ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.1906.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 1906/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně S group SPORT FACILITY MANAGEMENT, s r.o. , IČ 445 68 118, se sídlem v Liberci VII – Horním Růžodole, Jeronýmova 570/22, zastoupené Mgr. Janem Maršálem, advokátem se sídlem v Praze 1, Kaprova 52/6, proti žalovanému Libereckému bytovému družstvu Stadion , IČ 250 49 593, se sídlem v Liberci VII – Horním Růžodole, Jeronýmova 494/20, zastoupenému JUDr. Rudolfem Vaňkem, advokátem se sídlem v Liberci, Měsíčná 256/2, o 260.100 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 26 C 41/2012, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 29. října 2015, č. j. 29 Co 358/2015-199, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 3. 3. 2015, č. j. 26 C 41/2012-177, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 260.100 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Vyšel přitom ze zjištění, že žalobkyni na základě koncesní smlouvy uzavřené dne 17. 12. 2009 s městem L. (nájemcem, jenž smí předmět nájmu dále pronajímat) náleží oprávnění spravovat blíže specifikovaný pozemek ve vlastnictví společnosti Sportovní areál Liberec, s.r.o., jehož součástí je i parkoviště, a brát užitky z provozování celého areálu. Je proto aktivně věcně legitimována domáhat se shora zmíněné částky představující bezdůvodné obohacení, jehož se žalovanému dostalo užíváním jí svěřeného majetku bez právního důvodu. Mezi stranami bylo přitom nesporné, že žalovaný v rozhodném období (1. 1. 2010 – 31. 5. 2011) užíval dotčenou nemovitost včetně na ní zbudovaných parkovacích stání, která rovněž pronajímal. Ovšem ani k výzvě soudu nepředložil způsobilý právní titul, jenž by ho k uvedenému opravňoval. Za něj pak nelze považovat ani žalovaným akcentovanou smlouvu o společném postupu investorů při výstavbě bytových domů, jež sama stran úpravy užívání předmětného pozemku jednoznačně předpokládá uzavření jiné (další) smlouvy v budoucnu. Pro absenci dobré víry žalovaného, jemuž bylo objektivně známo, že doposud nebyla žádná taková dohoda uzavřena, nemohlo dojít ani k vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni. Lze proto přitakat žádání žalobkyně domáhající se vydání náhrady za bezdůvodné obohacení, jehož výše byla okresním soudem stanovena jako nájemné, za něž jsou jednotlivá místa k parkování žalovaným pronajímána (tj. 300 Kč měsíčně za každé z celkového počtu 51 parkovacích stání). Nárok uplatňovaný žalobkyní soud prvého stupně zároveň nepokládal za rozporný s dobrými mravy, pročež žalobě vyhověl.
K odvolání žalovaného přezkoumal zmíněné rozhodnutí Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, jenž je usnesením ze dne 29. 10. 2015, č. j. 29 Co 358/2015-199, zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud odkázal na skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právními závěry, dle nichž se ve vztahu mezi účastníky jedná o bezdůvodné obohacení získané plněním bez právního důvodu ve smyslu §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), jež je nyní žalovaný povinen žalobkyni jakožto ve sporu aktivně věcně legitimované vydat. Zdůraznil, že žalovaný nikdy nevykonával práva k dotčenému pozemku jako k věci vlastní, pročež o něm nelze uvažovat jako o držiteli, nýbrž toliko jako o jeho detentorovi. Nikdy se ani, především z důvodu absence dobré víry, nemohl stát držitelem práva věc užívat, či snad pronajímat, pročež nezbývá než na majetkový prospěch, jehož se mu (užíváním a pronájmem parkovacích stání) dostalo, nahlížet jako na bezdůvodné obohacení. Odvolací soud však již nesouhlasil s úsudky okresního soudu ohledně výše a splatnosti bezdůvodného obohacení, jakož i úroků z prodlení, neboť tyto neodpovídají konkrétním skutkovým zjištěním. Výše obohacení se pak musí nutně rovnat tomu, oč se užíváním pozemku zvýšil majetkový stav žalovaného. Není možné ji proto určovat na základě výpočtu vycházejícího z premisy, podle níž byla všechna parkovací stání v předmětném období pronajata, nýbrž je zapotřebí takovou úvahu opřít o konkrétní prokázané skutečnosti, popřípadě využít navrhovaného znaleckého posouzení, či, jsou-li k tomu splněny zákonné podmínky, postupovat ve smyslu §136 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal dovolání žalovaný, maje je za přípustné ve smyslu §237 o. s. ř. pro rozpor napadeného usnesení s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolatel opětovně brojí proti závěrům o aktivní věcné legitimaci žalobkyně, jsa přesvědčen o svém vlastnictví k předmětnému parkovišti jakožto samostatné stavbě ve smyslu občanského zákoníku. Dále namítá, že se soudy dostatečně nevypořádaly s jeho argumentací týkající se právní povahy parkoviště, jež nepovažuje za součást předmětného pozemku, přičemž své mínění podpírá odkazem na konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu. Rovněž postrádá uspokojivé vyrovnání se soudů s jeho námitkami, dle nichž disponuje právním titulem opravňujícím jej k využívání pozemku, a to dohodou s vlastníkem pozemku, přesněji tvrdí, že s jeho jednáním vlastník pozemku projevil konkludentní souhlas. Pro nedostatečné právní posouzení řečených aspektů sporu považuje dovolatel rozhodnutí soudů nižších stupňů za nepřezkoumatelná, a tedy příčící se ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (konkrétně poukazuje na jeho rozsudek ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1277/2013). S ohledem na uvedené navrhuje zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve svém vyjádření ztotožňuje s posouzením věci soudy prvního i druhého stupně, jež daný vztah kvalifikovaly jako bezdůvodné obohacení. Dovolání označuje za nepřípustné, pročež navrhuje jeho odmítnutí. Pro případ, že však bude přípustným shledáno, považuje je za nedůvodné, a navrhuje je zamítnout.
Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a náležitě zastoupenou podle §241 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání však přípustné není.
Žalovaný namítá rozpor napadeného usnesení s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, jejž spatřuje v absenci dostatečného posouzení dílčích aspektů sporu (konkrétně zhodnocení parkoviště jako samostatné stavby, jež není součástí pozemku, a existence právního titulu k užívání pozemku), což má za následek nepřezkoumatelnost rozhodnutí. K otázce přezkoumatelnosti soudních rozhodnutí a náležitostí jejich odůvodnění se dovolací soud vyjádřil již v řadě svých rozhodnutí (mj. i v dovolatelem citovaném rozsudku ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1277/2013), v nichž zdůraznil, že nepostradatelnou součástí rozhodnutí je jeho řádné a přesvědčivé odůvodnění ve smyslu §157 odst. 2 o. s. ř. (srovnej podrobněji např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 26 Cdo 583/2009, či ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3387/2015), přičemž je krom jiného nezbytné, aby soud vyložil právně aplikační úvahy vedoucí jej k podřazení skutkové podstaty pod příslušnou právní normu (k tomu srovnej mimo jiné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 33 Cdo 500/2007, či ze dne 21. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2418/99). V projednávané věci však nelze přisvědčit dovolateli namítajícímu pochybení odvolacího soudu v naznačeném směru, neboť z jeho odůvodnění jsou zřetelně seznatelné důvody, pro něž přistoupil ke svému rozhodnutí, a ani jinak se výše citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu nepříčí. Rovněž pak při řešení obou shora popsaných aspektů respektuje ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu.
Stran hodnocení právní povahy parkoviště obsahují odůvodnění rozhodnutí okresního, a prostřednictvím odkazu na ně i krajského soudu, zcela přezkoumatelnou a srozumitelnou úvahu vycházející z platných ustanovení občanského zákoníku, jakož i z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1414/97). Nalézací soudy uzavřely, že v daném případě nelze mít parkoviště vzniklé zpevněním povrchu pozemku za samostatnou stavbu, jež není součástí pozemku, což zcela koresponduje s judikaturou Nejvyššího soudu, která se konsolidovala v názoru, dle nějž pouhé zpracování a ztvárnění povrchu pozemku směřující ke zpevnění potřebnému pro jeho zamýšlené využití není postačující pro to, aby taková stavba byla považována za samostatnou věc v právním smyslu (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013, a další v něm citovaná rozhodnutí). Popsaný úsudek soudů se nikterak nevymyká ani rozhodnutím citovaným žalovaným v dovolání, pročež není možné uvažovat o naznačovaném judikatorním odklonu odvolacího soudu v řešení dané problematiky. Vzhledem k uvedenému proto evidentně neobstojí ani dovolatelova námitka nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně, neboť nelze přitakat jeho úvaze, dle níž je parkoviště samostatnou stavbou v jeho vlastnictví. Argumentaci žalovaného, ve které pouze opakuje v řízení před soudy nižších stupňů již uplatněná faktická tvrzení a jimi už vypořádané námitky, je pak nutné odmítnout s tím, že napadá toliko skutková zjištění, jež ovšem dovolacímu přezkumu podléhat nemohou, jelikož taková činnost Nejvyššímu soudu ve smyslu ustanovení §237, §241a odst. 1 a §242 odst. 3 o. s. ř. nepřísluší (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, či ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2588/2014).
Přípustnost dovolání dále nemohou založit ani námitky stran nesprávného posouzení existence, respektive neexistence způsobilého právního titulu. Odvolací soud v tomto směru zřejmě, a co se týče požadavku přezkoumatelnosti zcela uspokojivě, odůvodnil svůj závěr, že žalovaný ve sporu neunesl důkazní břemeno, neboť ani k výzvě soudu dle §118a o. s. ř. nedoložil titul umožňující mu pozemek užívat, přičemž vzhledem k jeho znalosti vlastnických poměrů k pozemku a zejména pak ke smlouvě o společném postupu investorů, jež od počátku předpokládala uzavření samostatné dohody upravující užívání pozemku zainteresovanými subjekty, ani nelze usuzovat na dobrou víru žalovaného v jeho oprávnění pozemek užívat. Souhlas vlastníka se zbudováním areálu totiž v daném případě není možné mít za souhlas s bezplatným užíváním pozemku, pročež je nezbytné takto získaný majetkový prospěch kvalifikovat jako bezdůvodné obohacení ve smyslu §451 odst. 2 obč. zák. Řečené nemohou zvrátit ani opětovně uplatňovaná tvrzení o existenci právního titulu (konkludentního souhlasu vlastníka), neboť jsou založena na rozporování zjištěného skutkového stavu a předkládání jeho odlišného (vlastního) pojetí. Jak již však bylo zmíněno výše, Nejvyššímu soudu jakožto instanci toliko přezkumné a nikoliv nalézací není umožněno v rámci dovolacího řízení skutková zjištění nalézacích soudů dále přezkoumávat. Obdobně neobstojí ani argumentace dovolatele zakládající se na zpochybňování způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů (srovnej kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4093/2013).
S ohledem na shora uvedené je zřejmé, že žalovaný ve svém dovolání nepoukázal na žádnou otázku, pro niž by na ně bylo možné pohlížet jako na přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., a Nejvyššímu soudu proto nezbylo než dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci konečného rozhodnutí o věci (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. října 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu