ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.227.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 227/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Miloše Póla a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně O. M. d. l. M. T. M. v. D., B. A., zastoupené JUDr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem v Praze 9, Jandova 208/8, proti žalovanému městu Mikulov, IČ 002 83347 se sídlem v Mikulově, Náměstí 158/1, zastoupenému JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 421/21, o určení vlastnictví zůstavitele , vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 10 C 84/2010, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. září 2015, č. j. 14 Co 276/2015-368, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Břeclavi usnesením ze dne 3. srpna 2015, č. j. 10 C 84/2010-356, nepřiznal žalobkyni osvobození od soudního poplatku za odvolání ze dne 26. 3. 2015. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně i přes výzvu soudu nepředložila ve lhůtě 60 dnů řádně vyplněný formulář prokazující její osobní a majetkové poměry. Dne 20. 7. 2015 požádala o prodloužení lhůty o dva týdny, avšak její žádost byla zamítnuta usnesením soudu prvního stupně ze dne 27. 7. 2015, č. j. 10 C 84/2010-354. Žalobkyně tedy věrohodným způsobem neprokázala své poměry, které by měly odůvodňovat požadované osvobození od soudních poplatků.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně usnesením ze dne 17. září 2015, č. j. 14 Co 276/2015-368, potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Uzavřel, že žalobkyně je dědičkou a správkyní majetku v hodnotě odpovídající přibližně částce 200 000 000 Kč, který je prostředkem podnikání s obratem ve výši řádově milionů Kč. Při zohlednění poměrů žalobkyně nemůže tato být osobou splňující podmínky pro osvobození od soudních poplatků, přičemž nelze považovat za významné, jakým způsobem získává žalobkyně ze svého majetku finanční prostředky pro úhradu svých tvrzených nákladů. Majetkové poměry žalobkyně jsou nadstandardní, jakkoli může být důvodné tvrzení žalobkyně, že smrtí jejího manžela a nástupem jejích zdravotních problémů se její poměry změnily oproti předchozímu stavu k horšímu. Stále je však zjevně velmi movitou osobou, která nenaplňuje podmínky §138 odst. 1 o. s. ř. pro osvobození od soudních poplatků.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 o. s. ř. a uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Tvrdila, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek procesního práva, které dosud nebyly dovolacím soudem vyřešeny. Konkrétně nabízela k posouzení otázku, zda je možné, aby se v průběhu jednoho řízení se shodným předmětem, změnila výše soudního poplatku, resp. aby výše soudního poplatku byla jiná v řízení před soudem prvního stupně a v řízení před odvolacím soudem. Namítala, že v době zahájení řízení jí byl vyměřen soudní poplatek ve výši 5 000 Kč a v odvolacím řízení ve výši 55 000 Kč, a to z důvodu, že v průběhu řízení došlo k rozdělení předmětných nemovitostí a jejich zapsání na více listů vlastnictví. Podle dovolatelky jí byl stanoven tedy nepřiměřeně vysoký soudní poplatek, ačkoli nedošlo ani ke změně právní úpravy, ani k odlišnému vymezení předmětu sporu a ani ke změně účastníků řízení. Z tohoto důvodu je tudíž rozhodnutí nepřezkoumatelné a trpí vadami, které způsobují nesprávné právní posouzení věci. Dále jde o posouzení druhé otázky, zda lze o žádosti o osvobození od soudních poplatků rozhodnout zamítavě výlučně proto, že a priori majetkové poměry dovolatelky jsou nadstandardní, neboť osvobození od soudních poplatků je právním institutem práva chudých na přístup k soudnímu řízení. Namítala, že ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. v otázce posuzování poměrů nehovoří o majetkových poměrech, nýbrž hovoří pouze o poměrech v obecné rovině. Nemožnost zaplatit soudní poplatek není totožná s pojmem majetkové poměry účastníka. Odlišný výklad by byl v rozporu se zásadou rovnosti stran jakožto zásadou spravedlivého procesu plynoucí z článku 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR ve spojení s ustanovením §18 o. s. ř. (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 13/98). Soudy podle ní rezignovaly na hodnocení předložených důkazů a omezily se výhradně na posouzení hypotetických majetkových poměrů žalobkyně. Namítala, že pokud jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, je nutno takové rozhodnutí považovat za rozporné s čl. 90 Ústavy ČR a s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94). Navrhla zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); dále jen „o. s. ř.“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastnicí řízení, a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval se jeho přípustností.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Spojuje-li žalobkyně přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, musí jít vždy o takové otázky, na nichž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení skutečně založen (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4208/2015).
Takovou není první dovolatelkou předložená otázka, zda je možné, aby se v průběhu jednoho nalézacího řízení se shodným předmětem řízení, změnila výše soudního poplatku, resp. aby výše soudního poplatku byla jiná v řízení před soudem prvního stupně a v řízení před odvolacím soudem . Na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá, neboť nebyla v této věci předmětem posouzení odvolacím soudem, a proto tato otázka přípustnost dovolání založit nemohla.
Dále žalobkyně klade otázku, zda lze žádost o osvobození od soudních poplatků zamítnout výlučně z toho důvodu, že majetkové poměry dovolatelky jsou nadstandardní, s poukazem na to, že osvobození od soudních poplatků je právním institutem tzv. práva chudých na přístup k soudnímu řízení.
Dovolací soud se k totožné otázce namítané žalobkyní již vyslovil ve svém usnesení ze dne 27. května 2015, sp. zn. 28 Cdo 4570/2014, v němž uvedl, že judikatura Nejvyššího soudu je ustálená v tom smyslu, že soudy při zkoumání poměrů účastníka ve smyslu §138 odst. 1 o. s. ř. přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku, u fyzických osob berou v úvahu také jejich sociální poměry, zdravotní stav apod. (srov. dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 568/2014). Soudy při posuzování majetkových poměrů účastníka přihlíží ke všem okolnostem, které spoluurčují celkový obraz jeho poměrů, vychází z jeho objektivní možnosti splnit předpokládanou poplatkovou povinnost, neboť právě objektivní nedostatek finančních prostředků se nesmí stát pro účastníka překážkou přístupu k soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 26 Cdo 78/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 99/2013). Z citované judikatury vyplývá, že pouze majetkové poměry žadatele o osvobození od soudních poplatků nejsou výlučným kritériem při posuzování přiznání osvobození a stejně tak i v projednávané věci odvolací soud posoudil poměry stěžovatelky v souladu s uvedenou judikaturou ve všech zmiňovaných souvislostech (nikoli pouze s ohledem na její nadstandardní majetkové poměry), když se vypořádal mimo jiné i s námitkami dovolatelky týkajícími se dočasného omezení dispozice se svým majetkem, nepříznivé hospodářské situace v A., ale i zdravotních komplikací. Vzhledem k tomu, že dovolatelka je osobou zjevně movitou (ostatně tuto skutečnost ani nepopírá), však nepovažoval tyto okolnosti za tak významné, aby převážily a odůvodnily její osvobození od soudních poplatků. Konstatoval, že soudem uložená poplatková povinnost nemůže do poměrů dovolatelky zasáhnout takovým způsobem, aby jí byl znemožněn přístup k soudu, což s ohledem na totožné poměry žalobkyně platí nutně nejen ve věci zmíněné shora, nýbrž i v tomto řízení. Nejvyšší soud proto shledal rozhodnutí odvolacího soudu za souladné se svou judikaturou, a nadto i za dostatečně odůvodněné, přičemž neidentifikoval extrémní nesoulad ve skutkových zjištěních ani odklon odvolacího soudu od rozhodovací praxe soudu dovolacího při posouzení otázek právních. Zmíněná námitka proto přípustnost dovolání založit nemohla.
S výše uvedeným souvisí i otázka zohlednění omezení dovolatelky v nakládání s majetkem a dalších nepříznivých okolností. Nejvyšší soud odkazuje na svou judikaturu, ve které například konstatoval, že pro úplné osvobození od soudního poplatku nepostačuje samo o sobě tvrzení žalobců, že se do nepříznivé majetkové situace dostali v důsledku trestného činu žalovaného nebo svého statutárního orgánu. Vždy totiž záleží na dalších okolnostech konkrétního případu, a to zejména (opět) celkových majetkových poměrech účastníka řízení žádajícího o osvobození od soudních poplatků (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3076/2014, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 31/2015, nebo ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 26 Cdo 78/2015). Ani okolnosti nezávislé na vůli žadatele tedy samy o sobě nemusí postačovat pro přiznání osvobození. Skutečnost, že dovolatelka se dostala do nepříznivé finanční situace z ekonomických, zdravotních nebo osobních důvodů, sice může představovat podstatnou okolnost svědčící pro osvobození od soudních poplatků, nezakládá však právo na přiznání osvobození bez dalšího, a je nutné hodnotit ji v souvislosti s dalšími okolnostmi, zejména majetkovými poměry. Odvolací soud dospěl k závěru, že toto dočasné zhoršení poměrů dovolatelky není samo o sobě v konkrétních poměrech žadatelky skutečností odůvodňující osvobození od soudních poplatků, obzvláště ve spojení s jejími objektivně nadprůměrnými majetkovými poměry. Nejvyšší soud tedy neshledal ze strany odvolacího soudu ani v této části odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a proto ani z pohledu posledně uvedené otázky nemůže být dovolání přípustné.
K důvodům dovolání sluší se současně dodat, že jediným způsobilým dovolacím důvodem (v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (§241a odst. 1 o. s. ř.), pod nějž nespadají námitky dovolatelky o tom, že řízení je postiženo konkrétními vadami, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; ke zmatečnostem jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, přihlédne dovolací soud pouze tehdy, je-li dovolání přípustné ve smyslu §242 odst. 3, věty druhé, o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2761/2014).
Vzhledem ke shora uvedenému je zřejmé, že odvolací soud při řešení dovolatelkou nastolených právních otázek se přidržel již ustálené dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu, a proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. dubna 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu