ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.1521.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 1521/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobců: a) R. M. , b) R. M. , c) D. M. , všichni zastoupeni JUDr. Klárou Alžbětou Samkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Španělská 742/6, proti žalované: Česká republika – Ministerstvo financí se sídlem v Praze 1, Letenská 15, IČO: 00006947, o zaplacení částky 10 720 503 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 28 C 194/2008, o dovolání žalobců i žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. října 2015, č. j. 64 Co 51/2015-465, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá .
II. Dovolání žalovaných se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Předmětem řízení byl žalobci uplatněný nárok na finanční náhradu za nemovitosti (dům na pozemku parc. č. 1276, s pozemky parc. č. 1276 a 1277 v kat. území S., obec P.), jež nemohli být oprávněným osobám vydány (§13 odst. 1 a 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů).
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 18. prosince 2014, č.j. 28 C 194/2008-399, poté co zastavil řízení co do částky 110 335 Kč se stanoveným úrokem z prodlení (výrok I) a připustil změnu žaloby (výrok II), uložil žalované zaplatit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, částku 3 292 273 Kč ve formě cenných papírů nemajících povahu státního dluhopisu (výrok III), co do dalších 7 428 230 Kč se specifikovaným úrokem z celé žalované částky z prodlení žalobu zamítl (výrok IV) a rozhodl o nákladech řízení a nákladech státu (výroky V a VI).
K odvolání, jež proti rozsudku obvodního soudu podala toliko žalovaná, Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. října 2015, č. j. 64 Co 51/2015-465, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném „vyhovujícím“ výroku (výrok pod bodem III), jakož i v závislých nákladových výrocích potvrdil a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním žalobci i žalovaná.
Se zřetelem k době zahájení řízení a vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání žalobců – v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé – Nejvyšší soud odmítl proto, že bylo podáno osobami k němu neoprávněnými (§243c odst. 1 věty první, §218 písm. b/ o. s. ř.).
K podání dovolání je oprávněna (subjektivně legitimována) ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jejích právech (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, poř č. 28; dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, nebo usnesení ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97, uveřejněné tamtéž, ročník 2000, v sešitech 1 a 12, pod pořadovými čísly 7 a 138).
Jelikož žalobci nepodali odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (výroku o částečném zamítnutí žaloby, jenž tak samostatně nabyl právní moci), předmětem odvolacího řízení (i s ohledem na vázanost rozsahem, v němž byl rozsudek napaden odvoláním žalované) byl toliko „vyhovující“ výrok rozsudku soudu prvního stupně; ten byl odvolacím soudem potvrzen. Žalobci tak byli v odvolacím řízení plně úspěšní a samotným rozhodnutím odvolacího soudu jim nebyla na jejich právech způsobena žádná újma. Proto nejsou k podání dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu subjektivně legitimováni. (Tvrzenou újmu na právech, jež měla být založena již rozhodnutím soudu prvního stupně, které však žalobci nenapadli odvoláním, zrušením /či změnou/ rozsudku odvolacího soudu reparovat nelze.)
Jestliže žalobci napadli rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i ve výroku o náhradě nákladů řízení, pak vůči tomuto výroku rozhodnutí žádné konkrétní námitky neuplatnili, ba ani nenaznačili, v čem spatřují přípustnost a důvodnost dovolání ve vztahu k nákladovému výroku napadeného rozhodnutí. Absence těchto obligatorních náležitostí (§241a odst. 2 o. s. ř.) přitom představuje vadu, kterou po uplynutí zákonné lhůty k podání dovolání nelze odstranit (§241b odst. 3 o. s. ř.) a jež brání pokračování řízení o dovolání (k tomu srov. zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a rovněž tak vede k odmítnutí dovolání (§243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
Dovolání žalované pak Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání nezakládá ustanovení §238a o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí vypočtených v tomto ustanovení, a dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť žalovanou označené otázky hmotného práva vyřešil odvolací soud napadeným rozhodnutím v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Nejvyšší soud neshledal ani důvody k jinému posouzení těchto otázek, v jeho rozhodovací praxi již vyřešených.
K nastolené otázce výše finanční náhrady oprávněné osoby za nemovitost, kterou jí nelze vydat (§13 odst. 1 a 4 zákona č. 87/1991 Sb.), lze v prvé řadě odkázat na předchozí rozhodnutí dovolacího soudu v projednávané věci – rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1603/2011 (dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1556/2011, nebo usnesení ze dne 5. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1448/2013, a ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4449/2014), v němž Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že oprávněným osobám v restituci podle zákona č. 87/1991 Sb., kterým nelze nemovitost pro některou ze zákonných překážek vydat, může být přiznána náhrada (§13 odst. 1, 4 cit. zák.), jejíž výše není totožná s cenou zjištěnou podle cenových předpisů platných ke dni 1. 4. 1991. Může se tak stát podle konkrétních okolností za situace, kdy by cenový rozdíl výše náhrady zjištěné k posledně uvedenému datu (a dosud poskytnuté) a výše náhrady přicházející v úvahu v době soudního rozhodování o ní byl v neprospěch restituentů natolik nepřiměřený, že by restituenti byli poškozeni na svých právech. V zájmu spravedlivého řešení věci není ani vyloučeno soudem přiřknout takovou náhradu, která by v rozumné míře vycházela z hodnoty nemovitostí v době pravomocného zamítnutí žaloby o jejich vydání. Nejvyšší soud, odkazuje i na korektiv individuální spravedlnosti, konstatoval, že soudy musí zohlednit všechny skutkové okolnosti dané věci, týkající se otázky adekvátnosti poskytované náhrady, kterými jsou například změna stavebně technického charakteru nemovitosti, důvody vedoucí k (ne)vydání věci, délka trvání soudního sporu a především i prosté plynutí času.
Citované závěry z rozhodovací praxe dovolacího soudu obstály i při přezkumu v rovině ústavněprávní (k tomu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. III. ÚS 130/14, jímž Ústavní soud zamítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1448/2013).
Při určení konkrétní výše finanční náhrady pak odvolací soud shora uvedené požadavky naplnil, maje na zřeteli jak judikaturou zformulovaná kritéria, tak i konkrétní skutkové okolnosti dané věci (včetně skutečností opakovaných nyní dovolatelkou); úvahu, jež oba soudy nižších stupňů dovedla ke kvantifikování náhrady, je racionálně odůvodněna a nejde o úvahu zjevně nepřiměřenou.
K argumentaci žalované sluší se pak také uvést, že zjištěné okolnosti, v jejichž důsledku předchůdci žalobců ztratili nemovitý majetek (propadnutí majetku po emigraci v roce 1968), jež jim pak následně (po roce 1989) nemohl být vrácen, zde nelze poměřovat případy z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva, na něž v dovolání žalovaná poukazuje a jež se vesměs vztahují k situaci, kdy právo na finanční náhradu uplatňovaly povinné osoby, které v restituci vydaly oprávněným osobám nemovitý majetek, k němuž neměly intenzívní vztah a který (o vlastní vůli) již nějaký čas neužívaly.
Napadá-li pak žalovaná rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, platí v této části o jejím dovolání totéž co o dovolání žalobců, tedy že dovolání proti tomuto výroku rozsudku je třeba odmítnout již pro absenci vymezení přípustnosti a důvodu dovolání coby obligatorních náležitostí dovolání (§241a odst. 2; §241b odst. 3 o. s. ř.; §243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
S ohledem na výsledek dovolacího řízení, jež vyústilo v odmítnutí dovolání obou procesních stran, nebylo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení přiznáno žádnému z účastníků (srov. §146 odst. 3, §224 odst. 1 a 243c odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. října 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu