ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.1751.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 1751/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla v právní věci žalobkyně CASPER UNION s.r.o. , IČ 248 30 801, se sídlem v Praze 1, Olivova 948/6, zastoupené Mgr. Martinem Strakou, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, proti žalované K. B. , Ch., o zaplacení částky 78.430,90 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 8 C 1/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. října 2015, č. j. 64 Co 373/2015-85, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 30. 4. 2015, č. j. 8 C 1/2015-49, zamítl žalobu, kterou se původní žalobkyně (společnost CCRB a.s.) po žalované domáhala v záhlaví uvedené částky s úrokem z prodlení (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalobkyně soudu předestřela, že mezi její právní předchůdkyní (Raiffeisenbank a.s.) a žalovanou byla uzavřena smlouva o vydání kreditní karty, v níž se žalovaná zavázala vrátit bance částku čerpanou za použití řečeného platebního prostředku ve sjednaných splátkách, klientka se ovšem dostala do prodlení s placením dohodnutých obnosů, pročež byl celý její dluh zesplatněn. Soud však dospěl k závěru, že se společnosti CCRB a.s. nepodařilo prokázat uzavření tvrzené smlouvy ani to, že žalované bylo poskytnuto sporné finanční plnění. Ve svém rozsudku uvedl, že byl připraven udělit původní žalobkyni odpovídající poučení ve smyslu §118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), k označení důkazů prokazujících rozhodné skutečnosti, leč zmíněná účastnice (potažmo její právní zástupce) se k ústnímu jednání navzdory vykázanému doručení nedostavila, a v souladu s §101 odst. 3 o. s. ř. tak bylo jednáno v její nepřítomnosti. Se zřetelem k předeslanému soudu nezbylo než žalobu v plném rozsahu zamítnout.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 21. 10. 2015, č. j. 64 Co 373/2015-85, rozhodnutí soudu prvního stupně, napadené odvoláním původní žalobkyně, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud shodně se soudem okresním konstatoval, že společnost CCRB a.s. neunesla důkazní břemeno ohledně uzavření předmětné smlouvy mezi Raiffeisenbank a.s. a žalovanou, respektive skutečnosti, že žalovaná obdržela od této banky sporné finanční prostředky. Uvedla-li původní žalobkyně při jednání druhostupňového soudu, že se v řešené věci domáhá vydání bezdůvodného obohacení (tedy že uplatňuje nárok opírající se o odlišný skutkový základ než právo na ujednané smluvní plnění), jde o nové tvrzení, k němuž v důsledku koncentrace řízení nemůže být přihlédnuto. Proto bylo namístě rozhodnutí soudu první instance jako věcně správné potvrdit.
Proti tomuto rozsudku brojí žalobkyně (o jejímž nástupnictví do procesního postavení společnosti CCRB a.s. rozhodl v souladu s §107 odst. 3 o. s. ř. Okresní soud v Chebu usnesením ze dne 19. 1. 2016, č. j. 8 C 1/2015-108) dovoláním, v němž namítá, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (konkrétně od jeho usnesení sp. zn. 28 Cdo 1938/2008), z níž plyne, že v občanském soudním řízení nemusí na rozdíl od řízení trestního důkazy tvořit zcela uzavřenou soustavu, jež nepřipouští jiný úsudek o skutkovém stavu než ten, který si osvojil soud, a postačuje, pakliže k danému závěru s velkou mírou pravděpodobnosti vedou. Odvolací soud se podle mínění dovolatelky shora uvedenému názoru dovolacího soudu zpronevěřil, neb nepřiléhavě a nedostatečně zhodnotil předložené důkazy, z nichž jednoznačně vyplývala pravdivost žalobních tvrzení. Krajský soud dále nerespektoval rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1310/2004, v němž bylo judikováno, že změna právního posouzení skutkového stavu (kupříkladu kvalifikace práva žalovaného prve jako smluvní pohledávka coby nároku z bezdůvodného obohacení) nepředstavuje změnu žaloby. Pokud soudy dospěly k závěru, že tvrzená smlouva mezi Raiffeisenbank a.s. a žalovanou nebyla uzavřena, avšak měly k dispozici důkazy o tom, že žalovaná prostřednictvím kreditní karty čerpala finanční prostředky, měly předmětný nárok samy posoudit dle ustanovení o bezdůvodném obohacení. Z těchto důvodů žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc Krajskému soudu v Plzni vrátil k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Projednávané dovolání ovšem přípustným není.
První z dovolatelkou uplatněných námitek, vztahující se k hodnocení provedených důkazů, se nemůže stát základem přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., poněvadž má charakter polemiky se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, jež přezkumu v dovolacím řízení nepodléhají (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 25 Cdo 979/2015, ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2378/2015, či ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5466/2015). Poukazuje-li žalobkyně na údajný nesoulad úvah rozvinutých v napadeném rozhodnutí s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1938/2008, lze podotknout, že krajský soud nevyslovil žádný úsudek, jímž by dovolacím soudem nastíněné teze týkající se role nepřímých důkazů v civilním procesu popřel, nýbrž pouze konstatoval, že v aktuální při z dokazování žalobkyní tvrzené skutečnosti nevyplynuly, což je právě závěr skutkové povahy, jejž Nejvyšší soud v souladu s účinnou právní úpravou své kognici podrobit nesmí.
Dovolatelka dále zdůrazňuje, že dle ustálené judikatury nemusí být změna právní kvalifikace, v jejímž důsledku je na nárok, který byl původně uplatněn jako pohledávka ze smlouvy, napříště pohlíženo coby na právo z bezdůvodného obohacení ve smyslu §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, spojena s uplatněním nových tvrzení (a daný posun právního náhledu na relevantní skutkový stav proto není bez dalšího ztotožnitelný se změnou žaloby, jak se podává kupříkladu z dovolatelkou citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 33 Odo 1310/2004). V tomto směru lze připustit, že poznámka odvolacího soudu, jež naznačuje názor odlišný, je poněkud zavádějící, její nepřiléhavost ovšem nemůže ohrozit věcnou správnost dovoláním zpochybněného rozsudku. O eventualitě posouzení řešeného sporu podle ustanovení o bezdůvodném obohacení by bylo namístě uvažovat (jak si žalobkyně zřetelně uvědomuje), pakliže by bylo bezpečně prokázáno, že se žalované ze strany právní předchůdkyně dovolatelky dostalo určitého plnění, přičemž by nedostatečně doloženým zůstalo toliko tvrzení o existenci smluvního titulu pro řečený přesun aktiv (srovnej přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3224/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo 805/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1398/2014, případně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2299/2014). Jelikož však oba soudy nižších stupňů shodně dovodily, že původní žalobkyně neunesla důkazní břemeno ani stran skutečnosti, že žalovaná od společnosti Raiffeisenbank a.s. obdržela sporné majetkové hodnoty, nebylo dobře možné na předmětný spor nazírat prizmatem institutu bezdůvodného obohacení, jehož pojmovým znakem je nabytí prospěchu jedním subjektem na úkor jiného (viz mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3999/2008, nebo usnesení téhož soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 181/2009), tedy fakt, ohledně něhož v posuzované kauze nebyla zjednána jistota. Pro úplnost lze dodat, že rovněž závěr o neunesení důkazního břemene má skutkový charakter (k tomu srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 32 Cdo 1053/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1858/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3512/2013), a je tudíž nezpůsobilým dovolacího přezkumu.
Nejvyšší soud při vědomí shora nastíněného nemohl jinak než dovolání žalobkyně dle §243c odst. 1, věty první, o. s. ř. odmítnout coby nepřípustné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalované v dané fázi řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. října 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu