ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.2030.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 2030/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Olgou Puškinovou v právní věci žalobce hlavního města Prahy , se sídlem Magistrátu hl. m. Prahy v Praze 1, Mariánské nám. 2/2, IČ 00064581, zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 18, proti žalovaným 1) L. B. , 2) O. O. , a 3) J. Z. , všem zastoupeným JUDr. Lubošem Kunou, advokátem se sídlem v Praze 4, Táborská 29, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 90/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2014, č. j. 58 Co 382/2014-140, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s . ř.) :
Dovolání žalobce proti výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2014, č. j. 58 Co 382/2014-140, kterým byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. 6. 2014, č. j. 31 C 90/2013-82 (jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. 2265/12, ostatní plocha, zapsaného na LV č. 14655 v k. ú. S. u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště Praha, obec P.), Nejvyšší soud České republiky odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dle ustanovení §237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části); srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013. Jiný výklad by vedl k absurdnímu (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod.
Dovolatel požadavku, aby v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nedostál (v dovolání pouze uvedl, že dle jeho názoru „je dovolání přípustné, jelikož směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo skončeno odvolací řízení a které závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, neboť vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak“). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Požadavek dovolatele, že „vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak“, významově neodpovídá tomu, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, či ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSČR 100/2013), a není tudíž řádným vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. (§241a odst. 2 o. s. ř.). Souladnost této judikatury dovolacího soudu s ústavním pořádkem potvrdil Ústavní soud např. v usneseních ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2901/14, ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 4031/13, ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, nebo ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13.
Bez ohledu na již shora uvedené je možno dodat, že rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku o věci samé je v souladu s ustálenou praxí dovolacího soudu [k výkladu a aplikaci ustanovení §1 odst. 1 a 2 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5020/2007, ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3987/2010, a ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1263/2014, či usnesení ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3042/2010, a dále nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96, ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 600/11, a usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 1105/07; dále srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1840/2003, uveřejněný pod č. 15/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž byl vysloven a odůvodněn závěr, že obnova katastrálního operátu nemá vliv na hmotně právní vztahy k nemovitostem a nemůže měnit vlastnictví k nim; k otázce vydržení vlastnického práva k nemovitosti srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000, ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3742/2011, ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 645/2014, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1838/2010 (proti tomuto rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. 5. 2012, sp. zn. II. ÚS 1654/2012), a dále srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04].
Dovolání žalobce směřující proti výroku, jímž odvolací soud potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení, a proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, není přípustné, neboť každým z těchto výroků bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, přičemž se nejedná o některou z výjimek uvedených v ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce i proti těmto nákladovým výrokům rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.; v situaci, kdy dovolání žalobce nebylo možno věcně projednat již pro jeho vady, nelze náklady žalovaných spojené s podáním vyjádření k dovolání sepsaného advokátem považovat za účelně vynaložené náklady na bránění práva.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. září 2016
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu