ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.2022.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 2022/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobců a) E. P. , a b) P. P. , zastoupených JUDr. Jasněnou Čemusovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Chodská 30, proti žalované WELFAST, a.s. , IČ 267 70 652, se sídlem v Rudné, Masarykova 1363, zastoupené Mgr. Danielem Kapitánem, advokátem se sídlem v Plzni, sady 5. května 36, o zaplacení 349.237,27 Kč , vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 21 C 864/2009, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. března 2014, č. j. 25 Co 468/2013-364, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. března 2014, č. j. 25 Co 468/2013-364, se ve výroku I., byl-li jím potvrzen výrok II. rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 9. dubna 2013, č. j. 21 C 864/2009-273, v části, jíž byla žaloba zamítnuta co do částky 349.237,27 Kč, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 9. 4. 2013, č. j. 21 C 864/2009-273, uložil žalované zaplatit žalobcům částku 739.000 Kč (výrok I.), co do částky 371.273,27 Kč žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o soudním poplatku i náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.). Soud vzal za prokázané, že mezi účastníky byla dne 17. 5. 2005 uzavřena smlouva o dílo, v níž se žalovaná zavázala pro žalobce postavit rodinný dům. Žalobcům, kteří od této smlouvy dne 22. 10. 2009 platně odstoupili pro porušování povinností ze strany žalované, vznikl nárok na ujednanou smluvní pokutu ve výši 761.000 Kč, naopak žalovaná je oprávněna požadovat, aby jí byla zaplacena smluvní pokuta celkem 11.000 Kč z důvodu prodlení žalobců s hrazením záloh na cenu díla. Žalobci se rovněž domáhali vydání bezdůvodného obohacení podle §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), ve výši 349.273,27 Kč, jež mělo žalované vzniknout na základě skutečnosti, že hodnota prací provedených zhotovitelkou byla nižší než souhrn veškerých záloh uhrazených objednateli. Soud jim však v tomto rozsahu nevyhověl s ohledem na to, že subjektivní promlčecí doba dle §107 odst. 1 obč. zák. uplynula dříve, než žalobci podáním ze dne 10. 2. 2012 svou žalobu o posledně zmíněný nárok rozšířili. Již v okamžiku odstoupení totiž musel být žalobcům znám skutečný stav díla, měli tedy povědomí o okolnostech rozhodných z hlediska vzniku nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Znalecký posudek, jejž si žalobci posléze opatřili, nabytí majetkového prospěchu žalovanou toliko potvrzoval.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 3. 2014, č. j. 25 Co 468/2013-364, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalobců i žalované ve výroku II., pokud jím bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby v částce 360.273,27 Kč, potvrdil (výrok I.), zatímco ve výrocích I., III. a IV., jakož i v části výroku II., jíž byla žaloba zamítnuta co do dalších 11.000 Kč, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (výrok II.). Krajský soud konstatoval, že žalobci v souladu s čl. V písm. a) obchodně technických podmínek, jež tvořily nedílnou součást smlouvy o dílo ze dne 17. 5. 2005, od zmíněné smlouvy platně odstoupili a že jim vznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 761.000 Kč v důsledku prodlení žalované s dokončením díla (žalovaná se zavázala dílo realizovat do 30. 11. 2006, avšak ještě v říjnu 2009 nebyly stavební práce dokončeny). Bylo též prokázáno, že dílo mělo vady a stavební deník nebyl veden řádně. Podle názoru odvolacího soudu byl rovněž korektním úsudek, že právo žalobců na vydání bezdůvodného obohacení dosahujícího částky 349.273,27 Kč se promlčelo v subjektivní promlčecí době počínající dnem jejich odstoupení od smlouvy, neboť již ze samotného textu odstoupení vyplývá přesvědčení objednatelů, že žalované plnili větší částku, než plnit měli, pročež lze uzavřít, že věděli o vzniku bezdůvodného obohacení zhotovitelky. Promlčecí doba byla dostatečně dlouhou na to, aby žalobci mohli vyčíslit požadovanou částku přesně. Co do dalších 11.000 Kč potvrdil odvolací soud zamítnutí žaloby, neb shodně se soudem okresním dovodil, že žalované vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty v uvedené výši a tuto svou pohledávku žalovaná proti žalobou uplatňovanému nároku účinně započetla. Ke zrušení prvoinstančního rozhodnutí ve zbývajícím rozsahu odvolací soud přistoupil proto, že pokládal za nutné provádět další dokazování ohledně množství prací, které žalovaná vykonala při provádění díla, a nákladů, jež v souvislosti se stavbou účelně vynaložila a na jejichž náhradu má proti odstoupivším žalobcům podle §642 odst. 1 obč. zák. právo.
Proti tomuto rozsudku, a to do části jeho výroku I. potvrzující výrok II. rozhodnutí soudu prvního stupně v rozsahu týkajícím se sumy 349.237,27 Kč, podali žalobci dovolání, namítajíce, že se odvolací soud při řešení otázky hmotného práva odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Dovolatelé uvádějí, že od smlouvy o dílo odstoupili pro vady díla (k jejichž specifikaci si opatřili znalecký posudek společnosti MIRRO s.r.o.) a prodlení zhotovitelky s jeho předáním, pročež vypořádání vztahů mezi nimi a žalovanou nemůže probíhat v režimu §642 odst. 1 obč. zák., ale dle obecných ustanovení o bezdůvodném obohacení. Vzhledem k tomu, že žalovaná navzdory odstoupení objednatelů od smlouvy neustále vznášela nárok na úhradu víceprací, nechali si žalobci posoudit hodnotu díla ke dni odstoupení znalkyní Ing. Popenkovou. Na základě tohoto znaleckého posudku zjistili, že na straně žalované vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši 349.273,27 Kč, jež odpovídá rozdílu mezi částkou zaplacenou žalobci na zálohách a skutečnou cenou provedených prací. O tuto sumu byla v únoru 2012 rozšířena projednávaná žaloba, oba soudy však dospěly k závěru, že je právo na její zaplacení promlčeno. Dovolatelé mají za to, že pro počátek subjektivní promlčecí doby ve smyslu §107 odst. 1 obč. zák. je rozhodná skutečná, nikoli jen předpokládaná vědomost oprávněných o tom, že došlo k získání bezdůvodného obohacení na jejich úkor, a o osobě toho, kdo tento majetkový prospěch získal, tedy znalost údajů umožňujících podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení. Upozorňují, že posudek, který měli v době odstoupení od smlouvy k dispozici, se týkal výhradně vad díla a k jeho celkové hodnotě se nikterak nevyjadřoval, až do vypracování posudku Ing. Popenkové tedy skutečnou hodnotu díla (tudíž ani výši bezdůvodného obohacení zhotovitelky) neznali. Z těchto důvodů navrhují Nejvyššímu soudu rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu spolu s výrokem II. rozsudku okresního soudu, pokud jím byla žaloba zamítnuta do částky 349.237,27 Kč, zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřila žalovaná, která rozporovala uplatněnou dovolací argumentaci a dovolání navrhla zamítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Předmětné dovolání je přípustné s ohledem na možný rozpor způsobu, jakým odvolací soud posoudil otázky vypořádání stran zrušené smlouvy o dílo a promlčení práva žalobců na vydání bezdůvodného obohacení, s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
Vady řízení, k nimž dovolací soud v případě přípustnosti dovolání přihlíží z úřední povinnosti (242 odst. 3 o. s. ř.), na základě obsahu spisu shledány nebyly a ani dovolatelé existenci takovýchto procesních pochybení nenamítali, pročež se Nejvyšší soud v mezích uplatněné dovolací argumentace zaměřil na přezkoumání právního posouzení věci odvolacím soudem.
Odvolací soud podle odůvodnění napadeného rozsudku dovodil, že žalobci od smlouvy o dílo uzavřené se žalovanou odstoupili na základě čl. V písm. a) obchodně technických podmínek, které byly nedílnou součástí řečené smlouvy, vzájemné vypořádání smluvních stran pak posuzoval dle §642 odst. 1 obč. zák. Posledně citované ustanovení obsahuje speciální normu, jež umožňuje objednateli odstoupit od smlouvy, přestože zhotovitel plní řádně a včas, skýtá však zvýšenou ochranu zájmům zhotovitele, neb mu přiznává právo na zaplacení poměrné části ceny prací (nemůže-li jejich výsledek využít jinak) a náhradu účelně vynaložených nákladů (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 33 Cdo 5374/2014). Pakliže by žalobci odstoupili od smlouvy způsobem podřaditelným §642 odst. 1 obč. zák. (respektive v souladu s ujednáním obsaženým v obchodně technických podmínkách, jež by toliko deklarovalo právo objednatele na odstoupení bez předchozího porušení povinností zhotovitelem, aniž by modifikovalo zákonem předvídaný způsob vypořádání smluvních stran po tomto odstoupení, odlišně srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2330/2009), vzniklo by jim z titulu bezdůvodného obohacení právo na vrácení zálohového finančního plnění poníženého o cenu dosud vykonaných prací a účelně vynaložené náklady zhotovitelky (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2870/2014). Pokud by ale k odstoupení došlo z důvodu porušování povinností zhotovitelkou (za situace naplňující hypotézu některé z norem zakotvených v §642 odst. 2 obč. zák. a §517 odst. 1 obč. zák.), podléhal by právní vztah účastníků obecnému režimu vzájemné restituční povinnosti ve smyslu §457 obč. zák. (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1917/2012), pročež by žalobci měli nárok na vrácení zaplacených záloh coby plnění z právního důvodu, který odpadl, avšak pouze v rozsahu, v jakém by jimi poskytnuté plnění přesahovalo peněžitý ekvivalent toho, co podle smlouvy obdrželi od žalované (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1473/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3008/2007), tj. obvyklou cenu provedených stavebních prací (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3369/2013). Nárok na náhradu nákladů vynaložených na zhotovení již realizované části díla by v takovém případě (nebylo-li by zde jiného ujednání stran) žalované nesvědčil (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1568/2014).
Krajský soud žalované přiznal speciální ochranu spočívající v posouzení jejích nároků dle §642 odst. 1 obč. zák., jež však má své místo pouze tam, kde odstoupení od smlouvy nebylo vyvoláno neřádným či opožděným plněním povinností zhotovitelem. Byť nelze zcela vyloučit, že takový postup byl v řešené věci skutečně přiléhavým, z jiných částí napadeného rozhodnutí vyplývá, že měl odvolací soud za prokázanou vadnost sjednaného díla, jakož i téměř tři roky trvající prodlení žalované s jeho dokončením, což zavdává pochybností, zda bylo vskutku adekvátní vypořádání stran vzpomínané smlouvy o dílo podřídit pravidlu obsaženému v §642 odst. 1 obč. zák. Jelikož tato inkonsistence v právních úvahách odvolacího soudu není v napadeném rozsudku nijak vysvětlena, nemůže právní posouzení věci, na němž toto rozhodnutí spočívá, obstát jako správné.
Výše nastíněná nedůslednost má pak svůj průmět i do správnosti posouzení věci z hlediska promlčení žalobci uplatňovaného práva na vydání bezdůvodného obohacení korespondujícího částce, o niž výše uhrazených záloh na cenu díla přesahuje nároky žalované.
Dovolací soud ve své judikatuře zdůrazňuje, že je při posuzování počátku běhu promlčecí doby ve smyslu §107 odst. 1 obč. zák. nutno vycházet z prokázané, skutečné, nikoli jen předpokládané vědomosti oprávněného o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal, rozhodující je proto subjektivní moment, kdy se ochuzený dozví o okolnostech, které mu umožní uplatnit jeho právo žalobou u soudu (tj. okamžik nabytí vědomosti o rozsahu bezdůvodného obohacení a o osobě obohaceného), přičemž není rozhodné, že již dříve měl možnost dozvědět se skutečnosti, na jejichž základě si mohl učinit úsudek o vzniku bezdůvodného obohacení a jeho výši (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 208/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 33 Cdo 5261/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4499/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3532/2013, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 466/2014). Běh subjektivní promlčecí doby ohledně práva na vydání bezdůvodného obohacení tudíž obecně vzato počíná až tehdy, má-li ochuzený prokazatelné povědomí o rozsahu vzniklého majetkového prospěchu (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2883/2011). Jelikož se nemusí jednat o znalost zcela jednoznačnou a postačuje pouhý přibližný (orientační) odhad (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1960/99), nespojuje judikatura počátek běhu subjektivní promlčecí doby s vypracováním znaleckého posudku tam, kde má toto odborné posouzení výhradně povahu zpřesňující (takto viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3583/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2638/2012).
Pokud by bylo namístě aplikovat na vztah účastníků řízení po zrušení smlouvy o dílo ustanovení §457 obč. zák. a jestliže dovolatelé podle soudů nižších stupňů ve chvíli odstoupení od smlouvy znali faktický stav díla, respektive rozsah realizovaných prací (včetně jejich vad, jež byly, jak sami uvádějí, specifikovány ve znaleckém posudku, který měli k dispozici již tehdy), bylo by v principu možné akceptovat úvahu odvolacího soudu, jenž odmítl odsunout počátek subjektivní promlčecí doby až k časovému bodu, kdy si žalobci opatřili znalecký posudek, v němž byly dříve známé stavební práce ohodnoceny obvyklými tržními cenami. Avšak v případě, že by se navzdory shora provedenému výkladu ukázalo být korektním posoudit vzájemná práva a povinnosti stran předmětné smlouvy o dílo po jejím zániku dle §642 odst. 1 obč. zák., jak učinil odvolací soud, bylo by při hledání počátku subjektivní promlčecí doby ve smyslu §107 odst. 1 obč. zák. nutno vzít na zřetel, že alespoň orientační představu o rozsahu bezdůvodného obohacení zhotovitelky by si žalobci mohli učinit toliko za předpokladu, že by nabyli povědomí nejen o kvantitě a kvalitě provedených prací, leč také o objemu účelně vynaložených nákladů žalované, neboť i na jejich kompenzaci by tato měla právo, a bylo by je tudíž nutno odečíst od celkové částky zaplacené objednateli na zálohách, aby bylo možné výši nárokovatelného bezdůvodného obohacení určit. Za dané situace by pak musel být jako neúplný, a tedy nesprávný vyhodnocen způsob, jakým se odvolací soud, jenž nezjišťoval okamžik, k němuž nabyli objednatelé povědomí o rozsahu nákladů zhotovitelky, vypořádal s otázkou počátku běhu subjektivní promlčecí doby ve vztahu k právu žalobců na vydání bezdůvodného obohacení.
Z uvedených důvodů Nejvyššímu soudu nezbylo než rozsudek Krajského soudu v Praze podle §243e odst. 1 a odst. 2, věty první, o. s. ř. v dovoláním napadené části výroku I. zrušit a věc tomuto soudu vrátit k dalšímu řízení. Jelikož výše rozebranými nedostatky právního posouzení není zatíženo rozhodnutí soudu prvního stupně, jenž na právní vztah účastníků §642 odst. 1 obč. zák. neaplikoval, nepřikročil dovolací soud ke zrušení prvoinstančního rozsudku, jak navrhovali dovolatelé.
Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 4. 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu