ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.1805.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 1805/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně TEAMONT s.r.o. , IČ 268 53 337, se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Pobřežní 95/74, zastoupené Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Poštovní 39/2, proti žalované K. P. , P., zastoupené JUDr. Petrem Kocurem, advokátem se sídlem v Orlové – Lutyni, Osvobození 829, o zaplacení částky 3.100.000 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 106 C 156/2012, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. února 2016, č. j. 57 Co 727/2015-226, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově usnesením ze dne 15. 10. 2015, č. j. 106 C 156/2012-217, nepřiznal žalobkyni osvobození od placení soudních poplatků. Ta se v řízení domáhá vydání platebního rozkazu, jímž by bylo žalované uloženo zaplatit jí shora uvedenou částku s příslušenstvím. Dne 24. 6. 2014 opětovně požádala o osvobození od soudních poplatků podle §138 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a to z důvodu změny její finanční situace. Okresní soud však ani po novém přezkoumání jejích majetkových poměrů neshledal, že by bylo lze návrhu vyhovět, neboť žalobkyně svou obchodní činnost doposud neukončila ani nepřerušila, není v úpadku a ani na ni nebyl podán insolvenční návrh, a i přes to, že ke dni 30. 6. 2013 vykazovala ztrátu, není možné z předložených důkazů dovodit její nemajetnost a splnění podmínek pro alespoň částečné osvobození od placení soudních poplatků. Z důvodů nedoložení potřebných účetních dokladů pak nemohly být prošetřeny majetkové poměry žalobkyně za rok 2014.
K odvolání žalobkyně přezkoumal zmíněné rozhodnutí Krajský soud v Ostravě, jenž je usnesením ze dne 5. 2. 2016, č. j. 57 Co 727/2015-226, potvrdil. Přitakal tak zjištěním soudu prvého stupně (majícím oporu v listinách založených ve spise), jež se žalobkyni nepodařilo zpochybnit ani v odvolacím řízení. Ztotožnil se rovněž s jeho závěrem, že nelze konstatovat nemajetnost žalobkyně, pročež rozhodnutí okresního soudu shledal věcně správným.
Proti usnesení odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně, namítajíc nesprávné právní posouzení věci, jež spatřuje v rezignaci odvolacího soudu na přezkoumatelnou aplikační úvahu, jakož i v chybném vyhodnocení doložených účetních dokladů. Vytýká mu, že přehlíží tvrzení žalobkyně odůvodňující její nemajetnost (dlouhodobá faktická podnikatelská nečinnost, ekonomická ztráta a podobně). Dále má za to, že se odvolací soud při posuzování, zda jsou splněny podmínky pro osvobození od placení soudních poplatků, odchýlil od judikatury dovolacího soudu (což dokládá výčtem konkrétních rozhodnutí Nejvyššího soudu), neboť nerespektoval závěr, dle nějž se nedostatek finančních prostředků pro účastníka nesmí stát překážkou přístupu k soudu. S ohledem na řečené tedy navrhuje zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení. Byly-li by splněny zákonné podmínky, připouští možnost změny napadeného usnesení Nejvyšším soudem tak, že bude žalobkyně povinnosti platit soudní poplatek zcela zproštěna.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a náležitě zastoupenou podle §241 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Na dovolání však není možné pohlížet jako na přípustné ve smyslu citovaného ustanovení.
Žalobkyně svou polemiku s názory odvolacího soudu zakládá především na odlišném (vlastním) pojetí skutkového stavu, než jak byl zjištěn krajským soudem. O něj následně opírá i svou argumentaci stran rozporu napadeného usnesení s konkrétními rozhodnutími Nejvyššího soudu vyslovujícími se k postupu soudů při posuzování splnění podmínek osvobození účastníka od soudních poplatků. V projednávané věci je ovšem zřejmé, že soudy v tomto ohledu nikterak nepochybily ani nevybočily z judikaturou stanovených pravidel pro přezkum majetkové situace účastníka, zde žalobkyně. Postupem, jejž Nejvyšší soud shledává zcela konformním s ustálenou judikaturou, pak dospěly ke skutkovým zjištěním, které ovšem v nynější fázi řízení již revidovat nelze, neboť dovolací soud jakožto instance toliko přezkumná a nikoliv nalézací je jimi při svém rozhodování vázán (k tomu srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, či ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2588/2014). Soud prvního stupně i soud odvolací vyšly v daném případě z přezkoumatelných závěrů, že žalobkyně doposud neukončila ani nepřerušila svou podnikatelskou činnost , není v úpadku a ani proti ní nebyl podán insolvenční návrh. Nedoložila-li pak účetní doklady za rok 2014, nepodařilo se prokázat její tvrzení o majetkových poměrech, jež by odůvodňovaly alespoň částečné osvobození od povinnosti hradit soudní poplatky.
Přípustnost dovolání též nemohou přivodit námitky žalobkyně brojící proti způsobu hodnocení jí přednesených důkazů odvolacím soudem (k tomu srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Namítá-li dále dovolatelka, že předmětné soudní řízení, v němž její úspěšnosti brání neschopnost zaplatit soudní poplatek, by jí mělo zajistit dostatek finančních prostředků, které ovšem bez svého osvobození nemůže získat, nelze ani v tom spatřovat důvod, pro nějž by na majetkové poměry žalobkyně bylo možné v souladu s kritérii formulovanými v judikatuře Nejvyššího soudu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněné pod číslem 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) pohlížet jako na opodstatňující osvobození od soudních poplatků, neboť možnost nabýt v budoucnu finanční prospěch sama o sobě nevypovídá, zda je účastník schopen k danému okamžiku, k němuž ho tíží poplatková povinnost, zaplatit s ohledem na své poměry soudní poplatek. Ostatně na zde řečené dovolatelku upozornil Nejvyšší soud již ve svém usnesení ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4260/2013, jímž bylo odmítnuto dovolání žalobkyně v témže řízení mířící rovněž proti rozhodnutím soudů nižších stupňů nevyhovujícím její žádosti o osvobození od soudních poplatků.
Vzhledem k uvedenému je tedy zřejmé, že žalobkyně ani v nyní podaném dovolání nepoukázala na otázku, pro niž by na ně mohlo být pohlíženo jako na přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., a Nejvyššímu soudu proto nezbylo než dovolání dle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci konečného rozhodnutí o věci (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. října 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu