ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.2039.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 2039/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně Š. S. , P., zastoupené JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, proti žalovaným 1. Mgr. P. Z. , P., a 2. S team Krkonoš spol. s r.o. , IČ 639 96 154, se sídlem v Praze 6, Součkova 953/10, oběma zastoupeným JUDr. Petrem Paroubkem, advokátem se sídlem v Praze 10, Tuklatská 2091/1, o 27.314,57 EUR s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 8 EC 1/2011, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2015, č. j. 15 Co 270/2015-278, ve znění opravného usnesení ze dne 6. ledna 2016, č. j. 15 Co 270/2015-289, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2015, č. j. 15 Co 270/2015-278, ve znění opravného usnesení ze dne 6. ledna 2016, č. j. 15 Co 270/2015-289, se v části výroku I., jíž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. listopadu 2014, č. j. 8 EC 1/2011-225, a ve výroku II. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 20. 11. 2014, č. j. 8 EC 1/2011-225, zamítl žalobu, jíž se původní žalobce Ing. P. N. na žalovaných domáhal zaplacení částky 27.314,57 EUR s příslušenstvím (výrok I.), co do částky 300 EUR s příslušenstvím řízení zastavil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Nevyhověl tak původnímu žalobci domáhajícímu se zaplacení pohledávky, postoupené mu nynější žalobkyní. Požadovaná částka přitom představuje součet odměn tzv. prize money, jež za své sportovní výkony v alpském lyžování získala žalobkyně v roce 2008 a které za ni ve formě šeků převzal první žalovaný (otec žalobkyně). Ten byl až do roku 2009 trenérem a zároveň manažerem žalobkyně, za niž současně z role vedoucího týmu přebíral na závodech zmíněné prémie, které mu byly vypláceny na jeho účet. Popsaná spolupráce mezi nimi fungovala na bázi ústních dohod a byla ukončena v roce 2009. Okresní soud se nejprve zabýval povahou vztahu mezi žalobkyní a prvním žalovaným a dospěl k závěru, že je zapotřebí ho především hodnotit jako poměr rodinný, a tudíž občanskoprávní, nikoli závazkový vztah mezi podnikateli nastalý v rámci jejich podnikatelské činnosti. Dále konstatoval, že se prvému žalovanému pro nesouhlas žalobkyně s inkasováním odměn na jeho vlastní účet dostalo bezdůvodného obohacení plněním bez právního důvodu ve smyslu §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). V souladu se zněním §107 odst. 1 obč. zák. pak shledal právo na vydání takového plnění promlčeným, neboť subjektivní promlčecí doba k uplatnění všech dílčích nároků (na jednotlivé odměny) ke dni podání žaloby uplynula. Obvodní soud dodal, že vznesení námitky promlčení neshledal rozporným s dobrými mravy. Ve vztahu k druhému žalovanému soud prvého stupně zamítl žalobu pro nedostatek jeho pasivní věcné legitimace. K částečnému zastavení řízení co do částky 300 EUR pak přistoupil na základě zpětvzetí žaloby v tomto směru.
Usnesením ze dne 1. 9. 2015, č. j. 15 Co 270/2015-267, odvolací soud připustil, aby do řízení na místo žalobce vstoupila nynější žalobkyně – Š. S.
K odvolání žalobkyně přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 1. 12. 2015, č. j. 15 Co 270/2015-278, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 1. 2016, č. j. 15 Co 270/2015-289, ve výroku I. změnil tak, že prvnímu žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 27.314,57 EUR spolu se zákonným úrokem z prodlení od 13. 7. 2011 do zaplacení, ve zbytku je v tomto výroku potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s posouzením poměru mezi účastníky jako vztahu občanskoprávního. Nesouhlasil ovšem již s jeho právním názorem ohledně počátku běhu promlčecí doby, jejž na rozdíl od něj spojoval až s okamžikem ukončení vzájemné spolupráce mezi prvním žalovaným a žalobkyní, kdy zároveň první žalovaný projevil vůli nevydat žalobkyni peníze získané jako ocenění za její sportovní výkony. Dovodil tedy, že až „na jaře roku 2009“ se žalobkyně dozvěděla o bezdůvodném obohacení svého otce, a žaloba (doručena soudu dne 31. 12. 2010) byla tudíž podána v rámci dvouleté subjektivní i tříleté objektivní (požadovány byly odměny získané v roce 2008) promlčecí doby. Vzhledem k řečenému a ke skutečnosti, že první žalovaný neprokázal jiný důvod opravňující ho k ponechání si daných finančních prostředků, přistoupil odvolací soud k částečné změně napadeného výroku I. rozsudku soudu prvého stupně, jak bylo popsáno shora, a ve zbylé části jej potvrdil.
Rozsudek městského soudu napadl ve výroku I. v části, jíž bylo změněno rozhodnutí obvodního soudu, jakož i v nákladovém výroku první žalovaný dovoláním, maje je za přípustné ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro rozpor rozhodnutí s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Za otázku, při jejímž posouzení došlo k odklonu od rozhodovací praxe dovolacího soudu, označuje určení počátku běhu subjektivní promlčecí doby, neboť nesouhlasí se závěrem, dle nějž se žalobkyně o bezdůvodném obohacení prvého žalovaného dozvěděla až na jaře roku 2009. Brojí rovněž proti skutkovým závěrům odvolacího soudu (mimo jiné nesouhlasu žalobkyně se zavedenou praxí mezi ní a jejím otcem či ujišťování žalobkyně prvním žalovaným o vydání peněz po skončení její kariéry), jež dle jeho názoru nemají oporu v provedeném dokazování a jsou činěny v rozporu s §213 i §213a o. s. ř. Poukazuje na již proběhnuvší soudní spory v obdobné věci mezi týmiž subjekty, jež byly zakončeny rozhodnutími vyznívajícími v jeho prospěch, která následně obstála i v rámci přezkumu před dovolacím soudem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4614/2014, či ze dne 21. 7. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1842/2015). Namítá proto, že nynějším rozsudkem odvolacího soudu bylo zasaženo do právní jistoty účastníků, poněvadž bylo rozhodnuto v rozporu s jeho důvodným očekáváním srovnatelného rozsouzení obdobné věci (viz §13 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – dále jen „o. z.“). Rozsudek odvolacího soudu nadto považuje v části, jíž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, za „vadný a prakticky nepřezkoumatelný“ s odkazem na četné písařské chyby. Dovolatel opakovaně odmítá, že by se na úkor své dcery obohatil, přičemž upozorňuje na ústní dohodu, na základě níž jejich vzájemná spolupráce fungovala, a uvádí další fakta tento jeho názor podporující. Konečně Nejvyššímu soudu navrhuje, aby rozsudek v napadené části změnil tak, že potvrdí rozhodnutí soudu prvního stupně, eventuálně aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení s tím, že bude dle §243e odst. 3 o. s. ř. přidělena jinému senátu Městského soudu v Praze.
K dovolání se vyjádřil druhý žalovaný, jenž se s názorem dovolatele zcela ztotožnil.
Žalobkyně k podanému dovolání rovněž zaslala vyjádření, v němž se vymezuje k argumentaci předestřené dovolatelem. Má mimo jiné za to, že odvolací soud korektně odůvodnil, z jakých důvodů se ve svém rozsudku odchýlil od rozhodnutí soudů v obdobné věci týchž účastníků, jeho závěry považuje za správné, pročež Nejvyššímu soudu navrhuje, aby podané dovolání pro jeho nedůvodnost zamítl.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a patřičně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle §241a odst. 1 o. s. ř. je možné dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dle §451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat, přičemž jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení je dle odst. 2 citovaného ustanovení i majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu.
Podle §107 odst. 1 obč. zák. se pak právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil, nejpozději však za tři roky ode dne, kdy k němu došlo (viz §107 odst. 2 obč. zák.).
V daném případě lze dovolání považovat za přípustné i důvodné, neboť se odvolací soud při určování okamžiku rozhodného pro počátek běhu promlčecí doby odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nejvyšší soud se ve své judikatuře konstantně přiklání k závěru, že pro posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby ve smyslu §107 odst. 1 obč. zák. je rozhodný okamžik, kdy se oprávněný dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je nabyl. Vyžadována je skutečná (prokázaná) vědomost oprávněného, jíž ovšem není myšlena znalost právní kvalifikace, nýbrž toliko skutkových okolností, z nichž lze vznik práva z bezdůvodného obohacení dovodit. Oprávněný se o rozhodných okolnostech (vzniku bezdůvodného obohacení a osobě, jež se obohatila) ve smyslu §107 odst. 1 obč. zák. v podstatě dozví tehdy, má-li k dispozici údaje umožňující mu podat žalobu na vydání plnění z bezdůvodného obohacení, přičemž není rozhodné, zda měl možnost dozvědět se je již dříve (srovnej například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. 20 Cdo 927/98, a ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006, či jeho usnesení ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4545/2010, a ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3833/2014). Počátek běhu subjektivní promlčecí doby je přitom nutné hodnotit optikou konkrétních okolností každého jednotlivého případu (srovnej obdobně kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2242/2010, či jeho usnesení ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5328/2015).
V nyní projednávané věci se z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů podává závěr, že se prvnímu žalovanému dostalo plnění bez právního důvodu, neboť v řízení nebyl prokázán titul opravňující ho ponechat si vybrané peníze a následně s nimi nakládat. S ohledem na takto učiněný skutkový závěr, jenž nemůže podléhat dovolacímu přezkumu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, či ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2588/2014), je pak počátek běhu subjektivní promlčecí doby zapotřebí vázat k momentu, v němž žalobkyně získala ve shora popsaném smyslu vědomost o vzniku bezdůvodného obohacení i subjektu, jenž se na její úkor obohatil. Z prokázaných zjištění nalézacích soudů je dále nepochybné, že se žalobkyně o převzetí sporných částek dovolatelem i jejich výši dozvěděla vždy krátce (v horizontu hodin) po závodech probíhajících v roce 2008, pročež nemůže obstát závěr odvolacího soudu, dle nějž započala subjektivní promlčecí doba plynout až v roce 2009, tedy v momentě, kdy se žalobkyně s prvním žalovaným rozešli v osobní i pracovní rovině.
Odlišné posouzení věci by mohlo připadat v úvahu za předpokladu, existovala-li by mezi žalobkyní a jejím otcem ujednání (případně i konkludentní povahy) upravující jejich vzájemné poměry či řešící inkasování, spravování a další využívání odměn za sportovní úspěchy žalobkyně. Úvaha městského soudu odvíjející počátek běhu subjektivní promlčecí doby od ukončení spolupráce mezi žalobkyní a jejím otcem, jenž měl v té době projevit vůli jí požadované peníze nevydat, sice (stejně jako některé dílčí skutkové závěry nalézacích soudů týkající se ústních dohod či zavedené praxe) podává náznak dosavadní existence vzájemného konsensu stran ohledně dispozice s předmětnými financemi, ovšem odvolací soud k jednoznačnému závěru o trvání popsaného smluvního vztahu mezi nimi nedospívá. Výslovně totiž na straně 5 napadeného rozsudku uvádí, že v dotčeném období nelze o trvání jakékoliv dohody mezi danými subjekty uvažovat především vzhledem k již dříve projevenému nesouhlasu žalobkyně s tím, že odměny za rok 2008 měly být rozdělovány „jiným způsobem“, jenž však blíže neobjasnil. Přestože se tedy dobral zřejmého skutkového zjištění o neexistenci jakéhokoli ujednání mezi účastníky ve vztahu ke sporným odměnám, uzavřel v rozporu se shora citovanou judikaturou, že subjektivní promlčecí doba počala běžet po skončení jejich spolupráce, což naproti tomu implikuje zřejmý předpoklad existující dohody.
K dovolatelem namítané nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí se závěrem jeví vhodným poznamenat, že nedostatky textu rozsudku mající původ v písařských chybách, či omylu v počtech, jež však zcela zjevně nezapříčiňují nesrozumitelnost či vnitřní rozpornost daného rozhodnutí a jsou zhojitelné postupem dle §164 o. s. ř. (k čemuž zde bylo ostatně přistoupeno prostřednictvím opravného usnesení ze dne 6. 1. 2016, č. j. 15 Co 270/2015-289), nelze považovat za vady, jež by způsobovaly nepřezkoumatelnost rozsudku a mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1215/96). S ohledem na rušící charakter našeho rozhodnutí není třeba zabývat se dále výtkami obdobné povahy mířícími proti výrokům o náhradě nákladů řízení, neboť o nich bude městským soudem znovu rozhodováno v rámci dalšího řízení. Při novém projednávání věci se pak odvolací soud neopomene vypořádat s námitkou případného rozporu rozhodnutí s ustanovením §13 o. z. či §213 i §213a o. s. ř.
Vzhledem ke shora uvedenému je tedy zřejmé, že dovolání bylo žalovaným podáno důvodně, pročež Nejvyšší soud poté , co neshledal splněnými podmínky pro změnu rozsudku odvolacího soudu ve smyslu §243d písm. b) o. s. ř. (zejména je zapotřebí upřesnit skutková zjištění ohledně existence tvrzených dohod mezi účastníky), přistoupil ve smyslu §243e odst. 1 a odst. 2, věty první, o. s. ř. k jeho zrušení v napadeném rozsahu a vrácení věci v této části městskému soudu k dalšímu řízení, přičemž ve vztahu mezi žalobkyní a druhým žalovaným již byl spor pravomocně vyřešen. Současně však odmítl návrh dovolatele na přikázání věci jinému senátu odvolacího soudu ve smyslu §243e odst. 3 o. s. ř., neshledávaje důvody pro tak výjimečný postup, neboť rozsudek odvolacího soudu nebyl zrušen pro nedodržení závazného právního názoru ve smyslu §243g odst. 1 o. s. ř. ani pro závažné vady řízení (srovnej obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3414/2015).
Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 12. 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu