ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.1469.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 1469/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla, ve věci žalobkyně ČSOB Pojišťovna, a. s., člen holdingu ČSOB , IČ 45534306, se sídlem v Pardubicích, Masarykovo náměstí 1458, PSČ 530 02, zastoupené JUDr. Luďkem Krajhanzlem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 859/22, proti žalovaným: 1) M. P., 2) R. S. M., 3) F. P. , všichni bytem Fratelli Canale 24/15, Janov, Itálie, všichni zastoupeni Mgr. Hanou Ševelovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Lazarská 1718/3, o určení, že rozhodnutí vydané Soudním dvorem v Janově dne 7. 1. 2010, č. j. 13, rejst. č. 33, soudní výrok 52, nesplňuje podmínky svého uznání v České republice , vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 23 C 52/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 10. října 2013, č. j. 22 Co 292/2013-459, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit každému žalovanému k rukám jejich zástupkyně Mgr. Hany Ševelové do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na nákladech dovolacího řízení částku 2 541 Kč.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 8. listopadu 2012, č. j. 23 C 52/2011-365, zamítl žalobu, aby soud určil, že rozhodnutí vydané Soudním dvorem v Janově dne 7. 1. 2010, č. j. 13, rejst. č. 33, soudní výrok č. 52, týkající se pojistné události pod č. 2044100068 a pojištěného J. F., nesplňuje podmínky svého uznání v ČR a je v ČR nevykonatelné. Zároveň zamítnul návrh žalovaných na přerušení řízení do pravomocného skončení předmětného nalézacího řízení před Odvolacím soudem v Janově ve smyslu čl. 37 nařízení Brusel I. Z provedených důkazů soud prvního stupně zjistil, že Soudní dvůr v Janově uložil žalobkyni povinnost k náhradě nemajetkové újmy v řádech několika desítek tisíc EUR ve prospěch žalovaných italských státních občanů, a to z titulu pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla Fiat Stilo, RZ 2A1 7414, které bylo sjednané mezi žalobkyní a leasingovou společností OB Leasing a. s. prostřednictvím rámcové pojistné smlouvy č. 11564489, uzavřené dne 12. 11. 1999. Řidič předmětného vozidla J. F. způsobil dne 29. 12. 2003 na dálnici D5 ve směru na Rozvadov dopravní nehodu, při které zahynul on i řidič D. G. a jeho spolujezdkyně P. S. P. ve vozidle Peugeot 206, RZ BR70MA. Soud prvního stupně dovodil, že na požadovaném určení [podle §80 písm. c) o. s. ř.] není naléhavý právní zájem, neboť nejde o určení „zda tu právní vztah nebo právo je či není“, ale o konstitutivní rozhodnutí, kterým by se určila nevykonatelnost italského rozhodnutí na území v ČR, u nějž by se možnost jeho uznání posuzovala pouze jako předběžná otázka. Otázka možnosti vedení řízení o neuznání rozhodnutí v rámci systému nařízení Brusel I nebyla prozatím českými soudy ani Soudním dvorem řešena. Soud prvního stupně v této souvislosti odkázal na literaturu, která vylučuje možnost podat návrh na neuznání rozhodnutí v režimu nařízení Brusel I (Simon, P. In: Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 2990) a na tzv. Jenardovu zprávu k Bruselské úmluvě (předcházející nařízení Brusel I), podle níž nelze vést řízení o neuznání rozhodnutí dle nařízení Brusel I, takové řízení však může být teoreticky vedeno podle vnitrostátního práva. I pro případ, že by naléhavý právní zájem žalobkyně bylo možné dovodit, nebyla by s ohledem na princip automatického uznávání rozhodnutí vydaných v rámci členských států EU podle nařízení Brusel I úspěšná. Neuznání rozhodnutí lze dle výše uvedené judikatury Soudního dvora připustit pouze ve výjimečném případě, pokud by bylo uznání zjevně v rozporu s veřejným pořádkem členského státu, v němž se o uznání žádá. Skutečnost, že český právní řád neupravoval v rozhodné době pojištění odpovědnosti za vznik nehmotné újmy způsobené usmrcením osoby blízké, nemůže jít k tíži žalovaným, a nelze proto uznání rozhodnutí italského soudu považovat za rozporné s veřejným pořádkem.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 10. 10. 2013, č. j. 22 Co 292/2013-459, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadené části (výrok týkající se zamítnutí žaloby na určení, že rozhodnutí vydané Soudním dvorem v Janově nesplňuje podmínky svého uznání v ČR). Odvolací soud uvedl, že na základě určovací žaloby se nelze domáhat negativního výroku o neuznání cizozemského rozhodnutí v nalézacím řízení. Nejedná se o určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není. Rozhodování o uznání či neuznání cizího rozhodnutí je upraveno nařízením Brusel I, které má před vnitrostátní úpravou přednost, přičemž čl. 33 a 34 předmětného nařízení tuto možnost nepřipouštějí. Je proto nadbytečné posouzení, zda rozhodnutí italského soudu je či není ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem ve smyslu čl. 34 nařízení Brusel I. Uvedené posouzení je možné provést v rámci řízení o uznání tohoto cizozemského rozhodnutí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř. z důvodu, že napadené rozhodnutí záviselo na otázce jak procesního, tak hmotného práva, která dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla řešena. Za dosud neřešenou procesní otázku považovala žalobkyně posouzení, zda je možné domáhat se negativního rozhodnutí ohledně uznání cizího rozhodnutí v rámci systému nařízení Brusel I prostřednictvím určovací žaloby dle §80 písm. c) o. s. ř., anebo zda se jedná o případ, kdy žalobu lze projednat, aniž by dovolatel musel prokazovat naléhavý právní zájem. V případě kladné odpovědi bude rozhodnutí záviset na otázce hmotného práva, zda lze označit rozsudek, jímž byla pojišťovna škůdce uznána povinnou nahradit poškozeným z dopravní nehody nemajetkovou újmu, za zjevně rozporný s veřejným pořádkem ČR, v situaci, kdy takový nárok nebyl v českém právním řádu zakotven v době uzavření pojistné smlouvy, ani v době pojistné události.
Jako dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.) žalobkyně uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, pokud odvolací soud dospěl k závěru, že vydání rozhodnutí o neuznání cizího rozhodnutí se není možné domáhat prostřednictvím určovací žaloby, neboť se nejedná o určení, zda tu právo nebo vztah je či není, ale o konstitutivní rozhodnutí zapovídající vykonatelnost italského rozsudku na území ČR, u kterého by se uznatelnost posuzovala jako předběžná otázka. Podle žalobkyně naopak jde o rozhodnutí povahy deklaratorní, tj. soud by měl prohlásit, zda je právní vztah či právo výkonu rozhodnutí v ČR existující či neexistující. Pokud žalovaní nepodají v ČR návrh na uznání rozhodnutí podle čl. 33 odst. 2 nařízení Brusel I, ve kterém by soud zkoumal existenci důvodů neuznání rozhodnutí, a s ohledem na skutečnost, že rozhodnutí italského soudu je předběžně vykonatelné a žalobkyni hrozí exekuce, je na straně žalobkyně naléhavý právní zájem na určení, že rozhodnutí nesplňuje podmínky svého uznání v ČR. Napadený rozsudek spočívá rovněž na nesprávném posouzení otázky hmotného práva, když se odchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, který judikoval, že rozsah pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla je omezen pouze na náhradu způsobené škody na zdraví nebo usmrcením (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4083/2010; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1051/2005). Z předeslaných důvodů dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky obou soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání uvedli, že odvolací soud i soud prvního stupně věc posoudily po procesní i hmotné stránce správně a svá rozhodnutí přesvědčivě odůvodnily. Pokud se žalobkyně v dané věci domáhá určení, že rozhodnutí vydané italským soudem nesplňuje v ČR podmínky uznání a je zde nevykonatelné, jde o postup v rozporu s komplexní úpravou uznání a výkonu rozhodnutí soudů členských států obsaženou v přímo aplikovatelném nařízení Brusel I. Podle preambule nařízení Brusel I je základním principem nařízení automatické uznávání soudních rozhodnutí v členských státech, přičemž postup pro výkon rozhodnutí vydaného v jednom členském státě musí být v jiném členském státě účinný a rychlý. Pokud by bylo připuštěno, aby se kdokoliv domáhal určovací žalobou vydání rozhodnutí o neuznání a nevykonatelnosti rozhodnutí soudu jiného členského státu, pak by se výkon tohoto rozhodnutí stal neúčinným a zdlouhavým. Určovací žalobě nelze vyhovět i z toho důvodu, že v daném případě nejde o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, nýbrž o konstitutivní rozhodnutí zapovídající vykonatelnost italského rozsudku na území ČR. Ovšem i pro případ, že by bylo možné se určovací žalobou domáhat neuznání dotčeného italského rozhodnutí, předpoklady pro jeho neuznání stanovené v čl. 34 a 35 nařízení Brusel I nejsou dány. Koncept rozporu s veřejným pořádkem nedopadá na situace, kdy právní úprava státu, kde bylo rozhodnutí vydáno, se pouze liší od právní úpravy státu, kde má být rozhodnutí vykonáno. Přiznání nemajetkové újmy pozůstalým obětí dopravní nehody není ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem ČR, a to i s přihlédnutím k úpravě odškodnění pozůstalých za škodu způsobenou usmrcením osob blízkých v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění od 1. 5. 2004 a vzhledem k současné úpravě v §2959 v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Proto žalovaní Nejvyššímu soudu navrhují předmětné dovolání zamítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); dále jen „o. s. ř.“.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou - účastníkem řízení - zastoupenou advokátem (§241 odst. 1) a ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
V rozhodovací činnosti dovolacího soudu dosud nebyla řešena dovolatelkou předestřená otázka procesního práva, zda je možné domáhat se negativního rozhodnutí ohledně uznání cizího rozhodnutí v rámci systému nařízení Brusel I, pročež je dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, ovšem není důvodné.
Rozhodné pro vyřešení sporu je především posouzení, zda nařízení Brusel I umožňuje, aby se dotčená strana domáhala u soudu členského státu určení, že soudní rozhodnutí vydané v jiném členském státě nelze uznat. Z principu aplikační přednosti unijního práva přitom vyplývá, že nesouladné předpisy vnitrostátního právního řádu se v případě spadajícím do působnosti unijního práva nepoužijí. Zásada aplikační přednosti práva EU souvisí s principem přímého účinku a přímé použitelnosti unijního práva. Přímý účinek znamená, že adresáty unijního práva jsou nejen členské státy, ale i jednotlivci. Princip přímé použitelnosti míří na kvalitu unijního předpisu v tom smyslu, že nevyžaduje ke své aplikovatelnosti implementaci. U nařízení unijní právo presumuje přímý účinek i přímou použitelnost. Unijní nařízení se proto automaticky stávají součástí vnitrostátních právních řádů členských států Unie bez potřeby další implementace, a práva, která zakládají, se stávají součástí souboru práv soukromých osob, která mají vnitrostátní soudy, jakož i správní orgány, povinnost při řešení sporů s evropským prvkem aplikovat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2927/2010). Nejprve je proto třeba posoudit, zda nařízení Brusel I vůbec umožňuje vést takovéto řízení.
Nejvyšší soud, vědom si své povinnosti plynoucí z čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie obrátit se na Soudní dvůr EU v případě, že v řízení před ním vyvstane otázka výkladu aktů přijatých orgány EU, zkoumal, zda taková povinnost nevznikla i v projednávané věci.
Z hlediska povinnosti soudu členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, obrátit se na Soudní dvůr Evropské unie se žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce je klíčový rozsudek Soudního dvora ze dne 6. 10. 1982 ve věci 283/81, Srl CILFIT a Lanificio di Gavardo SpA proti Ministero della sanità, v němž Soudní dvůr formuloval tři výjimky, kdy národní soudy posledního stupně tuto povinnost nemají, a to jestliže:
I. otázka unijního práva není významná (relevantní) pro řešení daného případu,
II. existuje ustálená judikatura Soudního dvora k dané otázce nebo rozsudek Soudního dvora týkající se v zásadě identické otázky (tzv. acte éclairé),
III. jediné správné použití práva Unie je tak zřejmé, že nezůstává prostor pro jakoukoliv rozumnou pochybnost (tzv. acte clair). Přitom k tomu, aby soud členského státu mohl konstatovat, že výklad unijního práva je zjevný, musí a) porovnat jednotlivé jazykové verze textu, b) používat terminologie a právních pojmů unijního práva, c) vzít zřetel na odlišnosti interpretace unijního práva, a d) být přesvědčen, že jeho výklad je stejně zjevný soudům ostatních členských států a Soudnímu dvoru EU.
Za situace, kdy výklad nařízení Brusel I je právně významný pro řešení daného případu a kdy nastíněný právní problém Soudní dvůr EU dosud neřešil, zbývá posoudit, zda se nejedná o acte clair .
Podle čl. 33 nařízení Brusel I jsou rozhodnutí vydaná v některém členském státě v ostatních členských státech uznávána, aniž by bylo vyžadováno zvláštní řízení (odst. 1). Stane-li se sporným, zda rozhodnutí má být uznáno, může každá strana, která uplatňuje uznání jako hlavní věc v daném sporu, v řízení podle oddílu 2 a 3 kapitoly III nařízení Brusel I navrhnout, že soudní rozhodnutí má být uznáno (odst. 2). Je-li otázka uznání rozhodnutí vznesena u soudu členského státu jako předběžná otázka, může o ní tento soud rozhodnout (odst. 3).
Samotný text nařízení tak výslovně upravuje pouze možnost vést řízení o uznání rozhodnutí. Ostatní jazykové verze čl. 33 odst. 2 nařízení Brusel I se v tomto ohledu shodují. Any interested party who raises the recognition of a judgment as the principal issue in a dispute may, in accordance with the procedures provided for in Sections 2 and 3 of this Chapter, apply for a decision that the judgment be recognised (angličtina). En cas de contestation, toute partie intéressée qui invoque la reconnaissance à titre principal peut faire constater, selon les procédures prévues aux sections 2 et 3 du présent chapitre, que la décision doit être reconnue (francouzština). Bildet die Frage, ob eine Entscheidung anzuerkennen ist, als solche den Gegenstand eines Streites, so kann jede Partei, welche die Anerkennung geltend macht, in dem Verfahren nach den Abschnitten 2 und 3 dieses Kapitels die Feststellung beantragen, dass die Entscheidung anzuerkennen ist (němčina).
Je proto nutné posoudit, zda systém nařízení ponechává možnost vést řízení i o neuznání podle vnitrostátního práva, anebo zda komplexnost úpravy obsažené v nařízení tuto eventualitu vylučuje, tedy zda umožňuje vést toliko řízení o uznání.
Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje celistvost právní úpravy příslušnosti, uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech v nařízení Brusel I. Postupy upravené v nařízení Brusel I představují dle Soudního dvora autonomní a komplexní systém, nezávislý na právních systémech členských států (rozsudek Soudního dvora ze dne 23. dubna 2009 ve věci C-167/08, Draka NK Cables Ltd a další proti Omnipol Ltd, bod 27). V odkazovaném rozsudku tak Soudní dvůr dovodil, že komplexní úprava postupu prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí v nařízení vylučuje opravné prostředky, které vnitrostátní právo poskytuje dotčeným třetím stranám proti rozhodnutí o prohlášení vykonatelnosti (ve vztahu k Bruselské úmluvě, která předcházela nařízení Brusel I, srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 2. července 1985 ve věci C-148/84, Deutsche Genossenschaftsbank proti SA Brasserie du Pêcheur, bod 17). Pokud dotčeným třetím stranám neumožňuje podat opravný prostředek přímo nařízení, znění vnitrostátního práva je v tomto ohledu nerozhodné (rozsudek Soudního dvora ze dne 21. dubna 1993 ve věci C-172/91, Volker Sonntag proti Hansi Waidmannovi, Elisabeth Waidmann a Stefanu Waidmannovi). Kromě požadavku zjednodušení postupů ve státě, ve kterém je navrhován výkon rozhodnutí, odůvodnil Soudní dvůr tyto závěry zásadou právní jistoty a cíli sledovanými nařízením Brusel I, které vyžadují jednotné uplatňování právních pojmů a kvalifikací v členských státech (věc C-167/08, Draka NK Cables Ltd a další proti Omnipol Ltd, body 25 – 26). Byť se tedy Soudní dvůr ve své rozhodovací činnosti dosud explicitně nezabýval otázkou, zda dotčená strana může vést řízení o neuznání soudního rozhodnutí, z dosavadní judikatury k nařízení Brusel I lze beze všech pochyb dovodit, že Soudní dvůr interpretuje úpravu uznání a výkonu v nařízení jako ucelený systém, ve kterém se vnitrostátní úprava použije v zásadě pouze tam, kde tak samo nařízení výslovně předvídá. Uvedené pojetí podporuje závěr, že za situace, kdy nařízení výslovně počítá pouze s možností vést řízení o uznání rozhodnutí, nemůže dotčená strana vést řízení o neuznání.
Zároveň lze poukázat na skutečnost, že nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003, o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti (nařízení Brusel II bis), v čl. 21 odst. 3 umožňuje kterékoliv dotčené osobě požádat o vydání rozhodnutí o uznání nebo neuznání rozhodnutí. Jedná se o obdobné ustanovení, jako čl. 33 odst. 2 nařízení Brusel I, s tím rozdílem, že nařízení Brusel II bis uvádí i možnost dotčené osoby domáhat se rozhodnutí o neuznání. I tato skutečnost tak zcela zjevně svědčí pro variantu, že v případě nařízení Brusel I unijní zákonodárce neměl v úmyslu zakotvit možnost dotčené strany vést řízení o neuznání rozhodnutí. Ostatně i odborná literatura uvádí, zejména s odkazem na absenci výslovného zakotvení řízení o neuznání, že nařízení Brusel I dotčené straně neumožňuje vést řízení o odepření uznání rozhodnutí (STONE, P. EU Private International Law (second edition), Edward Elgar Publishing Limited, 2010, str. 227; BŘICHÁČEK, T. Změny v obecném režimu uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v civilních věcech v EU, Právní rozhledy č. 5/2013; SIMON, P. In: DRÁPAL, L. – BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád II. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 2990). Lze se nicméně setkat i s méně kategorickými názory, které např. uvádějí, že v situaci, kdy soud zamítne žádost dotčené strany o uznání podle čl. 33 odst. 2 nařízení Brusel I, blíží se odepření uznání rozhodnutí o neuznání. Pokud proto nařízení Brusel I výslovně nevylučuje možnost vést řízení o neuznání, může být řízení o neuznání vedeno podle vnitrostátního práva, pokud jej vnitrostátní právo umožňuje (MAGNUS,
U. – MANKOWSKI, P. (eds.). European Commentaries on Private International Law
– Brussels I Regulation, Mnichov: Sellier, 2007, str. 554). V českém prostředí V. Vaške uvádí, že v případě návrhu na neuznání nelze postupovat dle nařízení Brusel I, ale zároveň není vyloučena možnost podat určovací žalobu podle §80 písm. c) o. s. ř., pokud žalobce prokáže naléhavý právní zájem (VAŠKE, V. Uznávání a výkon cizích rozhodnutí v České republice, Praha: C. H. Beck, 2007, str. 39). Posledně uvedené názory se nicméně nijak nevypořádávají s argumentem komplexnosti úpravy v nařízení, tak, jak ji ve své rozhodovací činnosti zdůrazňuje Soudní dvůr.
Dovolací soud připomíná, že žalobkyně není zbavena možnosti namítat rozpor italského rozhodnutí s veřejným pořádkem. Tuto námitku může uplatnit v rámci opravného prostředku proti rozhodnutí o návrhu na prohlášení vykonatelnosti podle čl. 43 nařízení Brusel I. Čl. 45 nařízení výslovně počítá s možností, že soud, u něhož byl opravný prostředek podán, může zamítnout nebo zrušit prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí na základě rozporu s veřejným pořádkem členského státu, v němž se o uznání žádá. Uvedené pak opět (podpůrně) svědčí pro závěr, že žaloba na požadované určení není podle čl. 33 nařízení Brusel I přípustná.
Nad rámec uvedeného lze doplnit, že nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (přepracované nařízení Brusel I), již v čl. 45 řízení o odepření uznání upravuje (srov. NIELSEN, P. A. The New Brussels I Regulation, Common Market Law Review, roč. 50, č. 2/2013, str. 525). V souladu s čl. 66 se přepracované nařízení Brusel I vztahuje pouze na řízení zahájená ke dni 10. 1. 2015 nebo po něm, a nelze jej proto na projednávanou věc použít. Komentář k přepracovanému nařízení Brusel I nicméně také uvádí, že znění přepracovaného nařízení podporuje závěr, že podle nařízení Brusel I dosud nebylo možné řízení o odepření uznání vést (FRANZINA, P. In: DICKINSON, A. – LEIN, E. (eds.). The Brussels I Regulation Recast, Oxford: Oxford University Press, 2015, str. 385 – 386). Uvedenému napovídá i Jenardova zpráva, podle níž procesní postup uznání rozhodnutí zakotvený v čl. 26 odst. 2 Bruselské úmluvy (kterému odpovídá čl. 33 odst. 2 nařízení Brusel I) byl vyhrazen pouze straně uplatňující uznání rozhodnutí, nikoliv odepření uznání (zpráva J. Jenarda k Úmluvě ze dne 27. září 1968 o příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, Úř. věstník Evropských společenství 1979, C 59, str. 43 zprávy).
Dovolací soud proto uzavírá, že nařízení Brusel I neumožňuje dotčené straně vést v dožádaném členském státě řízení o odepření uznání rozhodnutí vydaného soudem v jiném členském státu. Posouzení, zda se lze domáhat odepření uznání prostřednictvím §80 písm. c) o. s. ř., případně zda rozhodnutí italského soudu není v souladu s veřejným pořádkem ve smyslu čl. 34 odst. 1 nařízení Brusel I, a nelze jej tak v ČR uznat, je tudíž bezpředmětné.
Protože dovolání není důvodné ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání žalobkyně bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) zamítl (§243d písm. a) o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. ve prospěch v dovolacím řízení úspěšných žalovaných za situace, kdy účelně vynaložené náklady jsou představovány odměnou advokáta. S ohledem na zastupování více (tří) účastníků, náleží za každého jednoho odměna snížená o 20 % ve smyslu §12 odst. 4 vyhlášky 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (advokátní tarif). Za tarifní hodnotu nutno považovat v souladu s §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu částku 35 000 Kč, snížená odměna (za každého z žalovaných) je potom představována částkou 2 000 Kč [§6 odst. 1, §7 bod 5, §11 odst. 1 písm. k/]. Náhrada hotových výdajů advokáta je určená jednou paušální částkou 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhrada za daň z přidané hodnoty z odměny advokáta (všech žalovaných) a z náhrady je 1 323 Kč (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.). Celkové náklady pak jsou 7 623 Kč a na každého z žalovaných z toho připadá 2 541 Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 8. dubna 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu