ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.1968.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 1968/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce B. V. , proti žalovaným 1. A. Š. , zastoupené JUDr. L. Š., a 2. JUDr. L. Š. , o vydání pozemku a o přístupu na pozemek , vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 5 C 520/94, o dovoláních žalobce proti usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 29. března 2012, č. j. 24 Co 154/2012-490, ze dne 18. února 2014, č. j. 24 Co 52/2014-546, a ze dne 22. ledna 2015, č. j. 24 Co 15/2015-575, takto:
I. Řízení o dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. února 2014, č. j. 24 Co 52/2014-546, se zastavuje .
II. Dovolání proti usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 29. března 2012, č. j. 24 Co 154/2012-490, a ze dne 22. ledna 2015, č. j. 24 Co 15/2015-575, se odmítají .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ usnesením ze dne 12. 1. 2012, č. j. 5 C 520/94-481, zastavil pro nezaplacení soudního poplatku řízení o odvolání žalobce proti rozsudku téhož soudu ze dne 3. 8. 2010, č. j. 5 C 520/94-436 (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 29. 3. 2012, č. j. 24 Co 154/2012-490, zmíněné usnesení soudu prvního stupně k odvolání žalobce potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, přičemž souběžně požádal o ustanovení právního zástupce pro dovolací řízení.
Okresní soud Praha-západ tuto jeho žádost usnesením ze dne 11. 5. 2012, č. j. 5 C 520/94-500, zamítl.
Krajský soud v Praze následně usnesením ze dne 18. 2. 2014, č. j. 24 Co 52/2014-546, usnesení soudu prvního stupně ze dne 11. 5. 2012, zpochybněné odvoláním žalobce, potvrdil.
Usnesení odvolacího soudu ze dne 18. 2. 2014 žalobce rovněž napadl dovoláním.
Okresní soud Praha-západ usnesením ze dne 23. 9. 2014, č. j. 5 C 520/94-559, žalobce vyzval k zaplacení soudního poplatku za podané dovolání.
V odpověď na řečenou výzvu žalobce požádal o osvobození od soudního poplatku, jež mu soud prvního stupně usnesením ze dne 26. 11. 2014, č. j. 5 C 520/94-564, nepřiznal.
Krajský soud v Praze následně usnesením ze dne 22. 1. 2015, č. j. 24 Co 15/2015-575, k odvolání žalobce usnesení okresního soudu ze dne 26. 11. 2014 potvrdil.
Posledně řečené usnesení odvolacího soudu nato žalobce taktéž zpochybnil podáním dovolání.
Nejvyšší soud nejprve projednal dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2012, č. j. 24 Co 154/2012-490, a to dle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srovnej čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) přitom dospěl k závěru, že dané dovolání (aniž by bylo nutné zkoumat splnění podmínky dovolacího řízení ve smyslu §241 o. s. ř., k tomu srovnej §241b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř.) bylo namístě odmítnout na základě §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. coby objektivně nepřípustné. Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu potvrzujícímu rozhodnutí soudu první instance o zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku totiž nebylo možné dovodit z §237 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012 (ježto se nejedná o rozhodnutí ve věci samé) ani z jeho §238, §238a či §239 (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2005, sp. zn. 26 Cdo 348/2005, ze dne 15. 5. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1520/2007, ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 33 Cdo 3735/2007, ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 181/2008, popřípadě ze dne 25. 1. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3566/2010, srovnej též mimo jiné usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 1170/11, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost směřující proti posledně zmíněnému rozhodnutí Nejvyššího soudu).
V řízení o dovoláních proti usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2014 a 22. 1. 2015 bylo poté postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum daných rozhodnutí odvolacího soudu.
Řízení o dovolání žalobce proti usnesení krajského soudu ze dne 18. 2. 2014 bylo třeba zastavit, neboť si dovolatel přes výzvu nezvolil zástupce ve smyslu §241 o. s. ř. ani nedoložil, že by sám disponoval právním vzděláním, přičemž podmínky pro to, aby byl žalobci zástupce ustanoven soudem, nebyly splněny, kteroužto otázku v souladu se svou ustálenou judikaturou zhodnotil přímo Nejvyšší soud (srovnej např. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2015, sen. zn. 31 NSČR 9/2015, ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1885/2015, a ze dne 29. 1. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4432/2015).
Žalobci zástupce na základě §30 o. s. ř. ustanoven být nemohl, poněvadž v současné fázi řízení zřejmě bezúspěšně uplatňuje právo. Jak již bylo osvětleno shora, dovolání podané proti usnesení odvolacího soudu ze dne 29. 3. 2012, č. j. 24 Co 154/2012-490, nebylo dle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 objektivně přípustné. Podání nepřípustného opravného prostředku je přitom typickým příkladem zřejmě bezúspěšného uplatňování práva ve smyslu §138 o. s. ř., jež vyhovění žádosti o ustanovení zástupce znemožňuje (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 25 Cdo 4059/2014, ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5407/2014, případně ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5349/2014).
Nejvyšší soud proto dovolatele usnesením ze dne 26. 1. 2016, č. j. 28 Cdo 1968/2015-587, opětovně vyzval k odstranění nedostatku povinného zastoupení ve smyslu §241 o. s. ř. a se zřetelem k tomu, že uvedený naznačenému požadavku nevyhověl, řízení o jeho dovolání proti usnesení odvolacího soudu ze dne 18. 2. 2014, č. j. 24 Co 52/2014-546, podle §241b odst. 2, části věty před středníkem, a §104 odst. 2 o. s. ř. zastavil.
Konečně dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 1. 2015, č. j. 24 Co 15/2015-575, Nejvyšší soud v souladu s §243c odst. 3, větou první, a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl coby podané osobou k tomu neoprávněnou (obdobně jako při rozhodování o žalobcově dovolání proti usnesení odvolacího soudu ze dne 29. 3. 2012 nebylo ani zde nutné reflektovat absenci náležitého zastoupení dovolatele, srovnej opět §241b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř.). Subjektivní legitimace k podání dovolání totiž svědčí toliko osobě, jíž byla rozhodnutím odvolacího soudu způsobena procesní újma, kterou lze napravit tím, že dovolací soud příslušné rozhodnutí zruší nebo změní (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4418/2014, ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2417/2015, či ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3289/2015). Jelikož dovolání proti usnesení odvolacího soudu ze dne 22. 1. 2015 nepodléhalo poplatkové povinnosti (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1031/2014, a ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4354/2013), nemohla být žalobci způsobena žádná újma, bylo-li mu osvobození od soudního poplatku za tento mimořádný opravný prostředek upřeno (obdobně viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2561/2015).
O náhradě nákladů řízení o dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2012 bylo rozhodnuto dle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012, o náhradě nákladů řízení o dovoláních proti usnesením odvolacího soudu ze dne 18. 2. 2014 a 22. 1. 2015 pak Nejvyšší soud rozhodl v souladu s §243c odst. 3, větou první, §224 odst. l, §151 odst. 1, částí věty před středníkem, a §146 odst. 2 a 3 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, ve všech případech ovšem s tím, že žalovaným žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 8. 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu