žádnou další relevantní dovolací argumentaci již nevznáší a tedy ani neotvírá další otázky, pro jejichž řešení mohla by být založena přípustnost dovolání proti tomuto výroku rozsudku.
Přestože se v dovolání uvádí, že se jím napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, žádné námitky – natož ty, jež by se vázaly k obligatorním náležitostem ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. – neuplatňují se vůči výrokům o náhradě nákladů řízení.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. prosince 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu