ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.1662.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 1662/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce PaedDr. H. S. , K., zastoupeného JUDr. Natalií Navrátilovou, advokátkou se sídlem v Chropyni, Masarykova 12, proti žalovanému Zemědělskému podniku Razová, státnímu podniku v likvidaci , IČ 136 42 090, se sídlem v Praze 6 – Řepích, Třanovského 622/11, zastoupenému JUDr. Janem Rudolfem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 15, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného České republiky – Státního pozemkového úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení domnělé oprávněné osoby , vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 5 C 102/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. října 2015, č. j. 56 Co 261/2015-807, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení částku 3.388 Kč k rukám advokáta JUDr. Jana Rudolfa do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a vedlejší účastnicí nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jeseníku rozsudkem ze dne 27. 1. 2011, č. j. 5 C 102/2002-370, ve znění opravného usnesení ze dne 21. 4. 2011, č. j. 5 C 102/2002-376, zamítl žalobu, kterou se PaedDr. H. S. coby žalobce a) a D. K. jakožto žalobkyně b) (oba v postavení procesních nástupců původní žalobkyně M. S.) domáhali určení, že jsou oprávněni uplatnit v režimu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), u pozemkového úřadu nárok na vydání vypočtených nemovitostí (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení, jakož i o odměně advokáta ustanoveného žalobci a) (výroky II. až IV.).
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. 10. 2011, č. j. 56 Co 320/2011-424, rozhodnutí soudu prvního stupně, napadené odvoláním žalobce a), ve vztahu k odvolateli (s výjimkou výroku IV.) potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II. a III.).
Nejvyšší soud nicméně rozsudkem ze dne 14. 11. 2012, č. j. 28 Cdo 1279/2012-511, k dovolání žalobce a) rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc danému soudu vrátil k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě následně usnesením ze dne 30. 9. 2013, č. j. 56 Co 320/2011-544, rozhodnutí soudu prvního stupně ve vztahu k žalobci a) (s nímž bylo napříště jednáno jako s jediným subjektem na straně žalující) ve všech výrocích krom výroku IV. zrušil a věc v odpovídajícím rozsahu soudu prvního stupně vrátil k dalšímu řízení.
Okresní soud v Jeseníku posléze rozsudkem ze dne 7. 4. 2015, č. j. 5 C 102/2002-722, žalobu, kterou se žalobce domáhal určení svého postavení oprávněné osoby, opětovně zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. až IV.). Součástí nosných důvodů svého rozsudku učinil soud mimo jiné závěr, že žalovaný ke dni účinnosti zákona o půdě nebyl vlastníkem sporných nemovitostí ani k nim neměl právo hospodaření či trvalého užívání, a nemohl být tudíž pokládán za osobu pasivně věcně legitimovanou z hlediska žalobcem požadovaného určení, pročež nezbylo než projednávaný návrh zamítnout.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. 10. 2015, č. j. 56 Co 261/2015-807, rozsudek okresního soudu, proti němuž žalobce podal odvolání, s výjimkou výroku II. potvrdil (výrok I.), ve výroku II. jej změnil tak, že žalovanému přiznal vůči žalobci právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně v odlišné výši (výrok II.), a rozhodl též o nákladech odvolacího řízení (výroky III. a IV.). Odvolací soud aproboval úvahy okresního soudu, zejména jeho konstatování nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného. Podotkl přitom, že původní žalobkyně za žalovaného chybně označila Zemědělský podnik Razová, jsouc vedena nesprávnou instrukcí pozemkového úřadu. V zájmu spravedlnosti řešení předmětné restituční kauzy proto krajský soud svým kasačním usnesením ze dne 30. 9. 2013 žalobci umožnil, aby navrhl odpovídající změnu v okruhu procesních subjektů. Někdejší zástupkyně žalobce JUDr. Miroslava Kočářová posléze v řízení před okresním soudem skutečně předložila návrh na záměnu účastníků na straně žalované, v jejímž důsledku by na místo Zemědělského podniku Razová do řízení vstoupila Česká republika – Státní pozemkový úřad (čímž by byl uvedený nedostatek pasivní věcné legitimace zhojen), žalobce však následně soudu oznámil ukončení zastoupení své osoby řečenou advokátkou a s návrhem na záměnu účastníků, který jeho jménem podala, vyslovil nesouhlas. Původně navržená záměna procesních subjektů tak nebyla připuštěna a žalobce musí nyní nést negativní důsledek svého postupu v podobě zamítnutí předmětné žaloby.
Proti tomuto rozsudku brojí žalobce dovoláním, v němž podotýká, že v souladu s §103 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soudům přísluší kdykoli za řízení zkoumat splnění procesních podmínek a ve smyslu §104 odst. 2 o. s. ř. jsou povinny činit vhodná opatření k odstranění jejich případného nedostatku. Domnívá se, že v řešené věci podmínky řízení dány nebyly, poněvadž jeho procesní předchůdkyně pod vlivem nesprávné instrukce ze strany okresního pozemkového úřadu označila jako žalovaného Zemědělský podnik Razová (na podporu své argumentace žalobce zmiňuje nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 242/98 a sp. zn. I. ÚS 338/97). Dovolatel dále podotýká, že nikdy nevzal zpět návrh na záměnu účastníků, který za něj podala jeho někdejší právní zástupkyně (ač připouští, že soudu adresoval podání, v němž s jejím počínáním projevil nesouhlas), pakliže tedy bylo o vzpomenutém podání rozhodnuto negativně, stalo se tak v rozporu s jeho úkony. Nesprávné jsou rovněž výroky napadeného rozsudku o náhradě nákladů řízení. Jelikož žalobcův neúspěch zapříčinilo zavádějící poučení, jehož se mu (potažmo jeho právní předchůdkyni) dostalo ohledně osoby, která má být v přezkoumávané věci žalována, neměly soudy žalovanému náhradu nákladů řízení přiznat. Závěrem žalobce upozorňuje, že se soudy nezabývaly podáním, jež předložil při jednání konaném dne 7. 4. 2015, a rovněž vyjadřuje mínění, že v řízení nebyla korektně vyhodnocena otázka aplikovatelného znění občanského soudního řádu. Z těchto důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání byla připojena též písemnost sepsaná přímo žalobcem (nikoli prostřednictvím právní zástupkyně), obsahující další kritiku počínání soudů nižších stupňů a jimi vydaných rozhodnutí.
Žalovaný navrhl žalobcem podaný mimořádný opravný prostředek odmítnout, případně zamítnout s ohledem na nepřiléhavost předestřených dovolacích námitek, s nimiž ve svém vyjádření blíže polemizoval.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval přípustností dovolání.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobce však za přípustné pokládat nelze, neboť v něm žádná otázka naplňující kritéria citovaného ustanovení vymezena není.
Stran námitky týkající se údajné absence podmínek řízení v přezkoumávané věci sluší se podotknout, že věcná legitimace, jako stav plynoucí z hmotného práva, není procesní podmínkou ve smyslu §103 o. s. ř. Přiléhavou reakci na její nedostatek proto nepředstavuje zastavení řízení, nýbrž zamítnutí žaloby (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2136/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3514/2008, eventuálně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5252/2014). Fakt, že žalovanému (podle nikterak nezpochybněné úvahy odvolacího soudu) scházela pasivní věcná legitimace z hlediska požadovaného určení, tak nebyl na překážku meritornímu projednání řešeného sporu. Tím se předmětná kauza liší od případů, v nichž byly vydány žalobcem citované nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. I. ÚS 338/97, a ze dne 25. 4. 2000, sp. zn. II. ÚS 242/98, neboť v obou těchto věcech byly za žalované označeny subjekty postrádající způsobilost být účastníky řízení, tj. atribut, jenž se vskutku řadí k podmínkám řízení (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 29 Odo 751/2006). Ani dovolatel přitom netvrdí, že by se snad některému z účastníků nynější pře nedostávalo procesní subjektivity.
Vyjadřuje-li dovolatel mínění, že soud nesprávně zamítl návrh na záměnu účastníků na straně žalované, který jeho jménem podala právní zástupkyně, pokládá Nejvyšší soud z hlediska aktuálního dovolacího řízení tuto námitku za bezpředmětnou, jelikož o zmíněném návrhu bylo pravomocně rozhodnuto samostatným usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2014, č. j. 56 Co 475/2014-677 (ve spojení s usnesením Okresního soudu v Jeseníku ze dne 23. 9. 2014, č. j. 5 C 102/2002-646). Pakliže žalobce posledně zmíněné rozhodnutí krajského soudu nenapadl dovoláním, nemůže nyní jeho věcnou správnost rozporovat v řízení o opravném prostředku směřujícím proti posléze vydanému rozsudku odvolacího soudu, jelikož řešení otázky záměny účastníků obsažené v usnesení ze dne 28. 11. 2014 je za daného stavu řízení závazné a nemůže být podrobováno dalšímu přezkumu (viz obdobně kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 23 Cdo 37/2010, přiměřeně pak srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2532/2015). Současně lze podotknout, že nepřipuštění záměny účastníků představuje vlastní rozhodovací akt soudu, jenž našel svůj konkrétní projev ve výrokové části vzpomínaného rozhodnutí, nemůže se tudíž jednat ani o vadu řízení ohrožující správnost dovoláním zpochybněného rozsudku ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. (srovnej obecně kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3280/2012, mutatis mutandis pak viz mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2081/2013, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3937/2014).
Ani co se týče nákladových výroků rozsudku odvolacího soudu, nepoukázal žalobce na žádnou otázku, jež by byla s to založit přípustnost jeho dovolání. V souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu se okolnostmi hodnými zvláštního zřetele ve smyslu §150 o. s. ř. rozumí takové okolnosti, pro něž by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možné spravedlivě požadovat na úspěšném subjektu, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Judikatura dovolacího soudu pokládá za korektní přihlížet při rozhodování o moderaci povinnosti k náhradě nákladů řízení zejména k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení, relevantní jsou i okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 5327/2014, ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4926/2015, a ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 33 Cdo 5584/2015). Dovolatelem zdůrazněný fakt, že k nesprávnému označení žalovaného subjektu byla jeho právní předchůdkyně přivedena chybným poučením ze strany pozemkového úřadu, by sice obecně vzato s ohledem na restituční povahu předmětné kauzy mohl figurovat v rámci širšího spektra okolností potenciálně významných z hlediska použití §150 o. s. ř., jeví se však akceptovatelnou úvaha, že daná skutečnost sama o sobě moderaci povinnosti k náhradě nákladů řízení neopodstatňovala, dostalo-li se žalobci v průběhu řízení informace o uvedené nesprávnosti v identifikaci povinné osoby a zjednal-li mu soud dostatečný prostor, aby navrhl vstup pasivně věcně legitimovaného subjektu do postavení žalovaného.
Dovolatelovo tvrzení, že soud prvního stupně odmítl při jednání konaném dne 7. 4. 2015 přijmout a zohlednit jím předložené podání, jakož i jeho výtka, že soudy v řízení aplikovaly nesprávné znění občanského soudního řádu, představují prosté námitky procesních vad neprovázané s vymezením právní otázky způsobilé založit přípustnost dovolání (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2122/2015, či ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 598/2014).
Pro úplnost lze dodat, že existenci právní otázky ve smyslu §237 o. s. ř. nebylo lze dovodit ani z úvah rozvinutých v podání sepsaném samotným žalobcem (jež bylo jakožto příloha připojeno k dovolání stylizovanému jeho advokátkou), poněvadž přihlédnutí k obsahu této písemnosti dovolacímu soudu zapovídá §241a odst. 5 o. s. ř. (obdobně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 26 Cdo 21/2015, či ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5186/2014).
Se zřetelem k předeslanému muselo být žalobcovo dovolání odmítnuto jako nepřípustné (§243c odst. 1, věta první, o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle §9 odst. 3 písm. a) a §7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 2.500 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalovaný právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 3.388 Kč. Naproti tomu vedlejší účastnici v dané fázi řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 9. 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu